Finsko v neděli 16. dubna spustilo po opravdu mnoha letech výstavby svůj nový reaktor Olkiluoto-3 o výkonu 1600 MW do provozu. Tři jen o něco menší reaktory, poslední, které byly v Německu dosud v záložním provozu, byly naopak v sobotu definitivně odstaveny. Na body to tedy o víkendu jaderná energetika prohrála 1:3. A v podobném poměru se to s ní má v rámci celé Evropské unie.

Spor o to, zda má pravdu protijaderná, či naopak jaderná strana, není v EU rozhodně u konce. Což ukázala nedávná hádka o výrobu vodíku v jaderných elektrárnách, v nichž atomová skupina států uhrála něco, co by se dalo nazvat v tom nejlepším případě remízou.

Luboš Palata
Velký český solární velikonoční průšvih

Pro Česko není příliš dobrou pozicí, že jeho dva vyspělejší sousedé, Německo a Rakousko, jsou na nejaderné straně pomyslné energetické fronty. Atomové elektrárny nyní využívají jen naši východní sousedé na Slovensku, skorosousedé v Maďarsku a zřejmě se k tomu odhodlá i Polsko. V rámci EU spoléháme především na Francii. Její zájmy jsou však v energetické oblasti mnohem širší než naše a jádro je jen jedním z pilířů budoucí výroby energie, nikoli téměř jediným, jak je tomu u nás.

Česko musí v dohledné době ekonomicky racionálně vyřešit výstavbu ne jednoho, ale hned tří nových velkých reaktorů, najít úložiště jaderného odpadu a rozjet sériovou výrobu malých reaktorů či teplátorů pro síť dnešních uhelných tepláren. Vše jde zatím česky pomalu, jako bychom jádru sami tak úplně nevěřili. A nechtěli být v EU na té straně, která prohrává.