Kliknutím zvětšíte
Čtyřiatřicetiletý rodák z Bohumína před rokem a půl neprožíval chvíle, na které rád vzpomíná. Zánětem ve tváři ochrnul na ústa, tři měsíce se jen léčil a ležel doma. „A přibral,“ poukazuje pro Deník na první impulz k tomu, aby po návratu z postele běhal.
Chtěl brzy zase hrát, potřeboval tak nabrat kondici. Jenže z nutnosti se stala zábava. „Nakonec když jsem běhat zrovna nešel, spíše mě to štvalo,“ usmívá se, že mu pomohla i loňská možnost vidět Pražský maraton na vlastní oči. S dcerou absolvoval dětský běh, zažil atmosféru, která ho vtáhla. Za rok budu závodit, řekl si.
„Pořád jen myšlenka, 42 kilometrů je masakr, ale stupňovalo se to. Do prosince jsem běhal čtyřikrát pětkrát týdně, včetně fotbalu, shodil dvacet kilo, a šel do toho. Koupil jsem si hodinky, oblečení a od ledna každý den běhal,“ vzpomíná Martin Kempný.
Cílem nebylo se připravit tak, aby to uběhl, ale stanovil si i čas. Pod pět minut na kilometr. „Na hobby běžce slušné,“ ví Kempný, kterému opět zkřížilo plány zdraví. „Pár dní před závodem jsem onemocněl, a uvažoval, jestli do toho jít. Makal jsem půl roku, hecnul jsem se. Byl jsem rád, že jsem to odběhl, ale štve mě čas. Proto vím, že to byl můj první maraton, ale ne poslední,“ má jasno.
Fotbalista Slovanu Záblatí Martin Kempný při Pražském maratonu.
ZNALOSTI Z KNIH A INTERNETU
Přípravu pojal vážně, byť služeb žádného odborníka nevyužil. Veškeré znalosti čerpal z knížek a internetu. Během závodu si prožil své, i krize se dostavila. „Říká se, že od třicátého kilometru dostanete maratonskou zeď, i mě to potkalo,“ přiznává Kempný.
„Přitom do třiadvacátého jsem běžel 4:45 na kilometr, takže bych to zvládl za tři hodiny 20 minut. Pak mě však zradilo tělo, únava, ale seknout jsem s tím nechtěl. Ani jednou jsem si neřekl, že bych odstoupil, jen jsem zvolil tempo na doběhnutí,“ popisuje.
Velkou motivací byla totiž rodina, která si připravila i překvapení. „Vyrobili trička a velký transparent s fotkou. Až mě to dojalo, že se mi chtělo brečet. Navíc mi pomohli i během závodu,“ poznamenal.
„Nečekali jen na startu a v cíli. Znali trasu, takže si naplánovali a vytyčili asi pět stanovišť, na která vždy přejeli, a čekali, až tudy poběžím. Já se vždy těšil, až je zase uvidím, a to mě hnalo dopředu, když jsem nemohl a byl vyšťavený,“ vysvětluje Kempný.
„Nebral jsem to tak, že mi chybí dvanáct kilometrů do cíle, ale třeba jen tři, než uvidím rodinu. Velká vzpruha,“ dodává běžec.
S pověstným třicátým kilometrem má spojenu i humornou historku. „Dostával jsem křeče do lýtek a už neměl u sebe žádný gel. Na občerstvovačkách byly nejprve vody, pak jonťáky a nakonec cukry a sůl. Když jsem k jedné doběhl, napil jsem se a čapnul jsem sůl,“ vybavuje si Martin Kempný.
Fotbalista Slovanu Záblatí Martin Kempný při Pražském maratonu s rodinou.
Když si ji nasypal do úst, došlo mu, že má problém. „Já už neměl žádnou vodu,“ směje se. „Otočil jsem se, ale stůl byl už dvacet třicet metrů pryč. Já byl tak v háji, že se mi vracet nechtělo, takže jsem běžel tři kilometry k další občerstvovačce se solí v puse,“ přibližuje s tím, že konečný čas činil tři hodiny 50 minut.
„Pocity v cíli? Masakr. Slzy v očích. Zvlášť když pak vidíte rodiče, milovanou manželku i děti,“ říká. Příště chce být o půlhodinu lepší, výhledově pak má za cíl zaběhnout pod tři hodiny. Hlavně si však užil atmosféru akce. „Pecka,“ líčí Kempný, přičemž inspirací byli i elitní Afričané.
„Když je jednou za závod míjíte, říkáte si, že je neskutečné, co oni běží. Svým způsobem jim fandíte,“ připouští. „A co je paráda, že celou tresu běžíte mezi lidmi. Takže vás žene euforie. To je rozdíl proti maratonu v Ostravě, kde se běží i Sadem Boženy Němcové a tak, ale kolem trati nejsou lidi. To v Praze ano. Proto jsem běžel tam, tam jsem chtěl poprvé zažít tu euforii,“ vysvětluje na závěr Martin Kempný.
7
Dům a zahrada
Kafe
Kondice
iReceptář
Celebrity
TN.cz
