„Přesouval jsem se z Prahy do Brna v souvislosti se svými pracovními povinnostmi. A v tuto chvíli si nejsem vědom, že bych jakkoliv porušil pravidla, která jsou pro používání majáčku a přednosti v jízdě,“ řekl Mikuláš Bek serveru idnes.cz. Premiér Petr Fiala ho nepřímo kritizoval, když řekl, že přednosti v jízdě by se mělo užívat rozumně.
Ostatně to nemusel zmiňovat. Přímo o tom mluví pravidla pro možnost přednostní jízdy členů vlády. „Majáček smí být použit jen při výkonu činnosti, která vyžaduje rychlý a nerušený průjezd, například při přepravě na naléhavá jednání, při krizových situacích nebo při výkonu jiných důležitých státních úkolů. Při používání majáčku musí řidič vozidla dbát zvýšené opatrnosti a neohrožovat ostatní účastníky silničního provozu,“ uvádějí.
Tato pravidla mají jednu podstatnou chybu. Jak ukazuje Bekův případ, ministr si sám určuje, co považuje za naléhavé jednání, krizovou situaci či výkon důležitých státních úkolů. V tomto případě šlo údajně o vystoupení v pořadu Události, komentáře, což pro normálního člověka zcela jistě do vyjmenovaných možností pro užití majáčku nespadá.
O přednosti v jízdě pro politiky se vede debata už řadu let. Jednoznačný závěr však nemá. Ostatně to ukazuje i anketa Deníku. Část lidí používání majáčku v nezbytných případech chápe, jen odsuzuje jeho zneužití. Jiní považují privilegium za zbytečné a zrušili by jej.
Nahrává se anketa ...
Přednostní jízda pro členy vlády není v Evropě běžná, zejména proto, že porušuje rovnost lidí před zákonem. V Británii ministři cestují běžným způsobem, pokud nejde o zcela jasnou krizovou situaci. Podobné to je i v Německu, Nizozemsku či Švýcarsku. Ministři smějí použít majáček jen v přesně stanovených specifických případech. V Rakousku je povoleno použít výstražné světlo pouze v případě, kdy ministr vnitra, co by nejvyšší velitel policie, jede na místo katastrofy. Ostatní členové vlády žádné přednostní právo nemají.
Zcela neomezené přednostní právo na silnicích mají politici v Rusku, Kazachstánu, Bělorusku a v severní Koreji. Co se týče evropských států, jako u nás platí podobná pravidla například v Polsku.
K čemu je Černá a bílá
Říká se nám, že nemáme vidět svět černobíle. Tahle rubrika jako by to popírala. Ale ne, pokud dokážeme vidět zároveň černou i bílou, koukáme barevně.
Názor. Každý máme názor. Máme právo na svobodu názoru. Jenže co to je? „Žid není člověk“ je názor. A je ohavný i trestný. „Cikány do plynu“ je názor, ale také za něj můžete skončit v base. Intuitivně chápeme proč, jenže kde je ta svoboda?
Necháme trestněprávní věci stranou, se shora uvedenými tvrzeními nemá cenu polemizovat. Stejně jako s někým, kdo tvrdí, že očkování proti covidu masově zabíjí, nebo že jsme jím čipováni. Nebo s někým, kdo popírá, že Rusko je agresorem a začalo válku proti Ukrajině a že ta má právo na to, aby získala zpět uloupená území.
Pak jsou pře, které závisí na naší povaze, výchově či znalostech: Jestli je Bůh, nebo ne. Jestli je lepší dovolená u moře, nebo na horách. Jestli je lepší přispět na zvířecí útulek, nebo na bezdomovce, jestli je lepší punk, nebo vídeňská filharmonie, jestli je hezčí čáp, nebo ještěrka. Jestli je déšť hnusný, nebo krásný, jestli je potřeba se vyrovnat s kolonialismem i ve středoevropských podmínkách. Jestli Uber, nebo Bolt, Matuška, či Gott. A tak dále.
A pak jsou spory, kde mají dobré argumenty obě strany. Kdy je zbytečné se hádat. Kdy bychom se měli pochopit navzájem a hledat nejlepší řešení. Třicet let už sleduji a píšu názory, myslím, že se v nich trochu vyznám. V rubrice Černá a bílá shrnuji věcně a logicky argumenty obou stran pře pro vás, čtenáře Deníku.
Prosím, napište nám své názory do diskuze pod článkem, nebo nám pošlete postřehy či příběhy na adresu cernabila@denik.cz. Rádi je zveřejníme.