S výrobou tašek síťovek začal na Žďársku v roce 1925. „Dnes už je to běžná záležitost, síťovka zažila svůj návrat. Takové rozšíření, jako kdysi, už ji dnes ale asi nečeká. Ovšem ve své době byla v podstatě jedinou nákupní taškou,“ poznamenal vnuk vynálezce síťovky Roman Krčil.

Síťkování, nebo také necování, bylo v první polovině minulého století na Horácku velmi oblíbené. Lidé záhy pochopili, že si svýma šikovnýma rukama mohou dobře vydělat. Jedním z oblíbených a žádaných artiklů byly například síťky do vlasů. Vavřín Krčil se rychle chytil příležitosti a založil si živnost. Náplní jeho práce byl výkup a vývoz tolik žádaných vlasových sítěk do ciziny. „Bývala to podomácká výroba. Často doma necovali všichni, od dětí až po dospělé. Mnozí zjistili, že si necováním vydělají víc, než jinou prací,“ okomentoval oblibu síťkování Stanislav Mikule z Regionálního muzea města Žďáru nad Sázavou.

Výstava hybohledů a dřevorytů Pavla Macka v Horáckém muzeu v Novém Městě na Moravě.
Tajemné hybohledy už jsou v Novém Městě. Podívejte se, jak roztáčí příběhy

Tato činnost vyžadovala pouze řemeslnou zručnost. Kdo dostal necování takzvaně do ruky, mohl si při jednotvárné práci třeba číst. „Dokonce známě případ, že člověk při necování i vystudoval. Před sebou měl knížku, rukama necoval a při tom studoval,“ usmál se Mikule.

Unikátní tašky

Po čase se ale móda změnila. Síťky do vlasů už nebyly takzvaně v kurzu a navíc - ručně vyráběné zboží dovážené z horáckých měst a vesniček převálcoval japonský trh, který Evropu zaplavil velkým množstvím levnějších výrobků. Vavřín Krčil se tomu přizpůsobil po svém. „Přišel s nápadem, že by se z běžné příze dalo síťkovat cokoliv dalšího. Sítě na ping pong, na tenis, záclony, houpací sítě nebo výplety na dámská kola. Mimo jiné i tašky síťovky,“ připomenul Mikule.

Tyto tašky byly ve své době naprosto unikátní. Hodně se do nich vešlo a byly dokonale skladné. „Krčilův vynález byly zejména ucha tašky. Veškeré další tašky měly ucha kovová nebo měly dřevěná madla, aby unesly nákup. Vavřín Krčil k tašce síťovce přidal nekovová ucha. Vymyslel stávek, na kterém se vyrobilo ucho ze stejné příze. Tím pádem se mohla síťovka smuchlat do kuličky a strčit do kapsy. Byla neuvěřitelně skladná. A pevná zároveň,“ vysvětlil tajemství Krčilova úspěchu žďárský muzejník.

Vranka pruhoploutvá (Cottus poecilopus).
Hasiči potřebují vodu kvůli požárům. Stavbu hráze ale komplikuje vzácná rybka

Lidé lehké necované tašky milovali. „U nás ještě síťkovala babička Koudelová. Měla jsem od ní několik síťovek, byly skvělé. Vešel se do nich i velký nákup. Tu poslední jsem asi někde ztratila, škoda,“ zavzpomínala na své oblíbené tašky Božena Slonková z Rokytna.

Návrat do módy

Stejně jako jiné předměty, i tašku síťovku časem překonaly jiné produkty. Návratu na scénu se ale dočkala. A ne jednou. „Do módy se vrátila v padesátých letech minulého století. Už to samozřejmě nebyla původní výroba,“ podotkl vnuk vynálezce slavné tašky.

A velký boom zažívají síťovky i nyní. I když by se jim už asi síťovky říkat nemělo, neboť jejich výroba už nemá se síťkováním pranic společného. Snad jen to, že jde opět o ruční výrobu. „Já je háčkuji. Pro příbuzné i pro známé. Není to složité a mají velký úspěch. Střídám barvy, aby byla každá jiná. Už jsem jich uháčkovala desítky,“ prohlásila Kamila Dostálová z Nového Města na Moravě.