Nejvýraznější osobnost domácího šampionátu v badmintonu, olympionik Petr Koukal, v rozhovoru pro Deník pohovořil o současném stavu českého badmintonu, jeho rezervách, ale také o vztahu s přítelkyní Gabrielou Soukalovou a tématu, kterému se hodně věnuje – prevenci rakoviny varlete.

Jaký dojem na vás udělal domácí šampionát v Karviné?
Výborný. Myslím, že vůbec poprvé se koná ve vašem cípu republiky, ale třeba já mám na Ostravsku spoustu dobrých známých, takže se mi tu hraje dobře.

Jak to?
Především z různých exhibičních zápasů či otevírání sportovních center. Byl jsem nedávno třeba u narozenin nádherné ostravské haly SC Fajne. Před několika lety jsem také dělal exhibici v Bohumíně, kde mám skvělé přátele. Těší mě, že mě do Karviné přijelo podpořit spoustu kamarádů a fanoušků z těchto měst. Místní publikum mám opravdu rád, je vidět jak si badminton užívají a mají ho rádi. I organizace turnaje samotná byla naprosto na jedničku, což je vzhledem k faktu, že se zde MČR koná poprvé, velmi mile překvapující. Organizátoři a celý tým KaBal si zaslouží obrovskou pochvalu za všechno. Celkově si myslím, že je dobře, že se šampionáty stěhují i do menších měst.

Máte pocit, že domácí konkurence je každým rokem kvalitnější? Že vás už chce sesadit z trůnu?
Tak třeba Honzovi Fröhlichovi se to před třemi lety už povedlo (úsměv), teď bohužel vypadl v semifinále, takže jsme si to nemohli rozdat v boji o zlato. Ale abych se vrátil k dotazu, nejsem si jistý, jestli se konkurence zvyšuje. Kvalita českého badmintonu obecně se bohužel příliš kupředu nehrne.

Petr Koukal během MČR v Karviné.

Čím to podle vás je?
Já to poznám hlavně v momentě, kdy vyjedu ven. Osobně si myslím, že v tomto směru by nejvíc práce měli udělat trenéři. Jenže někteří, a je jich bohužel většina, mají prostě svou hlavu, svá ega a věří, že svého svěřence umí připravit sami nejlépe na světě. Jenže mladí hráči, kteří se chtějí výkonnostně posouvat, nemůžou přece v momentě, kdy jsou v klubu nebo v dané oblasti nejlepší, stagnovat a zůstávat dál v regionu. Tak se zkrátka nikdy dále nezlepší. Musí jít dál, za lepšími tréninkovými podmínkami, měřit se se silnějšími hráči. Bohužel se právě tohle u nás neděje a co je nejhorší, dělají to takto už i další generace trenérů, kteří pak v tomto stylu učí nové děti.

A to je kámen úrazu českého badmintonu?
No, podle mě je to prostě špatně. Nehledě na to, že právě vinou (ne)domluvy mezi trenéry a jejich svěřenci nám zoufale chybí nějaké badmintonové republikové centrum, kde by se ti nejlepší společně připravovali. V zahraničí je absence podobného centra nemyslitelná a proto nám všichni v Evropě tak ujíždí…

Je pro vás těžké obhajovat tituly?
Obhajovat tituly určitě těžké je, ale pro mě spíše psychicky. Je sice pravda, že domácí šampionáty absolvuji z plného tréninku, protože se konají zpravidla začátkem roku, a to je období po vánocích, během nichž odpočívám a pořádně se do toho obuji zase až po novém roce, ale i to už dostávám pod kontrolu. Jsem sice unavený, ale překousnout se to dá. Horší je to s tou psychikou, protože je jasné, že se na vás chce každý vytáhnout. Nemá co ztratit, hraje uvolněně, padají mu tam míčky, které by snad normálně ani netrefoval. Ne, není lehké získávat další a další tituly.

Ale daří se…
Musím to zaklepat, zatím ano. Dříve jsem na tom byl fyzicky lépe. Nemyslete si, že ty dnešní zápasy skoro ve třiceti letech necítím. Přeci jen mladý člověk regeneruje rychleji, ale zase jsem nebyl tak vyzrálý po psychické stránce. Říkal jsem si, že jako domácí hráč jedna musím přece na kurtu dominovat a vyhrát 21:5, 21:6. V konečném důsledku je ale jedno, jestli vyhrajete hladce nebo po bitvě. Tohle přijde taky s věkem a zkušenostmi.

Vaše přítelkyně Gabriela Soukalová vás nepřijela podpořit?
Bohužel nemohla, připravuje se na svěťák v Novém Městě. Oni biatlonisté obecně to během závodní sezony nemají tak, jako běžní lidé, nemůžou si jen tak někam vyrazit především kvůli obavám z nemoci. Na to jsou dost hákliví. Ale jsem rád, že jí domů do Jablonce přivezu medaili (smích).

V Novém Městě ale asi chybět nebudete? Máte už sbalené teplé ponožky?
Jistě a nejen ponožky. I to chce trénink. Už jsem si během zimy totiž navykl na Gabčin denní režim, takže vím, co si vzít, abych nezmrznul (úsměv). My haloví sportovci jsme v tomto asi trochu rozmazlení, v halách je teplíčko, odnikud na vás nefouká, kdežto biatlonisté běhají v mrazu nebo v chumelenici.

Petr Koukal během MČR v Karviné.

Co jste od ní dostal k narozeninám, které jste měl minulý měsíc?
Běžkařskou soupravu.

Aha, takže jste si během svátků volna moc neužil…
To tipujete správně. Když jsem viděl, jak Gabka venku dře na běžkách, tak mi to nedalo a přidal jsem se k ní.

A prohnala vás?
Aby ne, já se tam plahočil za ní a snažil se, aby mi moc neujížděla. Bylo z toho nakonec bezvadné kondiční soustředění (úsměv).

Tak to otočme. Co Gabriela Soukalová a badminton? Jdete si spolu někdy zahrát?
Ale jo, už jsme byli. Tady mám asi navrch. Naštěstí. Oni tihle individuální sportovci to mají zase jinak postavené než ti, co provozují míčové sporty. Musím ale objektivně uznat, že své technické nedostatky nahrazuje Gabka nesmírnou bojovností a zarputilostí. Ona je takový dříč a vlastně i to ji v biatlonu dostalo tam, kde je.

Vy spolu nepodnikáte jen badminton, ale také jste třeba v listopadu nafotili odvážné fotky v rámci programu boje proti rakovině. Jaká to pro vás byla zkušenost? A kdo koho vlastně více přemlouval k nahému pózování před objektivem?
No, vzhledem k mé zkušenosti s rakovinou jsem, co se týká stydlivosti, asi trochu dál, takže větší problém měla Gabka, ale jsem strašně rád za to, že do toho se mnou šla. Zrovna včera mi přišel e-mail, počkejte, ukážu vám ho (ukazuje na mobilu). Ten pán píše, že díky této kampani si zašel sám na vyšetření, byla mu také diagnostikována rakovina, ale díky včasnému vyšetření prodělal jen jeden cyklus chemoterapie a dostal se z toho. Takových zpráv už se ke mně dostalo od té listopadové akce několik a za ty čtyři roky, kdy o svém onemocnění otevřeně mluvím, jich jsou desítky. A to víme jen o těch, kdo nám napsali. Věřím, že zachráněných životů je možná už třeba sto. Každý podobný případ mě hrozně zahřeje u srdce. To je přesně ten výsledek, o který jsme všichni usilovali. Když to má dopad tam, kde je to potřeba, jde vidět, že naše práce nebyla a není zbytečná.

Vy máte přímo Nadační fond k tomuto tématu, je to tak?
Ano, založil jsem Nadační fond Petra Koukala. Především se ale snažíme propagovat náš projekt STK pro chlapy. Nazval jsem to tak, protože s námi je to jako s autem. Taky s ním jdeme do servisu, když na něm zjistíme nějakou poruchu. A nejen to! Jezdíme s ním na pravidelné STK kontroly i když s vozem nic není - čistě jen preventivně nechat si ho zkontrolovat. A já bych do chlapů rád dostal to, aby tak přistupovali i ke svému tělu a zdraví. Víte, já se do té problematiky vrhnul nejen pro mou osobní zkušenost s rakovinou varlete, ale také proto, že třeba osvěta ohledně prevence rakoviny prsu nebo děložního čípku u žen poměrně funguje a každý ji musel vnímat. Upozorňovalo to běžného člověka snad ze všech stran. A podobné programy s prevencí jsou vidět i u dětí, u seniorů. Ale co muži? Já bych si tohle téma přál vyloženě odtabuizovat. Chlapi by se neměli stydět o tom mezi sebou mluvit třeba v hospodě, zajít si na vyšetření. Buď zjistí, že jsou v pořádku, anebo se nemoc zavčas podchytí. Ono to není nic, o čem by se mluvit nemělo, nebo za co by se měl muž stydět. V konečném důsledku je doktor vlastně taky takový automechanik a je mu de facto jedno, jestli vám vyšetřuje varlata nebo ruku. Každý, kdo má zájem, ať se mrkne na webové stránky www.stkprochlapy.cz.