To jsem slyšel před nádražní pokladnou 31. října 1959, kdy jeden za druhým jsme si kupovali „vojenskou“ jízdenku s po-loviční slevou naposled, na cestu do civilu. S doznívajícím vojenským střihem krátkých vlasů jeden za druhým jsme přistupovali a objednávali si jízdenky do stanic Mošnov, Kopřivnice, Frýdlant, Ostravice a další.

Do cílové nebo nejbližší přestupné stanice k obcím Trojanovice, Kozlovice, Moř-kov, Kopřivnice, Mošnov, Pražmo, Blahutovice, Janovice, Fryčovice, Lichnov a do dalších obcí v okolí tohoto podbeskydského kraje z okresů Frýdek-Místek a Nový Jičín. Hrdý na svoji obec býval náš zbrojíř Jenda z Hodslavic, který uctíval památku svého „spolurodiště“ s Františkem Palackým.

Naše skupina

Skončilo nám dvouleté období vojenské základní služby u nevelkého samostatného průzkumného praporu VU 3281 sídlícího v Táborských kasárnách v Benešově u Prahy, kam jsme přijeli v ranních hodinách po 1. listopadu 1957. Zábavná byla cesta „severomoraváků“ zvláštním vlakem do Prahy.

Před Pardubicemi za jízdy z vlaku dokonce „vypadly“ dvě od piva vyprázdněné dřevěné půlky. V Praze jsme se po půlnoci rozcházeli do místních již směrů. Naše skupina ze slezské Moravy z podbeskydska a také z okolí nad Oderskými vrchy z okresů Vítkov a Bílovec. Z Březové, Větřkovic, Skřipova a sousedních Jakubčovic.

"Zde!"

Při prvním tehdy u útvaru seznamovacím nástupu s různou intenzitou ozývalo se jako ozvěna „zde“ po vyslovení jmen: „Berger, Blahuta, Buzek, Doriňák, Dresler, Fišer, Garba, Horkel, Jaku-bec, Štefek, Kozlovský, Maliňák, Mička, Mitáček, Pastor, Řehořek, Seďa, Slipka, Vícha a další“.

To jsme ještě nevěděli, co na vojně budeme dělat. Jisté to měli řidiči, kteří prošli předvojenskou autoškolou ve Svazarmu, výhodu měli chlapci zařazení k tankové rotě, kteří do nástupu na vojnu byli zaměstnaní v opravně T-34 v Šenově a kteří techniku těchto tanků ovládali lépe než jejich veli-telé. Tankisté druhým rokem jezdili k tankovému pluku do Pardubic zaučovat se na T-55. My všich-ni jsme druhým rokem vyměnili vojenské boty „půllitráky“ za nové „kanady“ s „traktorovou“ gumovou podrážkou a se šněrováním.

Řidiči našich tankistů se svými „čtyřiatřicítkami“ na zimních soustředěních bravurně zvládali vý-jezdy do zasněžených kopců nad Rokytnicí nad Jizerou i nad Kubovou Hutí, na kterých každá rota si během příjezdového dne zbudovala obydlí z kmenů skácených stromů utěsněných sněhem a ledem, obydlí to na čtrnáct dnů.

„Hitlerova pomsta“

Velitelé tanků, Zdeněk, jiného tanku Křístek a další, do civilu odcházeli s hodností četaře, což na náramenících uniformy byly tři úzké červené pásky. Totéž co tankisté společně s nimi absolvovali i motostřelci ze dvou rot OT, kteří své „hakly“, obrněné transportéry z druhé světové války z výzbroje německé armády v případech problémů jako na příklad vyzutí pásu nazývali hanlivým pojmenováním „Hitlerova pomsta“.

Všichni tito hoši byli lidé z praxe. Když bylo nutné udělat něco technicky potřebného, velitelé říkali: „Zavolejte ty kluky z Moravy“. Byli to kluci opravdu šikovní a vynalézaví. Jak se dostat na vycházku „na černo“? Zdůvodněním rychlého přístupu k vozidlům v autoparku po vyhlášení poplachu zabudovali pod okny své ubytovací místnosti konzoly k zavěšení šplhacích lan, po kterých do parku v mžiku sjeli dolů. Význam to však mělo k úniku na a k návratu z „černé“ vycházky.

Rychlou reakcí našich hochů po přednášce, že za západní hranicí US Army má v nové výzbroji rakety Honest John, bylo, že z plechu vyrobili ve skutečné velikosti věrnou maketu této rakety, která ve stříbrné barvě včetně černého nápisu po upevnění na ložnou plochu „vétřiesky“ vzbuzovala velkou pozornost všude, kudy projížděla včetně přepravy na železničním vagonu. Při velkých cvičeních byla bojovou ozdobou celé písecké divize a 4. armády, které na druhém místě velel Hrdina Sovětského svazu generál poručík Richard Tesařík.

Chvíle a lidé, na které se nezapomíná

Neviděl jsem, že za celé dva roky by se mezi námi projevily nějaké vztahy, kterým se říká šikana, byli jsme uspořádaná a spokojená parta. Měli jsme i menší pěvecký kroužek společný s děvčaty z bystřické Zbirovie, ve kterém svým zvučným jódlováním vynikal náš Václav z Václavovic.

Nezapomenutelným z vojny mně zůstává náš útvarový v civilu dětský lékař MUDr. Jiří Dunovský, také v prezenční službě, pozdější zakladatel Dětské vesničky v Doubí u Karlových Var. Zdravotníkem mu byl můj dřívější spolužák Láďa z Janovic.

Nejnapínavější okamžiky během vojny jsme prožili při úplně nevojenské příležitosti. V neděli odpoledne 15. března 1959 . Na čtyřicet nás sedělo uspořádaně na zemi, další za nimi na židlích, další dvě řady na stole a židličkách na těch stolech před radiotelevizorem TESLA s obrazovkou 15 x 20 centimetrů při sledování posledního zápasu československého mužstva na hokejovém mistrovství v Praze ve chvílích, kdy USA za stavu 4:3 ve svůj neprospěch před koncem poslední třetiny odvolali brankáře s vidinou, že to vyrovnají. Atmosféra byla k napnutí, když Miroslav Vlach od modré čáry odpálil puk. My s nataženými krky jsme sledovali šinoucí se puk po ledové ploše k bezbranné americké brance, v níž zápas ukončil stavem 3:5 pro Československo. Nezapomenutelné.

Tolik z mých vzpomínek na vojnu, na kterou jsem tak nechtěl. IM