Obě také pomohly v zahajovacích utkáních k výhrám Havířova nad silnými soupeři z loňského domácího Final Four, tedy USK Praha a Trutnovem. Ale více fanoušky zajímal zlatý pohár určený mistryním Evropy do 16 let, které si z Portugalska mladé Češky koncem srpna přivezly a o který se zasloužila právě i šikovná děvčata z Havířova. Klub měl pohár na víkend zapůjčený, teď bude putovat po dalších místech na české extraligové mapě.

Děvčata, otázka, jestli je to váš největší úspěch kariéry je asi zbytečná, a tak se raději zeptám, jak náročné bylo zvednout tento pohár nad hlavu?
Natálie: „Je jasné, že to pro nás s Aťkou je vrchol kariéry a ta cesta byla hodně náročná."
Anežka: „A taky patřičně dlouhá. Absolvovaly jsme několik soustředění, nejprve v Maďarsku, dvakrát ve Francii, v Gruzii…"
Natálie: „Do toho jsme jezdily i po domácích soustředěních, která se konala hlavně v Čechách, třeba v Krkonoších, protože většinu týmu tvoří holky z Čech, takže jsme se nacestovaly solidně (smích). Ale za tu dřinu to určitě stálo. Jsme za tu šanci hrozně rády."

Co vašemu startu v reprezentaci předcházelo?
Natálie: „Především těžká příprava, která dohromady trvala dobré čtyři měsíce, když to tak spočtu. Ale to jsme trénovaly opravdu hodně, asi šest a půl hodiny denně, kdy se střídal jen trénink, spánek a jídlo. Herní stránku pak obstaralo asi pět turnajů."

Natálie Rašková rozehrává havířovskou akci.

Byla to nejnáročnější sezona v kariéře?
Anežka: „Bezpochyby ano a přijde mi, že vlastně ještě pořád neskončila (smích), protože jsme plynule naběhly na domácí soutěž a úspěchem na Evropě jsme si navíc vybojovaly účast na mistrovství světa příští rok ve Španělsku. Takže to vypadá, že času na odpočinek nebude nazbyt ani letos, protože bychom se s Natkou pochopitelně v nároďáku rády udržely až do toho mistrovství světa. Čili pojedeme zase v kuse."

Co myslíte, že vás mezi české reprezentantky vyneslo a co vám ten uplynulý zlomový rok ve vašich kariérách dal?
Anežka: „Tak mně osobně dal určitě spoustu zkušeností, protože venku se basket hraje úplně na jiné úrovni než tady. Je spíš silový a je dobré se s ním co nejdříve potkat, protože si na to snáz zvyknete."
Natálie: „Je to podstatně tvrdší a rychlejší. Já mohu být jedině ráda, že jsem zkušenosti nabrala už v Ostravě, kde jsem hostovala a pak normálně hrála i za U19. Pak jsem zase hostovala do Havířova, takže i tady jsem si dost zahrála, což mě pak asi vyneslo až do repre. To extraligové období mi určitě pomohlo, hlavně v tom, že jsem přivykla tvrdší hře a musím říct, že to teď jde poznat, protože asi po dvou letech hraji konečně ve své kategorii a pomalu každý zápas končím se čtyřmi fauly (smích). Jsem už prostě navyklá na tvrdší hru, budu si muset dávat větší pozor."

Zpět k vaší cestě na vrchol Evropy. Který zápas pro vás byl nejnáročnější? Kdy vám opravdu teklo do bot?
Anežka: „Já bych řekla, že asi s Itálií, tam to bylo hodně napínavé."
Natálie: „Taky si myslím. My jsme s Italkami hrály už během soustředění, jednou jsme vyhrály a jednou prohrály a pak jsme se s nimi potkaly i na mistrovství Evropy. Ve skupině nás teda pěkně drtily a taky jsme nakonec prohrály. Pak jsme na ně narazily v semifinále a naštěstí jim tu porážku dokázaly vrátit. V pravý čas. Ale byla to bitva až do konce."

A co finále s domácím Portugalskem?
Anežka: „Tak to bylo úžasné. Do haly se vměstnalo přes čtyři a půl tisíce diváků, kteří hnali dopředu svůj tým. Bylo to šílené, před tolika lidmi jsem v životě nehrála a jen tak zase hrát asi nebudu. Doma to člověk vůbec nemá možnost zažít, to bychom musely hrát někde na zimáku (smích), ale atmosféra byla opravdu skvělá."
Natálie: „Bylo to super. Diváci dělali strašný hluk, že nebylo slyšet půl slova. Vždycky, když daly Portugalky koš, tak se zvedla masa lidí a byl pěkný rambajz. Dost nás to ubíjelo. Kdo ví, jestli někdy něco podobného ještě zažijeme."

Anežka Kopecká střílí na koš.

Motivací by přece mohlo být to mistrovství světa…
Anežka: „To je pravda, ve Španělsku se to bude konat společně s klukama, takže určitě tam divácká podpora bude velká. Uděláme vše pro to, abychom se v reprezentaci udržely a dostaly se až do Španělska. Je to náš cíl."

S herním vytížením v Portugalsku jste byly spokojené?
Anežka: „Bylo nás tam dvanáct a zhruba sedm hrálo dost, zbytek se různě točil. Mohlo to být lepší, respektive jsme si asi přály větší minutáž. Takže musíme na sobě víc makat, aby to příště bylo lepší."

Jak jste se vlastně k basketbalu dostaly?
Natálie: „Já to měla přes mámu (bývalá ligová hráčka, trenérka a funkcionářka BK Havířov Iveta Rašková – pozn. aut.) nalajnované asi okamžitě. Hned první týden, co jsem byla na světě, jsem už byla v tělocvičně (smích). Odmala jsem si driblovala za lajnou, a že skončím u basketu, to bylo patrné na první pohled."
Anežka: „Já ale vlastně taky, máma se rovněž věnovala basketu, v našem klubu to tak víceméně máme všechny. Ale nebylo to vždy tak růžové."
Natálie: „Řekni, co bylo po prvním tréninku."
Anežka: „To bylo po jednom soustředění, kdy jsem si nějak nesedla se staršíma holkama, které se se mnou vůbec nebavily. Tak jsem mamce řekla, že to sice hrát budu, ale že se s nimi taky nebudu bavit (smích)."

Teď hraje Havířov extraligu kadetek a vy obě už jste si úroveň nejvyšší soutěže vyzkoušely v Ostravě. Na co by tedy havířovský tým mohl letos mít?
Anežka: „Já bych se toho nebála, Final Four by mělo být v našich silách. Kvalita v našem týmu je, rozdíl oproti těm tradičním baštám ženského basketu je akorát v tom, že nemáme tak široký kádr jako třeba brněnské nebo pražské kluby, které mají i širší mládežnickou základnu. Je nás opravdu málo, takže to pro nás znamená větší herní vytížení."
Natálie: „Ale na to už jsme zvyklé (úsměv)."