Do Maďarska jsem před lety jela s předsevzetím, že neodjedu, dokud nepoložím ruce na ovládací panel jistého zeleného velínu. S Itálií to bylo podobné. Kašlu na trním a komáry olezlé slavné vily. Ale tuhle zrezivělou krásku, tu vidět musím. I za cenu, že tam polezu úplně sama. Což se naštěstí nestalo. Děti se upíchly k babičce a spolu s mým drahým jsme se vydali fotit turbíny.

Jarda už se mnou na pár urbexech byl, ale v pořádném industriálu zatím ne. Už první krok, zaparkovat na soukromém parkovišti funkční firmy, smrděl průserem. Dál se pokračovalo podle vysoké zdi kolem vrátnice s hlídačem, který měl na starosti protější areál. Za zatáčkou, kam už hlídač neviděl, byl plot o něco nižší. Pouhé tři metry. Tady ho bylo třeba překonat. Přímo z hlavní ulice. Provedli jsme to za pětatřicetistupňového vedra, ve všední den, v pravé poledne. Dosud mrtvou ulicí prosvištělo auto. Italskému řidiči ale zrzka sedící na zdi naštěstí byla ukradená. Zbytek cesty už tak obtížný nebyl, pominu-li, že jsme se pohybovali ve funkčním areálu, a jedno kritické místo jsme vzali úprkem.

Beskydské Pustevny a západ slunce kolem v listopadu 2022.
FOTO: Větší krásu jste neviděli. Západ slunce a mlžná atmosféra na Pustevnách

Turbínová hala se doslova topila v bledě modrém světle. Jako kdybych ani nebyla na suchu, ale pod vodou a na tu krásu se dívala skrze potápěčské brýle. Překvapilo mě, že je to tu všechno skutečně tak modré, jako na fotografiích. Elektrárna dřív dodávala energii ocelárně, ale byla nahrazena novější elektrárnou, a podle stavu je zavřená opravdu dlouho.

Dominuje jí vysoká hala plná turbomotorů a po bočních schodištích se dá vlézt skoro nahoru, odkud jsou úžasné výhledy na tento malý industriální klenot. Pěkný pohled byl i do funkčního areálu. Jarda přes ušmudlanou okenní tabulku viděl, jak se v protější hale pilně pracuje.

Z fotografií to možná nevypadá, ale pohyb je tu opravdu nebezpečný. Podlaha v přízemí je pokrytá úlomky kamení a skla. Kde se tam vzalo? Když asi metr přede mnou spadl jako pěst velký kus zdiva, a roztříštil se o podlahu, už mi to bylo jasné. Ze střechy. Pokud bych se sem vypravila někdy příště, tak jedině s helmou. I když proti sklu, letícímu z patnácti-, možná dvacetimetrové výšky, by mě asi neuchránila. Vědět to dopředu, asi si focení tady s někým, koho miluji, hodně rozmyslím. Incident s kamenem se stal až na konci, ale co jsem pochopila, podobnou zkušenost mají i další fotografové. Tohle místo je krásné, ale budí zasloužený respekt.

Bílé Karpaty na pomezí podzimu a zimy.
Bílé Karpaty okem dronu. Nebeské výšiny, pasoucí se stáda krav i kapky rosy

Chtěli byste fotografii z podmořské elektrárny mít doma? Jsme dva nadšenci do focení opuštěných míst a máme své facebookové stránky Urbex & Stories a URBEX Praha. Letos jsme se rozhodli, že se o své fotografie podělíme i s vámi. Vybrali jsme 13 nejlepších opuštěných míst a sestavili z nich závěsné kalendáře formát A2, na ležato. Jednotlivé fotografie mají velikost 60 x 40 cm a lze je také použít jako samostatné obrazy na zeď. Máte o naše kalendáře zájem? Podívejte se a napište nám zde.

Urbex & Stories