Jednou z vašich prvních zakázek se stala revitalizace Palmového skleníku v Lednici. Čím jste přesvědčili zadavatele, aby ji svěřili čerstvým absolventům Mendelovy univerzity?
Kamila Krejčiříková: Ten příběh je moc hezký. Nikdo z našich starších kolegů, kteří cítili obrovskou zodpovědnost, se do toho nechtěl pustit, protože to bylo obrovské riziko. Skleník vznikl v roce 1848 a je evropskou architektonickou raritou. Nachází se v něm přes dvě stě padesát vzácných exotických rostlin. Zadavatelem byl Národní památkový ústav, pro který jsme už dělali nějaké drobné práce. Oslovili nás s tím, že buď se to povede, nebo ne, což byl možná trošku alibismus. Naší výhodou bylo dobré a poměrně čerstvé vzdělání z Mendelovy univerzity ohledně interiérových rostlin.

Přemysl Krejčiřík: Já jsem se vyučil zámeckým zahradníkem v zámeckém parku v Buchlovicích. V Lednici jsem během studií pomáhal při správě parku. Nešli jsme do neznámého prostoru.

Palmový skleník - zámek Lednice:

| Video: Youtube

Co jste vymysleli? Našli jste s památkáři rychlou shodu?
Přemysl Krejčiřík: Hned to nebylo. Odevzdali jsme první návrh a památkáři nám řekli: Tohle je špatně. Zkuste analyzovat nějaké staré fotografie ze skleníku a vrátit se do předválečného období, kdy na lednickém zámku ještě bydleli Lichtenštejnové. Podle fotek jsme proto začali systematicky zkoumat a popisovat, jaké rostliny tam původně rostly. Náš nový návrh už byl tímto vědeckým výzkumem podložený.

Kamila Krejčiříková: Zjistili jsme, že rostliny, které Lichtenštejnové pěstovali, ve skleníku pořád jsou, jen na jiných místech. Jak skleník procházel postupnou rekonstrukcí, stačilo je přesadit do škopku. Vždycky se přestěhovaly na přechodné stanoviště, a když bylo původní místo připraveno, přestěhovali jsme je tam, kde původně podle fotografií rostly. Bádání v historických pramenech dříve nikdo nepovažoval za příliš relevantní. My jsme začali exaktní popis fotografií a plánů používat i při pozdějších revitalizacích starých zahrad a parků. Nejprve vyhodnotíme historické podklady. Pochopíme ducha původního návrhu a poskládáme nový koncept tak, aby fungoval dneska. Například obnova Vrchnostenské zahrady na hradě Pernštejn probíhala podle obrazu z počátku devatenáctého století.

Objevili jste díky starým fotkám v Lednici nějakou zajímavou rostlinu?
Přemysl Krejčiřík: Identifikovali jsme unikátní cykasovitou rostlinu Encephalartos altensteinii, česky píchoš Altensteinův. Cykasy se dožívají velmi vysokého věku a jsou vzácnými sbírkovými rostlinami. Nejstarší českou cykasovitou rostlinou je právě tři sta, možná až pět set let starý Encephalartos v Lednici.

Kamila Krejčiříková: Když jsme přišli do skleníku, byl tam už jen kmen bez listů. Vždycky říkáme, že během úpravy skleníku nám jedna nepodstatná rostlina uhynula a jedna obživla. A to byl právě tenhle Encephalartos. Když jsme ho přesunuli na původní místo, suchý kmen díky jiným světelným podmínkám vyrašil a listy začaly zase růst.Přemysl Krejčiřík: Cykas v nevhodných podmínkách shodí listy. Říká se, že hibernuje. Lednický cykas byl v tomto stavu asi tři čtyři roky. Když jsme s ním pohnuli, zasáhli přesazením do kořenů, utrpěl šok a začal růst.


Nahrává se anketa ...

Pomohla vám tahle zkušenost třeba při navrhování Indonéské džungle v pražské zoo? Tam jste začínali na zelené louce.
Přemysl Krejčiřík: Začínali jsme na betonu, to je ještě horší. Museli jsme vytvořit celý ekosystém. Nejprve se proto vrstvila zemina, dělalo odvodnění a pak pořizovaly velké rostliny přímo z Indonésie.

Kamila Krejčiříková: Díky naší zkušenosti z Lednice jsme se už nebáli s těmito rostlinami manipulovat. V Indonésii jsme sháněli největší možné rostliny, aby odpovídaly ekosystému tamní džungle. Díky tomu se nám povedlo vytvořit iluzi tropického pralesa hned po otevření pavilonu. Dneska mají rostliny, které jsme sázeli jako pětimetrové, i třináct patnáct metrů.

close Džungle. info Zdroj: se svolením Ateliéru Krejčiříkovi – Zahradní umění zoom_in Džungle

Jakou největší rostlinu jste převáželi?
Kamila Krejčiříková: Paradoxně nám největší starost při stěhování udělal šestimetrový fíkus. Byl problém ho protáhnout dveřmi, protože měl velký bal a ohromnou korunu. Když jsme ho umístili v pavilonu, vytvořil nádherný prostorový efekt.

Oslovily vás další zoologické zahrady? Plánujete další podobné projekty?
Přemysl Krejčiřík: V pražské zoo jsme po záplavách navrhovali většinu pavilonů ve spolupráci s architekty z AND. Teď děláme zoo v Lešné. Jde o první zoologickou zahradu, kde se v Česku narodil slon v našem výběhu.

Kamila Krejčiříková: Před pár dny jsme byli v zoologické zahradě v Chomutově, kde obnovujeme tamní Kaštánku. Řešíme sloní atrakce s kolegy architekty i pro zoo v Plzni. Je to něco, co nás kromě historických zahrad moc baví.

Přemysl Krejčiřík: Když mi bylo čtrnáct let, přečetl jsem si v časopisu 100+1 povídání o tom, jak budují zoologickou zahradu v kanadském Ontariu. Tenhle článek mě vlastně přivedl k práci krajinářského architekta.

Vraťme se k zámeckým zahradám. Proč se v nich cítíme tak dobře?
Přemysl Krejčiřík: My, krajinářští architekti dovedeme tyhle příjemné pocity navodit. Nesázíme jen rostlinky, ale vytváříme prostor. Navrhujeme atmosféru, ve které člověk relaxuje, něco zažívá nebo se učí. Prostě tímto způsobem dokážeme stimulovat smysly, které chceme. A to je to pravé umění.

Kamila Krejčiříková: V krajinářské architektuře můžeme vysledovat dva hlavní směry. Jeden směr je přírodě blízký, například lednický zámecký park. Je to vzpomínka na něco hodně starého a nesmírně hlubokého, co si v sobě neseme z dob, kdy lidé byli ještě pastevci. Pohybovali se savanou, kde rostly solitérní stromy. Proto se na louce mezi stromy cítíme dobře a bezpečně, v klidu. Druhý směr představuje geometrické uspořádání parků, které nám zase přináší pocit řádu. Od antiky přes renesanci po baroko se tyhle prvky v zahradním umění objevují. Spousta lidí v rozbouřeném světě je povědomě hledá, aniž by je dokázala pojmenovat. Když se v takovém prostředí ocitneme, v naší psychice, neurologickém systému se něco přenastaví a člověk se uklidní.

Když má tedy zahrada řád, odpočineme si?
Přemysl Krejčiřík: Ano. V pražské Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského jsme takovou léčivou zahradu vytvořili. Ošetřovatelé mohou nemocné nejen na křeslech, ale i na postelích vyvézt přímo do zahrady. Během letošního červnového Víkendu otevřených zahrad si ji přišlo prohlédnout spousta lidí. Sestry boromejky byly nadšené.

Kamila Krejčiříková: Podobný koncept jsme použili u domova důchodců v Kyjovicích, což byl původně zámek. Senioři upoutaní na lůžko si mohou užívat sluníčka a těšit se pohledem na rozkvetlé záhony. Toto zařízení pro dlouhodobě nemocné tak nabízí další kvalitu, která dříve nebyla běžná.

Co obnáší příprava, když se chystáte na obnovu třeba zahrady u vily Tugendhat, areálu Kuksu nebo zahrady kolem Strakovy akademie, sídla naší vlády?
Kamila Krejčiříková: Je to z velké části dlouhodobě žitá zkušenost. Celý život jezdíme ze zámku do zámku. V tom prostředí se pohybujeme intenzivně od dob studií. Naši profesoři nás vytáhli na exkurze po těch nejlepších zahradách v Itálii, Francii či Británii. Kořeny zahradního umění jsou hodně hluboké. Zároveň nás baví soudobý design. Při návrzích hledáme nadčasovost.

Přemysl Krejčiřík: Na Kuksu jsme obnovili zahradu podle dobových indicií. Ve Strakově akademii jsme zakládali zahradu novou, inspirovanou architekturou budovy a dílem Františka Thomayera. Transformovali jsme však původní atmosféru místa do nové doby.

Kamila Krejčiříková
: Za Kuks jsme dostali Grand Prix Europa Nostra, nejvyšší památkářské ocenění a zároveň německou cenu za design. Použili jsme některé soudobé postupy a celá zahrada je udržitelná a funkční.

Přemysl Krejčiřík: Za největší ocenění pro naši kuchyňskou zahradu na Kuksu a na zámku ve Valticích ale považuji slova ředitele věhlasné zahrady Potager du Roi ve Versailles. Poklepal mi na rameno se slovy: Děláte dobrou práci. Jako kolega, který věděl, kolik úsilí musíme do každého projektu dát.

Hospital Kuks:

| Video: Youtube

Pomáhají vám také moderní technologie?
Přemysl Krejčiřík: Musíme pracovat efektivně. Hodně nám pomáhá 3D skenování. Pomocí dronů děláme fotky staré zahrady během různých ročních období a pak vytvoříme 3D model. Také nám pomáhá georadar, archeologická pomůcka, která zkoumá staré struktury pod zemí.

Zahradničení v privátním prostoru má zelenou. Jak je na tom se zelení veřejný prostor?
Kamila Krejčiříková: Mohu mluvit jen za nás. Před dvaceti pěti lety, když jsme začínali s parkovými úpravami, to znamenalo péči o dřeviny a někdy založení trávníku. Vůbec nebyly finance na opravy cestiček, vodní prvek byl z říše snů. Na altán jsme mohli zapomenout. Postupně se úroveň zvedá, skok kupředu je obrovský. Jsme samozřejmě hodně závislí na tom, jakým způsobem veřejné instituce mohou tyto zahrady financovat. Pokud jde o bohatší krajská města, financování nebývá problém. Menší města se snaží sáhnout si na prostředky z dotačních titulů.

Co soudíte o výsadbě stromů ve městech?
Přemysl Krejčiřík: Většina krajinářských architektů je schopná tyto věci navrhnout. A pak jde o to, jestli se někdo dokáže o vysazenou zeleň starat. Zvlášť v extrémním letním počasí ve městě. Velká výzva pro naši generaci bude obnovit mrtvé lesy po kůrovci. Je hodně důležité, aby se plochy co nejrychleji zalesnily. Lesy dokážou zásadně ovlivnit klima, neboť naberou a udrží vodu.
Kamila Krejčiříková: Špatně vysazených stromů ve městech je zlomek. Většinou jsou vysazené správně, ale potřebují pravidelnou péči.

Obnova zahrady vily Tugendhat, památky UNESCO:

| Video: Youtube

Na čem aktuálně pracujete?
Přemysl Krejčiřík: Máme paralelně rozdělaných zhruba třicet projektů v různé fázi. Intenzivně se věnujeme autorském dozoru velkého parku v Nitře, hodně nás baví a vytěžuje. Rozpracovaná je také realizace u zámku ve Francii v údolí řeky Loiry.
Kamila Krejčiříková: Pracujeme na parku v Heřmanově Městci, také v Jevíčku, upravujeme náměstí v Moravském Krumlově. Ve Valticích, kde žijeme, připravujeme koncepční soustavu parků. A tak bychom mohli pokračovat.

Kde si odpočinete vy sami?
Kamila Krejčiříková: Jezdíme do Jeseníků a chodíme v čisté divočině. Nemusíme tam myslet na lidské zásahy a starosti.

Přemysl a Kamila Krejčiříkovi

Manželé Krejčiříkovi jsou krajinářskými architekty. Ateliér Krejčiříkovi – Zahradní umění založili v roce 1998, krátce po ukončení studií Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity. Krejčíkovi žijí a pracují ve Valticích.

Projektují zahradní a krajinářské úpravy pro nejrůznější lokality v České republice i v zahraničí. Specializují se na obnovu historických objektů. Věnují se také úpravám veřejných prostranství, soukromým rezidenčním objektům, pracují i s většími krajinnými celky. K týmu deseti spolupracovníků se přidává sedmdesát externistů, které řídí Kamila Krejčiříková. Doc. Ing. Přemysl Krejčiřík má částečný úvazek v Ústavu biotechniky zeleně brněnské Mendelovy univerzity. Stal se také garantem Víkendu otevřených zahrad.

Za svou práci získali Krejčiříkovi mnoho ocenění v Česku i zahraničí, například German Design Award za Kuks Hospital Garden, cenu obce architektů za rekonstrukci Palmového skleníku v Lednici či zahradu Vila Tugendhat, naposledy za obnovou krajiny kočárových koní v Kladrubech nad Labem.

close Facebook Deník Styl je tu pro každého. info Zdroj: Deník/Denisa Lottmannová zoom_in Facebook Deník Styl je tu pro každého.