Není pochyb o tom, že lékaři byli poslední rok pod velkým tlakem. Tedy přinejmenším někteří z nich. Tito někteří prokázali, že lékařská profese je pro ně zároveň posláním, kterému jsou ochotní se věnovat i za cenu obětování osobního času. Sám mám mezi lékaři několik přátel, jejichž osobní nasazení v konkrétním oboru je obdivuhodné a zodpovědnost nezáviděníhodná.

Přesto jsem přesvědčený, že je třeba učinit zadost všeobecné glorifikaci lékařů. Není důvod, abychom se lékařům téměř klaněli za to, že pečují o naše zdraví. Je to totiž náplní jejich práce a jsou za to placeni.

Martin Vopěnka
je spisovatel a nakladatel

Podobný vděk si zasluhuje řidič autobusu, který nás bez nehody dovezl do cíle, pracovník elektrárny, díky kterému si večer doma můžeme rozsvítit, herec divadla, který nás přivedl na jiné myšlenky, podnikatel dávající lidem práci, ale ze všeho nejvíc každý zemědělec, který vypěstoval produkt, díky kterému neumíráme hlady. Na jídle jsou ostatně závislí i samotní lékaři. Přesto z jejich strany nepamatuji žádnou iniciativu, ve které by horovali za prokazování větší úcty a respektu vůči sedlákům.

Za nadměrnou úctou k lékařům nestojí nic jiného, než lidský strach. Téměř každý se někde v koutku duše obáváme o své zdraví, a jakmile se nám po zdravotní stránce přestane dařit, upínáme se k lékařům jako ke spáse. Zatímco jídlo se v době blahobytu stalo samozřejmostí. O tom, že v obchodě nalezneme plné regály potravin a že ráno, v poledne i večer budeme mít co jíst, vůbec nepochybujeme.

Je třeba říct, že být lékařem je skvělé zaměstnání, za které by každý, kdo se k němu dopracoval, měl být v hloubi duše vděčný. A to právě proto, že své zaměstnání může brát zároveň jako poslání. Komu se v dnešní době něco takového poštěstí?

Být lékařem je také zaměstnání s vysokou mírou jistoty. Ať se bude dít cokoliv, ať přijde krize nebo ne, ať společnost třeba i zchudne, lékaři se sotva kdy ocitnou mezi nezaměstnanými nebo hůře placenými. Jistě by někteří z nich, například ti, kteří s obrovským nasazením operují dětská srdce, a dávají tak dětem naději na plnohodnotný život, měli být placeni mnohem lépe. A to je jen jeden příklad z mnoha.

Vedle toho mi však rozum nebere, proč je stejně placen alergolog či kožař trávící celý svůj pracovní život v pohodlí kanceláře, předepisující v podstatě jen několik málo variant medikamentů. A opět netvrdím, že jsou takoví všichni alergologové či kožaři. Prostě, mezi lékaři jsou obrovské rozdíly. A to jak v nasazení, tak v kvalitě. Vedle skvělých lékařů tu máme i ty mizerné, kteří dávají pacientům najevo svou nadřazenost a nejednají s nimi jako se sobě rovnými. Anebo se jim prostě komunikovat nechce. Všichni přece na setkání s lékaři máme nějakou skvělou i nějakou otřesnou vzpomínku.

Zdroj: Deník

Z některých vyjádření MUDr. Milana Kubka – prezidenta lékařské komory – by měl člověk skoro pocit, že tady máme jakousi vyšší kastu – totiž lékařskou kastu – po vzoru indické kastovní společnosti. Je proto třeba připomenout, že lékaři vystudovali za peníze daňových poplatníků, čímž vůbec nesnižuji úsilí jednoho každého studenta, které musel do svého studia vložit.

A drtivá většina lékařů je placena z veřejných prostředků. Mohou tedy být jen tak bohatí, jak bohatá je společnost. Jen tak, jak si to společnost může dovolit. A už vůbec tu neexistuje nic jako jednolitá masa skvělých, úžasných, obětavých lékařů. Být lékařem samo o sobě nic nevypovídá o morálních ani profesních kvalitách člověka.

Tendence glorifikovat lékaře jako celek je silná, a jako reakce na to, co se tu v posledním roce dělo, jistě i přirozená. Je však třeba se tvrdě postavit tomu, aby se jedna profese domohla silnějšího společenského postavení, než jaké jí náleží. Společnost je závislá na dobré práci a kooperaci mnoha různých profesí. Rovnováha by se ani v důsledku coronavirové krize neměla nadměrně vychýlit ve prospěch jen jedné profesní skupiny.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.