„Ty, Ofilu, asi mam ten kovid,“ pravila mi v ponděli rano Ruža. „Nic něcitim a ani chuť němam,“ tvrdila, a to je co řecť, bo ona citi moje tvargle zabalene v mikrotenovym sačku v zašrubovane sklence od dětske papki a eše zamotane do mikrotena, aji ze zavřene ledničky! To se vi, že to ve mně hrklo a hned sem aji ja šel ňuchať do kupelky k moji vodě po holeňu a k mydlu. Ja ale citil všecko…

„No nic,“ pravil sem ji: „Volej dochtorovi, a ptej se, co maš robiť.“ Přišla z izby asi za pulhoďku, zatymco ja zkumal svoju chuť štamprličkami slivovičky, a byla v pořadku!!!. „No, pravila mi sestřička, že se mam objednať v odběrovym středisku, kere je hned vedle ordinace a tam mi řekli, že včil maju volno, tuš tam idu. Něchceš isť aji ty?“ „Ani nahodou! Ja čuju všecko a slivovicu sem podle chuti bezpečně poznal od ruma. Přeci se nenecham zbytečně šťarať v nose…“

VŠECHNY DÍLY seriálu Dřisty fifejdskeho Ofila čili Jak šel a idě život NAJDETE ZDE

Zbytek už Ruža něslyšela, bo smjetala do odběroveho střediska, aby ji nězavřeli. Ja sem ešče paru razy znovu prověřil svoje chuťove buňky slivovičku a když se Ruža vratila stem, že ortel budě znať v utery, , už sem ho kapku měl. Snad aji proto sem se pustil do spominaňa. To raz, Ruženko, změnil Lojzek Na Upadnici politicky dišput, bylo to po druhe volbě Zemana za prezidenta, na obyčejnu ptakovinu, kera zklidnila naše rozvašněne hospodske hlavy a přivedla všeckich k smichu: „Každa rodina ma určitě v jakymsi tym šifoneře krabicu od butuv a v ni haldu starych zažlutlych černobilych fotek svojich předkuv, ni?! Aji my z Mařu mame paru takich krabic. A jedna z fotek v nich je obzvlašť vyvedena. Oba moji potomci se ji pokažde chechtaju jak blazni. A nědivim se jim.

Na te malučke fotce je muj dedek z tatitkove strany ze svoju druhu manželku před baračkem v Kašparkovicach u Prostředni Suche. Teta, jak zme ji řikali, je na ni v květovane zastěře a květovane šatce na hlavě, dědek Lojzek, štvrty teho mena v naši dynastii, je doslova moderni - košulu ma uškrcenu kravatu ve tvaru špičky kopi či špice na halapartně. Dylka? Bratru dvacet čisel! Galaty, nětradičně s paskem aji kšandami, mu koňča enem centimeter od te kratke kravatle. Každy, kdo tu fotku vidi, se dycki pta, kolik stařik měřili a esli ty gatě su skutečně jeho… Dycki se při tym spomenu na isteho Zdenka, co se mnu kdysi faral na Bezruču. Temu segra emigrovala do Ameryki a když se z jeji navštěvy vratil jejich tata, chlubil se fotku, na kere se fotr natahuje na zahradě po rajčatach na keřiku. A dycvki se japal: ,Tak velke ma segra v Ameryce rajske!´ To trvalo až do doby, než se ho kdosik zeptal, esli nahodu něsu ty rajčata normalni ale jeho tata taky maly?! A chlubeni skoňčilo.“

Čemu se ty Lojzkove dřisty připominam? Tydiň na to totiž přišel Na Upadnicu tež Rudek, kery zajdě malokdy. Přišel v novych, asi ježižkovskich, galatach přesně v duchu jeho vyhlašeneho vybraneho modniho vkusa: měl ich skorem až pod pažďu. Moch tak bez problemu zapinať či rozepinať opasek, kereho sponu měl kajsik nad cickami. Všecko bylo v rychtyku do doby, než vypil pate pivo a měl nutkani. A vtedy přišel na něvyhodu tych divnych galat. Buntek měl až pod bradu a jeho spodni konec kusek nad pupkem. Co včil? Ale Rudek je mazany, takže zvladnul aji to. Galaty rozepnul a nechal je spadnuť až na kotniky. Tym odhalil ni enem to, co potřeboval, ale aji svoji pozadi. To nasralo jak chlopy na hajzlu, bo kdo se ma divať na holu řiť, ale aji jednu babu, co tam nechtěně nahlidla. Ta začala ječeť že su to za němravnosti a jak to može personal trpěť. A tak to personal přestal trpěť a vynes Rudka z holu řiťu a tym padem aji bimbasem před hospodu. A co čert něchtěl, zrovna jeli kolem policajti a jak viděli co se robi, mysleli se, že je Rudek exhibicionista, kereho vyhnali štamgasti z hospody. Naščesti ich Jiřik znal, tak im všecko vysvětlil a oni enem zasalutovali a odfičeli pryč. Rudek byl červeny až za ušami, ale po jednem fernetě se aji on zklidnil.

No co ti mam řikať, Ruži, smichu bylo Na Upadnici k něutišeňu až ho přerval Erďa: „Znatě tyn, jak přidě baba k dochtorovi a ten ji chce změřiť teplotu? Da ji teploměr pod pažu, ale baba ho malem pusti na zem, tak ji ho da do huby, ale baba se malem udusi. Tak pravi: ,Nedá se nic dělat, musím vám ho dát do konečníku!´ Baba se vyhrně sukňu, spusti galatki a předkloni. Potym vyvali oči a vyskně: ,To přece není konečnik!´, A kdo vám říkal, že to je teploměr?!´ Fajne, ni?!“ Ruža se enem ušklibla, ale bo měla obavy o to, či mame nebo němame tyn kovid, šla spať bez tradičních hlupych řeči o hospodskich blbcach.

Tuš bertě, nebo nechtě ležeť. Ofil

…a kdo chce, či kemu se chce, až piše na ofil.ostrava@denik.cz