Seděli zme v tych něblahych časach z Ružu v kuchyni a lamentovali nad dobu koronovirovu, nědisciplinovanosťu ludi, keři aji přes něpřiznivy vyvoj pandemie prďa na nařizeni vlady a choďa po městě bez ruški, či nad podnikatelami, co zakaz nězakaz, aji přes fakt, že pandemia ni že něustupuje, ale drži se v němilych čislach zubami nechtami, otviraju hospody a spušťaju lyžařske vleki, aby pry něchcipli hladem.

„No něvim, esli chcu rači chcipnuť na tyn vir, než se kapku uskrovniť a vyjsť s tym, co im jako kompenzacu za ztraty pošle vlada,“ pravila pravdu Ruža. „Čital sem oto v novinach, že jakisik emeryt poslal policajty do dupy s přikazem, aby se nasadil na veřejnosti rušku! ,Čemu mam měť rušku ja, když ju něnosi ani exprezident Klaus? Rači buzerujtě papalašuv, keři se po nocach slizaju po hospadach a oslavuju s vysmjatymi pyskami, že na nich nikdo němože, bo s nimi paři aji nejvyšši krajska policejni šajba, a nam obyčejnym luďam dejtě svaty pokuj!´ uzemnil policajta. No, co mu ma taki synek v uniformě na to řecť?! Ma ho zvaliť pendrekem tajak v Rusku?“ pravil se ji na to.

„Ty, Ofilu, není to už rok, co na kovid odešel tyn vaš kamoš z Upadnice Stanik?“ zeptala se mě. „No rok to budě kajsik v březnu, ale čemu se ptaš?“ divil sem se. „No, bo tu v sámošce vyisi parte, že nas navždy opustila ve věku skoro sto roku ista pani Dymkova. Není to ta, co meškala na Seňaku?“ vysvětlila Ruža. „To musi byť enem zhoda jmen, bo ta ze Seňaku by měla už hrubo přes stovku! Byla starši niž moji rodiče a muj tatik by letos v lednu oslavil sto patnasť a maminka včil v unoru o dva roky meněj. Ale když už si tu ze Seňaka připomniula, tuš se spominam jak před rokem se na ňu spomnil Jiřik.

Teš to bylo v takich mrazach, kdy zme se hřali dupy kolem krba Na Upadnici, když se naraz ozval: „Oto sem potkal byvalu spolužačku, dceru stare Dymkove co meškala na Senovažne. Spominatě se na tu jeji mamu? Robila vratnu v ostravskim Domě tisku. V tym baraku, jak tam byly redakce všeckich novin, co v kraju vychazaly, a kere se tam aji tiskly. Tak ta Dymkova raz u piva spominala, že kerysik večer přijel z Prahy šefredaktor jednych tych celostatnich novin a cpal se do vytaha, že jako jedě do svoji krajske redakce. Ale Dymkula tajak jakisik supervachmajster mu zastupila cestu, chytla se za opasek, na kerym měla připevněne prazdne puzdro od pistole, a že nikaj něpojedě. Až se pry počka, že se pro ňho přijdu. Potym vytočila čislo a řekla do telefona: ,Ty, redachtoře, přiď sem nadul. Je tu jakisik chuligan a chce tam za vami. Ja ho něznam a navic je oblečeny tajak jakisik tramp! Tuš ho pustiť němožu’ Ten redaktor přišel nadul a moc se šefovi omluval. Potym se zle podival na Dymkovu, ale ta ledovo pravila: ,No, co?!?

Divej, jak je oblečeny! Texaski, karovana košula, modry šatek. Či tak se oblika šefredaktor? Ja ho tam pustim, un se vrhně na sekretarku, zgvaltně ju a co potym!?!’ Tuš tak to temu redaktorovi kapku zavařila,“ uzavřel Jiřik. Všeci zme se tehdy tej vzpomince od srdca zasmjali, bo to pořesně vystihovalo, jaka razna, ale přitym slušna a hodna robka to byla.

Když už sem se připomnil tu Jiřikovu spominku na Dymkulu tuš sem se připomnil aji frk, co vtedy přidal Erďa. „To pravi synek kamošovi: ,Byl sem ti na svatbě spolužački a divil sem se, jakeho blbca se vzala. Když sem z ňu totiž taňcoval, naraz se rozběhnul a kopnul ju mezi nohy!’ ,A co se ji stalo?’ ,Ji nic, ale ja mam zlomene tři prsty!’ Fajne, ni?” Ruža se temu frku moc něsmjala, ale s přisnym pohledem na mě křikla: „Ofilu, ukaž mi prsty na prave ruce!!!“ Asi zapomnila, že sem levak…

Tuš bertě, nebo nechtě ležeť. Ofil

…a kdo chce, či kemu se chce, až piše na ofil.ostrava@denik.cz