Oba jsme se narodili v krásném Hodoníně. Má parádní žena se narodila v roce 1934 a já v roce 1931. Seznámili jsme se v městském bazénu v Hodoníně za legračních okolností. Byla nás parta dorostenců fotbalistů SK Hodnonín a hodně mladých děvčat, kteří jsme chodili plavat.

My hoši jsme se domlouvali, kdo si které děvče vybere a hodí je do vody. Já si vybral tu osudovou, ani ne čtrnáct let starou štíhlou dívčinu. Mně bylo tehdy necelých sedmnáct let. Dnes mi je neuvěřitelných 81 a mé paní 78 let.

Byla to krásně prožitá léta. Když jsem byl krátce na vojně, přišel mi telegram: „Jari, musíme se vzít, já budu mít dítě." Vzali jsme se a v roce 1953 se nám narodil syn Jarda.

Po návratu z vojny jsme bydleli s rodiči. Po sedmi letech jsme se konečně přestěhovali do dlouho vytouženého bytu do Ostravy-Poruby, kde se nám vroce 1964 narodila dcera Martina. V roce 1960 jsem nastoupil do práce do Dolu Trojice. V roce 1964 důl zavřeli a já přešel na Důl Hlubina, kde jsem pracoval jako střelmistr, a to až do roku 1985, kdy jsem odešel do zaslouženého důchodu. Má žena pracovala jako kadeřnice.

Ostravské ovzduší nám moc nevyhovovalo, proto jsme se rozhlíželi v podhůří Jeseníků po chalupě. Štěstí se na nás usmálo ve vesničce Liptaň, kde jsme v roce 1979 koupili zbořeniště za tři tisíce. Tuto „barabiznu" jsme si svépomocí se svou ženou a dobrými kamarády v čele s Rosťou Juroškou dali dohromady a dnes zde trvale bydlíme.

Stále prožíváme krásný spokojený podzim života, navštěvuje nás dcera Martina s manželem a třemi dcerami. Syn, který zůstal bydlet v Hodoníně, nás navštěvuje také. Bydlet s rodiči není špatné, ale bydlet sami se psem Danem je něco krásného.