Závodit přitom Richard Balcar začal až ve svých osmatřiceti letech. Po sedmi sezonách se vypracoval do jednoho z nejšpičkovějších profi týmů v České republice, kde ho letos čekají kolegové se zkušenostmi z největších světových motocyklových závodů současnosti.

Vzpomínáš ještě na svůj úplně první závod? S jakými pocity jsi do něj nastupoval a jak se na trati vedlo?
Můj první závod byl Czech Endurance Cup Superbike a jel jsem jako amatér. Byl jsem velice nervózní, abych to nezkazil týmovým kolegům. Co se týče prvního licencového závodu jednotlivců Open Superbike, ten byl na okruhu Slovakia Ring, který mám strašně rád. A to už bylo i jiné kafe, jelikož tam jede každý sám za sebe. Byl jsem nervózní, pokazil jsem start a z druhého startovního místa jsem byl v 1. zatáčce až na sedmé pozici. Ztrátu jsem postupně snižoval, v posledním kole jsem byl na druhé pozici a chtěl zaútočit na prvního. V zatáčce ale jsem udělal chybu, zavřelo se mi přední kolo a už jsem se válel na zemi.

Richard Balcar
Narodil se v roce 1970 a žije v Karviné.
Mezi jeho největší koníčky patří práce, cestování, hokej, degustace vín, a samozřejmě motorka.

Pády asi k tomuto sportu žel taky patří…
Ano. Tento sport je velice tvrdý a neodpouští žádnou chybu. Několik dní se člověk připravuje a pak stačí jedno zaváhání a vše je pryč. Bylo mi z toho tehdy hodně hořko.

Letos tě čeká sezona v profi týmu IV Racing BMW Motorrad ČR, kde tvým kolegou bude mimo jiné i Lukáš Pešek se zkušenostmi z mistrovství světa, kde okusil i královskou třídu Moto GP. Jaká byla cesta do takového týmu a jak se na nové kolegy těšíš?
V první řadě bych chtěl poděkovat týmu BMW Sikora, který mi umožnil se dostat mezi profesionální závodníky. Naše loučení bylo velice emotivní. Klukům přeji v IDM šampionátu hodně štěstí. Já zůstávám v mistrovství ČR a pojedu i Alpe Adria šampionát. S kluky z IV Racingu BMW Motorrad ČR se známe po celou dobu závodění a každý tak ví, co od toho druhého může čekat. Tento tým mi nabídl místo třetího jezdce a podmínky, které se nedaly odmítnout. Tímto jim děkuji, protože můžu být v jednom z nejlepších týmů ČR a mezi nejlepšími piloty. Rád bych se od nich také něco naučil a těším se moc.¨

Jak vlastně právě teď vypadá tvoje zimní příprava?
Tu určitě nepodceňuji. Pokud to práce dovolí, chodím 2x týdně s trenérem do fitcentra a 2x týdně se potím při hraní hokeje. Byl jsem už také na prvních testech na okruhu Jerez, kde nám počasí přálo a testy dopadly velice dobře, jelikož jsme jeli zase o něco rychleji oproti minulého roku. Dále náš tým čeká v únoru týdenní test na dvou okruzích ve Španělsku – Cartagena a Almerie.

V čem jsou dnes tvé největší rezervy a v čem se tedy budeš chtít ještě více vypracovat a zlepšit?
Moje největší rezervy jsou brzdy a průjezd zatáčkou. Tady potřebuji být o nějaký ten kilometr rychlejší. Musím se taky více fyzicky sladit s motorkou, i když při mé výšce je to náročnější. Jak ale říkám, stále mám chuť zrychlit a věřím, že zkušení piloti v mém novém týmu mi poradí a také, že si s novým motocyklem BMW RR 1000 budu rozumět. Také spoléhám na velkou technickou podporu celého týmu.

Jezdit špičkové závody chce nejen kus jezdeckého umu, ale taky velkou odvahu a cit pro rychlost. Jak poznáš hranici, kdy ještě jedeš na plno a kdy už by šlo o riskování a pociťuješ někdy i pud sebezáchovy nebo strach?
Já si myslím, že pocit strachu má každý pilot, a to je dobře, jelikož by to nemuselo dopadnout dobře. Sám někdy cítím, že jedu na hraně a ne plynule. Z toho vzniká strašně moc pádů a věřte mi, ty pak bolí a ne málo. Takový Lukáš Pešek nebo Michal Filla jezdí od svých tří let, tím pádem mají hodně kilometrů najeto. A právě jen ježděním a tvrdým tréninkem pilot posouvá svou tzv. komfortní zónu. Každý ji má samozřejmě jinde. Tím pádem musím ještě hodně jezdit a trénovat. Vždy je to ale úžasný pocit, být v zajetí rychlosti a vzrušení. A i ten poslední na startu má u mne za to vše můj obdiv.

Ty jsi se závoděním začal i proto, aby sis mohl užít rychlou jízdu na motocyklu a nebyl přitom „blázen", který na běžné silnici ohrožuje sebe i okolí. To samé radíš i ostatním milovníkům rychlé jízdy. Jaká je tedy v dnešní době nejsnadnější cesta dostat se na okruh?
Nejsnadnější cesta k okruhu je pomocí agentur (např. Dafit, Bike promotion, viz internet), které pořádají svezení a zajištění kompletního servisu. Všem říkám: Na cestách se nezávodí! Na okruhu není strom, svodidla, auta v protisměru… A to by si měl každý uvědomit. Kluk, který bude šikovný, což se pozná podle jeho stabilního času, si může udělat v Auto moto klubu licenci a může se postavit na start. Vzpomínám si na okruh Hungaroring, bylo nás tam 120 závodníků, v jedné sekundě bylo devět pozic. Na okruh se pak na start pustí 42 jezdců a zbytek se vrací domů, a přitom do toho dali vše, peníze i talent…

Krom nezbytného talentu je takový sport jistě náročný i po finanční stránce a každý závodník je určitě i rád za každého sponzora…
Ano. Není to určitě jeden z nejlevnějších sportů. Například spotřebu pneumatik ani nepočítám, k tomu platíte mechanika, přejezdy mezi závody, patří tady i pády a spotřeba náhradních dílů, na sezonu potřebujete i dvě až tři kombinézy a přilby… Slovo sponzor je tak velmi cenné a bez nich to nejde. Proto všem mým sponzorům, kteří mi dávají důvěru a možnost závodit, moc a moc děkuji, protože jak říká jeden můj kolega: No money, no race. Štěstí nejen na okruzích, ale také na sponzory, tak přeji i všem začínajícím závodníkům.