Třeba přes Ukrajinu, Arménii, Gruzii, Uzbekistán, Tádžikistán, Kyrgyzstán, Írán nebo Lotyšsko. Dvojice řidičů navíc dětem ze Střední Asie poveze omalovánky Deníku.

Přípravy na dvouměsíční cestu, která je dlouhá více než 16 tisíc kilometrů, určitě nejsou jen tak. Kdy začalo zařizování celého projektu?

Richard: Začali jsme tím, že jsme v lednu spustili webové stránky. Pak jsme dva měsíce plánovali cestu a někdy v březnu jsme za pět tisíc koupili auto, na kterém v podstatě až doteď pracujeme.

Stefan: Víza jsme začali řešit minulý měsíc s tím, že tři týdny jsme čekali na ta íránská, na nich se to trochu zasekalo. Máme ještě zažádáno o ruská, kazašská, tádžikistánská a uzbecká. Teprve v Íránu budeme řešit víza do Turkmenistánu, protože už bychom je nestihli.

Richard: Přímo v Teheránu je na hlavní ulici zamřížované okno, kde člověk zaplatí pár dolarů a několik dní si na vízum počká a hotovo. (smích) Blbé je spíše to, že to vízum je jen na čtyři dny, takže kdybychom se někde zasekali, budeme mít obtíž dodržet trasu.

Pojedete zeměmi, kde není úplně nejstabilnější politická situace. Nemáte z toho strach?

Stefan: Vůbec ne, problematickým místům se vyhneme a Ukrajinou pojedeme pouze po severu.

Richard: Akorát je trochu problém s tím Íránem, protože teď údajně vyšel nějaký zákon o tom, že ti, kdo přijedou autem nebo na motorce, potřebují policejní doprovod, který stojí 180 dolarů na den.

Stefan: Co jsem se tak díval, tak nikde nejsou oficiální a zaručené informace, takže to budeme když tak řešit až na místě. Ostatně jako většinu věcí. (smích)

Vidím, že Mařenka prošla nějakými chirurgickými změnami. Co všechno jste museli na autě upravovat, aby tu cestu přežilo?

Stefan: Budeme měnit spojku, která nám přišla včera. Udělali jsme taky třímilimetrový kryt pod motor. Ten ale trochu rachotí a rezonuje, takže jej ještě musíme zalepit kamnářským tmelem. „Felda" dostala i nová světla, ale ta se musí ještě zapojit. Pochybuji, že v Íránu bude pouliční osvětlení nebo chodci s reflexními vestami. Sami jsme si svařili střešní zahrádku s pletivem, které jsme přidělali páskami, takže profesionální práce jako vždy. (smích)

Richard: Vyměnili jsme všechny tlumiče a pružiny, takže jsme auto o deset centimetrů zvedli. Mařenka ještě dostane nové zimní pneumatiky s větším profilem, což by na šotolině a v poušti mělo mít lepší trakci. Ještě možná vyměníme brzdové destičky, nalepíme azbuku na palubní desku, ať se ji naučíme. Zatím totiž neumíme ani slovo rusky.

Čeká na vás obtížný terén. Co všechno povezete s sebou?

Richard: Jídlo na dva týdny, hlavně teda instantní věci a konzervy. Jinak troje náhradní kola, nářadí a další věci, které by nám znemožnily pokračovat, takže nějaké díly, filtry, olej, kanystry s benzinem. Potom věci na focení a natáčení a stan na přenocování.

Auto jste sice pořídili levně, ale víza a další přípravy také něco stojí. Na kolik vás tohle dobrodružství vyjde?

Stefan: Počítáme, že tak padesát až šedesát tisíc, ale nejsou v tom místní poplatky a úplatky. Kluci, kteří jeli Ázerbajdžánem na motorkách, zaplatili přes čtyři sta dolarů jen na poplatcích. Tam jsme původně taky měli jet, ale paní, která nám vyřizovala víza, říkala, že ázerbajdžánský konzul je úplně mimo a sice je zem pěkná, ale opravdu tam nechceme jet, a autem už vůbec ne. (smích)

Jedete do Střední Asie a zpátky. Jak teda vypadá konečná trasa.

Stefan: Z Ostravy pojedeme do Polska a na Ukrajinu, kterou projedeme těsně s Běloruskou hranicí. Pak zamíříme do Ruska a Gruzie máme poslední zprávy, že jediný hraniční přechod tam strhla voda, ale věřím tomu, že Rusové najedou s buldozery, tanky, bagry a opraví to. Z Gruzie pojedeme do Arménie, pak na sever Íránu, tam budeme mít pět dní čas na vízum, takže si uděláme malou dovolenou. Profičíme Turkmenistánem, Uzbekistánem, Tádžikistánem, Kyrgyzstánem, do Kazachstánu a pak nějak Ruskem na Moskvu, do Lotyšska, Litvy, zpátky na Polsko a domů.

Cestovatelský deníček Richarda a Stefanaa a jejich přípravy na šestnáct tisíc kilometrů dlouhou cestu, můžete sledovat na internetových stránkách www.skodasimplynever.com nebo facebookové stránce www.facebook.com/skoda simplynever.

Máte už nějaké rozpisy, jak se budete střídat za volantem?

Richard: Už jsme spolu projeli v tereňáku Balkán, takže řídí ten, kdo zrovna chce a může. Teď je plán takový, že pojedeme jen do setmění. Na Balkáně jsme to táhli i do dvou do rána, a pak není zrovna ideální hledat si někde v divočině místo na spaní.

Stefan: Dopravní předpisy Střední Asie nijak zvlášť nezkoumáme. Přizpůsobíme se provozu, když ostatní budou svítit, my budeme svítit taky, když ostatní budou blikat, my budeme blikat jakbysmet. Navíc tam se jezdí úplně všude a v jednom chumlu, do kterého se motají lidi, děti a osli.

Na cestě máte nejvýše položenou silnici Pamir Highway. Věříte, že to ojetá felicie zvládne?

Stefan: Náš cíl je nejvyšší bod položený ve výšce 4655 metrů nad mořem. Jedna věc je, jak to zvládne auto, a druhá, jak my. Nedá se to projet rychle, protože všude je sníh a říční brody. Nejnebezpečnější ale stejně bude výšková nemoc.

Asi si zažijete hodně extrémů. Výšky, sníh, poušť, horko…

Richard: V Turkmenistánu je standardně čtyřicet stupňů ve stínu a pojedeme rovně čtyři sta kilometrů přes poušť. Jediná klimatizace budou otevřená okna. (smích)

My vedro nějak vydržíme, ale tady se ukáže, jak to zvládne auto. Uvažujeme nad tím, že zvedneme kapotu alespoň na tři centimetry, ať tam proudí více vzduchu, protože máme kryt na podvozek, takže ze spodu se motor moc neochladí.

Budete sedět dva měsíce sami v autě. Máte nějakou zábavu na cestu? Co ponorka?

Richard: Ponorky bych se nebál, zvládli jsme spolu Balkán a ještě jsme kamarádi.

Stefan: Hodně si cestou zpíváme. Na Balkáně jsme třeba znali celou rumunskou hitparádu nazpaměť, takže naladíme místní rádia, budeme pozorovat okolí, učit se fotit, natáčet. Už jen samotná cesta je zábava.

Richard: Nestává se, že by jeden řídil a druhý spal. Cestou se bavíme, vymýšlíme blbosti. Snažíme se číst nápisy v cizině a děláme si z nich srandu. Spolujezdec navíc bude mít papírové mapy a vezmeme si i kompas, takže má práci navigátora jasnou.

Co na ten váš výlet říkají rodiče?

Stefan: Když jsem řekl, že něco takového plánuji, tak to nebyli úplně nadšení. Říkali mi: „Ty ses asi zbláznil. Nemůžeš jet třeba do Francie, tam je taky pěkně. V Íránu se střílejí lidi." Ale postupně, jak se přibližuje datum odjezdu, je vidět, že tam nějaké nadšení a podpora přece jen je.

Richard: Naši jsou v pohodě, jsou rádi, že někam vypadnu a poznám kousek světa. Horší je to s přítelkyní, ta vyhrožuje, že si někoho mezitím najde. (smích)