Intelektuálka a dělník samizdatu

„Člověk není kaktus, ale společenský tvor, je zvyklý prožívat mnohé emoce společně s jinými, je zvyklý povídat si s nimi o tom, co se kolem děje, tříbit si názory a sdílet je s jinými,“ napsala nám před rokem do Festivalového samizdatu Petruška, s níž jsme se ve středu v kostele na pražských Vinohradech rozloučili. Krátce po Daně Němcové odešla další výrazná žena a osobnost disentu. Statečného a otevřeného srdce, která si ráda tříbila názory a sdílela je s ostatními. Nenafoukaně, nenamyšlené, chytře a srdečně. Byla to skvělá žena.

Petruška byla jednou z prvních signatářek Charty 77 a později i její mluvčí. Byla také členkou VONSu. Chartu ji donesl k podepsání Petr Uhl, se kterým byla odsouzena na dva roky krátce po roce 1968 za aktivity v Hnutí revoluční mládeže.

Stala se jedním z prvních studentů filosofické fakulty, které bolševik zavřel za „rozvracení socialistické republiky“. U výslechů byla tvrdá a bolševik ji neměl rád. Vyštval ji z fakulty a z intelektuálky se stala poštovní doručovatelka i uklízečka. Po listopadu působila jako náměstkyně federálního ministra vnitra. Byla překladatelkou, publicistkou a veselou společnicí, která za rok 2009 získala i novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky.

Proč zdražuje Zoo Praha?

Svoji vzdělanost nedávala příliš najevo. Když si dotyčný, bez ohledu na to jestli intelektuál, „mánička“ nebo soused odnaproti, měl možnost přisednout, nebyl „kaktus“ a chtěl si „tříbit názory,“ odcházel s pocitem, že si nejenže dobře popovídal, ale ještě k tomu se intelektuálně obohatil. A nepřipadal si jako blbec. Mimořádný dar, podobný tomu, který měl nadmíru Václav Havel.

Když jsme si asi v roce 1986 se skupinkou mladých lidí pod horami v Trutnově usmysleli uspořádat v utajení s Petruškou a náčelníkem Václavem (Havlem) ilegální bytovou debatu, velké myšlenky létaly za zataženými závěsy vzduchem. Z chytrých otázek se viditelně těšili, ty banálnější povýšili na ctnost. Když docházela témata, do vyčerpání si je nadhazovali.

A stále se skvěle doplňovali. Petruška byla lidovější, Václav intelektuálnější. Neformálnost, vtip a nadsázku doplňovali myšlenkami a informacemi, které by tehdy stačily na několik let kriminálu. Ráno, když se Václav odvážně odešel sprchovat ve studené vodě, neb byla čtrnáct dnů odstávka teplé, Petruška si raději v kuchyni sedla k čaji a opět dlouze debatovala. Byla radost si s ní povídat.

Kolínská 15, Petruščin byt, kde žila se svým partnerem a pěti dětmi, byl jedním z otevřených disidentských bytů. Setkání, večírky, práce. Byla nejen mluvčí Charty, ale i dělníkem samizdatu. Psala, překládala a na mechanickém stroji přepisovala „podvracující“ texty.

Pět poselství daňové reformy

Když mi její partner Ludva, s nímž jsme spiklenecky udržovali oheň, jednoho dne do kotelny přinesl čerstvě přeloženého a Petruškou opsaného Pána prstenů, žasnul jsem. V rukou jsem držel prvně do češtiny přeloženou trilogii, vydanou v samizdatu ve dvanácti kopiích na tenkém průklepovém papíru, která se za několik let stane celosvětově zpopularizovaná a zfilmovaná. Petrušce za to tehdy hrozilo dvouleté vězení.

Když jsem později tři samizdatové tučné svazky ukazoval na pódiu našeho festivalu hollywoodskému herci Elijahu Woodovi, hlavnímu představiteli filmového hobita, nevěřícně na to hleděl. Něco takového viděl prvně v životě.

Zdroj: Deník

Petruška nezkazila žádný večírek - nebyla „kaktus“. Měla krásně bláznivé nápady a ráda se stávala jejich součástí. Již ve svobodných časech jsme společně odjížděli z jedné svatby starým Volkswagnem T3, do kterého se narvalo asi dvacet lidí namísto šesti. Auto se pohupovalo, naklánělo ze strany na stranu. Nedalo se v něm dýchat. Petruška zaujala místo vedle řidiče a začala vyprávět. V přeplněném autě spřádala intelektuální nápady a vtipně glosovala zakázanou jízdu, zatímco osádka bojovala o centimetry místa k přežití. Z auta jsme doslova vypadali na ulici. Jen se oklepali a do rána pokračovali v debatách. Banální příhoda, která charakterizuje Petruščino veselé člověčenství, nadhled a neformálnost.

Když s ukrajinskou kapelou vedla v Undergroundovém stanu na festivalu ve vší vážnosti debatu k protestům na Majdanu, udivovala svoji znalostí ukrajinských a ruských historických souvislostí s jasně popisovanými totalitními praktikami. Měla ráda diskuze s disidentskými soukmenovci i občanskými aktivisty. Nevyhýbala se však sednout za řečnický stolek i s miliardářem a matematikem Karlem Janečkem.

Covid a dezinformátoři

Vždy svá. Někdy dokázala poslat i do háje. Třeba když namísto cesty autobusem pro ni přijelo auto s hercem Jiřím Lábusem. „Ten Martin se zbláznil, s timhle Lábusem?! Já myslela, že s tím undergroundovým, z Loun. To je blbec!“. Nakonec spolu v zákulisí dlouho debatovali nad ohnivou vodou. Prolínání kultur. Člověk přece není „kaktus“, že, Petruško.

Nyní Petruška odešla. Vyrovnaně a statečně, tak jak žila. Jistě teď brázdí nám utajené cesty v nebeském korábu, který řídí náčelník, Landovský v něm hlaholí, Petr Uhl pečlivě něco vysvětluje a někde zezadu zpívá lidovky Ludvík Vaculík s Magorem Jirousem. Kde v objetí s Danou Němcovou si jedou „tříbit názory a sdílet je s jinými“ - tam, kde kaktusy a bodláky nepíchají.

S Petruškou jsme se loučili dlouho do rána. Nakonec s jejími nejbližšími v pokoji, kde pracovala a žila. U postele, kde pod obrazem svého přítele Vlasty Třešňáka s indiánským bojovníkem v tichosti odešla. Stejně statečná bojovnice se smyslem pro nadsázku, jako na vyobrazeném díle. Petruško, budeš scházet!

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.