Nevysvětlitelné události, pověsti, tajemné příběhy se tradují o Branišovském lese u Českých Budějovic. Řadí se k nim i historky o pocestných, kteří skončili v bažinách, o masakru vojenské hlídky nebo stromu oběšenců. Mobily bez signálu, nevolnosti, náhlé mdloby zde nejsou výjimkou.

Tak je z lesa, který se nabízí jako příjemné místo k procházkám, děsivý strašák. A jako by to přešlo z páníčků i na psy, zdráhají se do Branišovského lesa vstupovat. Zastaví se na okraji lesa a nechtějí jít dál…

Děsivý les plný záhad chci vidět. Jeho četnými cestami a stezkami mě provází muž nejpovolanější, Jan Bauer, českobudějovický novinář a spisovatel, který se věnuje literatuře faktu a zaměřuje se na historii. Navíc v sousedství Branišovského lesa bydlí a zná ho víc než dobře. Třetím členem naší výpravy je fenečka Bára. Při vstupu do lesa ale nezaváhá ani na okamžik. Nejspíš proto, že i ona zná tento les jako své packy.

V dávné minulosti se v místech, kde dnes šumí les, rozkládaly bažiny. Ve středověku tudy vedla kupecká stezka a stála tu i malá osada. Je tedy dost pravděpodobné, že se v bažinách někteří zbloudilci utopili. Duše utopených a jejich utrpení prostoupily les a vyvolávají v lidech nepříjemné pocity. Tyto duše dosud nenašly pokoje, nahání lidem strach a zbavují je energie. Těžko uvěřit, že v lesním porostu se zejména v noci zjevuje postava černého rytíře s dlouhým pláštěm. Postava přitom vypadá, jako by plula vzduchem. O rytíři se ale říká, že je to dobrý duch. Ochránce, který střeží zlo sídlící v lese. Jiným divným jevem jsou rudě žhnoucí oči, které se objevují ve výšce asi dvou metrů a své oběti pronásledují.

Les před námi ale láká k návštěvě. Je krásný jarní slunečný den, všechny chmury a děsy rozmetává v prach. Zpočátku se les v těsném sousedství sídliště jeví jako změť houštin z mladých náletových dřevin, ale postupně začíná odhalovat své půvaby.

„Do té doby, než dorazilo k lesu sídliště Máj, žádné pověsti o Branišovském lese neexistovaly,“ vypráví Jan Bauer. „Navíc tady byl vojenský prostor, zde dole kasárna tankánů, do lesa jezdili cvičit. Dodneška jsou vidět průřezy lesem pro tanky. Pak se postupně objevily a začaly kolovat legendy, že se tu postříleli vojáci na stráži, že ve 20. letech se nějaká milenecká dvojice ubytovala v hostinci v Branišově a pak se šla do lesa oběsit a tak dál.

Pod pověstným černým sloupem, v místě, kde býval strom oběšenců, je opuštěná usedlost. Tu lidé označují jako tajemný statek. Stojí tam křížek, obyčejná dřevěná kaplička, kterou lidi zdobí. To všechno jsou nové pověsti podobně jako pověsti o černé sanitce, která odváží lidi na orgány. Ale mezi lidmi se dost chytly. Pořídil jsem si teď knihu o tajemných místech a v Budějovicích je tam jen Branišovský les, což je trochu kuriózní, protože jsou tu jiná památná místa, kde se skutečně něco odehrálo. Zatímco tady se nestalo nic, kromě několika sebevražd oběšením.“

Válečný pomník a strom oběšenců

Jako první se na vyšlapané cestě zničehonic objevuje betonový obrubník. Sešlapáváním lesní půdy se ho část vynořuje na povrch a o kus dál zase zanořuje do lesního humusu a zapomnění. „No, ten je možná ještě po vojácích,“ uvažuje Jana Bauer. “Jsou tu hodně polomy po vichřicích. Ale je vidět, že ten les je mladý, vyrostl až 40 let poté, co tu už vojáci a tankodrom nebyli. Z té doby zůstaly v lese vyhloubeniny, jako by tam byla jezírka, nebo se mezi stromy najednou objeví umělý val či poklop a jiné pozůstatky po vojenské činnosti, které možná v lidech probouzejí fantazii.“

Ještě jsme se z křovinatého porostu nedostali, když se před námi vylupuje kamenná stavba. Jakýsi sokl, nebo pilíř s nápisem 1939–1945. Letopočet naznačuje, o co jde. „Památník obětem druhé světové války,“ potvrzuje Jan Bauer. „Možná ho postavili vojáci z dlouhé chvíle. Vypadá jako kamenný podstavec, na kterém patrně stála kovová pěticípá hvězda, kterou někdo urval a zbyl jen ten sokl,“ míní. Ale lidé o pomníčku vědí a pokládají k němu kytičky.

Lesu se nevyhýbají ani lidské tragédie. Jedna se tam stala v době, kdy si tuto oblast za minulého režimu pro sebe zabral vojenský prostor, v němž bývala střelnice i muniční sklad. Jedné noci se zde odehrálo těžko pochopitelné drama. Navzájem se tam postříleli čtyři vojáci, údajně proto, že se jeden z nich měl náhle proměnit v podivnou bytost, nebo prostě „cosi strašného“ vycházelo z houštin a mířilo k nim. Vojáci propadli panice a zahájili palbu. To stihl ještě před svou smrtí vypovědět jeden z raněných vojáků, který po prožitém úděsném zážitku prý úplně zešedivěl.

Podle další historky stával v lese strom oběšenců, na kterém ukončilo život několik lidí, včetně milenecké dvojice. Obyvatelé nakonec větev stromu, na kterou se lidé věšeli, zlikvidovali. V blízkosti místa, kde strom rostl, ale dodnes lidi přepadají nepříjemné pocity a cizí hlas uvnitř hlavy jako by jim našeptával, aby ukončili svůj život. V kronice Branišova je záznam, že se tu v roce 1927 oběsili dva mladí lidé. O několik let později na stejném stromě, ba prý dokonce na stejné větvi, našli oběšenou mladou ženu z Budějovic. Strach lidí rostl. Jeden muž se proto rozhodl konat, a větev uřízl. Jen tak mu to ale neprošlo. Po nějaké době utrpěl vážný úraz, po němž jeho ruka, právě ta, kterou odstranil větev, zůstala navždy nehybnou…

Branišovský les má dnešního květnového dne do hrůzy daleko. Sem tam pod nohama začvachtá bláto, koruny stromů pročesává vítr a jak o život zpívají ptáci. „Občas tu vede taková cesta nikam. Tenhle násyp je umělý, tam byl asi nějaký zákop, nebo něco takového,“ ukazuje budějovický spisovatel. „Stromy na tom rostoucí jsou poměrně mladé, čili původní to není. Co je od tanků, těžko soudit. Matně si to tady pamatuji z dob mých studií ve Čtyřech Dvorech, kdy jsme tu měli vojenskou přípravu. Jenomže tehdy to vypadalo úplně jinak, tak je těžké srovnávat. Ukážu vám průsek lesem, kudy podle mého jezdily tanky.“

Míjíme hromádku zarůstajících polámaných betonových "patníků". Člověk by jim ani nevěnoval pozornost netuše, že mají svou zajímavou historii. „Leží tu betonové traverzy, které se dávaly pod pásy tanků. Tímto průsekem projížděly tanky. A když tam bylo bahno, dávaly pod pásy tanků ty betonové překlady,“ vysvětluje můj průvodce. Kousek dál ze země ční horní část betonové skruže a připomíná, než zmizí docela, že pod povrchem se skrývají pozůstatky z doby, kdy lokalita žila vojenským životem.

Zvířecí hřbitov uprostřed živé přírody

Listnatý les s množstvím dubů se mění na les borový, ale nechybí ani smrky. Les je prošpikován rozmanitými cestami a navzdory děsivým pověstem hojně navštěvován obyvateli Budějovic i okolí. Stromy jsou ověšeny více než stovkou různých typů ptačích budek, žádný div, že je tu ptactvu tak do zpěvu. Scenérie před námi se mění v nádherný les vysokých stromů s přímou rovnou cestou, vypadá jako zámecký lesopark. Kousek dál od cesty rámusí motorová pila v rukou lesníků, potkáváme lidi se psy i bez nich, Branišovský les rozhodně žije. Kolem cest lesníci umístili dřevěná posezení, snažili se i o naučné cedule, ale ty vandalové většinou zničili.

Namísto černého sloupu se vydáváme k zajímavosti na jiné straně – ke zvířecímu hřbitovu. Rozkládá se v zadním rohu lesa. Ve větru tu šumí koruny stromů a ševelí dlouhá tráva, z níž se vynořují větší či menší hrobečky zvířecích miláčků. Poslední místo svého odpočinku tu nacházejí především psi, ale i kočky či jiní domácí mazlíčci. Třeba činčila nebo želva.

close Letní deník - logo 2022 info Zdroj: Deník zoom_in „Hrobečky tu začaly vznikat hned poté, jak se les pro lidi otevřel,“ říká Jan Bauer. „Je neoficiální, ale tolerován. Lidé tu svým miláčkům zapalují svíčky. V noci je to pak zajímavé, když tu svítí světýlka.“ To spisovatel dobře ví, protože díky svému vnukovi les zná i za tmy. „Vnuk se strašně rád bojí,“ líčí s úsměvem. „Chodili jsme do lesa s baterkou a přitom se ptal, jaká jsou strašidla, co se nám může stát, jak se strašidla zahánějí. Nebál se, protože šel se mnou, tak jsme prošli celý les.“

O něco dál mají v práci jednu z ptačích budek dvě mladé ženy. V rámci výzkumu nedaleké univerzity a biologického centra právě prověřují rodinu sýkory koňadry. Mladé sýkorky váží, provádějí jim výtěry na rozbor bakterií.

Kdo se bojí, nesmí do lesa. Na Branišovském lese není strašidelného nic, a kdo tam raději nechodí, o moc se ochuzuje. Děti ho ale naštěstí navštěvují. Hrají si tam a na procházky sem chodí i děti ze školky. Výhodou Branišovského lesa je jeho rovina, takže je přístupný a přívětivý každému.


close Zuzana Kyselová. info Zdroj: Archiv zoom_in Medailonek autorky: Zuzana Kyselová, šéfredaktorka Českokrumlovského deníku
Vůkolní svět a příroda jsou plné tajemství, a to nedokáže přebít a zničit ani rychle postupující civilizace. Tajemství a tajemno jsou všude kolem díky lidské fantazii a narazíte na ně třeba hned za svým barákem. To mě na nich baví a přitahuje, příběhy a záhady, které zní neuvěřitelně. Co za nimi asi tak vězí? A skutečně, i když se ty události vymykají našemu chápání, se nemohou dít? Vždyť toho tolik ještě nevíme a neznáme…

Baví mě poznávat neznámá místa, tak jsem do Branišovského lesa vyrazila s chutí. A nezklamal mě, i když jsme na nic záhadného nenarazili. Historie místa se přesto neviditelně vznášela kolem nás, stejně jako je tomu všude jinde.Kromě záhad a historie mě zajímá příroda, ekologie a umění.

Budu ráda za vaše podněty, tipy na zuzana.kyselova@denik.cz.