ak naznačuje lidové pojmenování druhého z nich, souvisejí tyto svátky s vírou v nesmrtelnost duše, která je společná jak křesťanství, tak dřívějším předkřesťanským představám. A zřejmě v jejich kombinaci mají svátky zemřelých svůj původ.

Jejich křesťanské kořeny sahají do konce 1. tisíciletí, prapůvod je však starší a má spojitost s pohanským kultem zemřelých. Svědčí o tom obyčeje odvozené z pradávných způsobů uctívání zemřelých předků, promísené s křesťanským učením o očistci, v němž se duše zesnulých nacházejí po smrti a kde se očišťují od hříchů před vstupem do nebe.

Podle lidové víry duše zesnulých vycházely v noci z 1. na 2. listopadu z očistce, aby si odpočaly od svých útrap, a navracely se ke svým pozůstalým, na místa, která obývaly za pozemského života. Proto se předvečer Dušiček slavil doma v rodinném kruhu tichým vzpomínáním a společnými modlitbami za zemřelé členy rodiny. Na stole se jim nechávaly zbytky večeře, někde se pro ně pokládal na okno chléb. Aby se dušičky nevyplašily, nemělo se toho dne z domu vymetat smetí. Různé pověrečné praktiky měly ulevit trpícím duším od muk: pro ochlazení duší lidé popíjeli studené mléko nebo se jím kropili; po celou noc nechávali v oknech hořet lampy naplněné máslem nebo sádlem, jimiž si měly dušičky mazat své bolavé rány; z příbytků se také odstraňovaly ostré předměty, aby duše dvojnásobně netrpěly.

Za zosobnění duší zesnulých či za posly, schopné zprostředkovat kontakt mezi pozemským a nebeským světem, bývali podle prastarých představ považování žebráci a děti. Proto bývalo v minulosti na svátek Všech svatých rozšířené rozdávání almužny chudým. Jako milodar za spásu zemřelých dříve sloužil chléb, mouka, sušené ovoce, ale také speciální pečivo, nazývané „dušičky“, „caletky“ či „kosti“. To mělo tvar dvojitých i trojitých bochníčků, zkřížených kostí, ale též pletýnek nebo rohlíků a peklo se ještě v minulém století.

Památku na zesnulé si dnes nejčastěji připomínáme návštěvou hřbitovů. Vzhledem k současným epidemiologickým opatřením nabádajícím nás k setrvání ve svých příbytcích, tak může být způsob, jakým uctívali své zemřelé naši prapředci, tedy společnou vzpomínkou a modlitbou za ně doma v kruhu rodiny, více než inspirativní.

Autorka textu: Milada Fohlerová, etnografka