Je sebevědomý, upřímný a nebojí se o sobě říct, že jako kluk měl talent. „Obrovský,“ podotýká. Gól za gólem nestřílel jen na svém oblíbeném betonovém hřišti v Bohumíně, ale také na řadě turnajů, za krajské výběry, nebo v soutěžních zápasech. Dnes přiznává, že občas přemýšlí, proč to nevyšlo. Jako mnohým jiným.
„Když se nad tím zamyslím zpětně, teď když jsem dospělý, tak já svou kariéru prohrál ještě dřív, než pořádně začala,“ otevírá povídání. „Kdysi to totiž nebylo jako teď, že rodiny držely pospolu, případně jim pomáhaly kluby, či nadace pro neúplné rodiny. Já žil
Přitom jako o žáka třetí třídy se o něj – podle jeho slov – zajímal ostravský Baník. Byl na zkoušce, uspěl, měl chodit na sportovní školu. „Já to mohu říct otevřeně. Všichni mě chtěli,“ líčí sebevědomě. „Baník byl samozřejmě nejzvučnější jméno, celý region, celá republika ví, kdo je Baník Ostrava. Jenže mě svazovala situace doma, kde byly určité problémy, a zázemí se neshodovalo s tím, abych šel výš a výš. Navíc bydlet v Ostravě, bylo by to jednodušší,“ ví.
Nad vodou ho držel děda, sám bývalý fotbalista, díky němuž u tohoto sportu zůstával. „Byl na každém tréninku, na každém zápase, ale jinak do mého rozvoje přispět nemohl,“ vzpomíná.
Posledních záchytným bodem podle něj bylo v době, kdy už byl starší, návrat z MFK Havířov do Bohumína. Bylo mu šestnáct, měl za sebou už i roční štaci ve Vítkovicích, kde mu to právě po straně školy moc nesedlo a zkoušel se ještě jednou někam odrazit.
„Ve Vítkovicích jsem v pět ráno vstal a v osm večer přijel domů. Každý den. Jasně, byli jiní, kteří to zvládali, já tehdy ne. Vyhořel jsem. Fór je v tom, že dneska bych s tím neměl problém. Už se umím kousnout a za něčím si jít, kdysi to tak ale nebylo. Nic z toho jsem neměl,“ lituje Nikolas Chalkidis.
play_fill
„V Havířově jsem byl nejlepší střelec soutěže, stále samozřejmě dorostenec, ale v Bohumíně jsem šel do mužů. Jenže právě děda v té době zemřel a to byl konec. Dál to pro mě nemělo smysl, zvlášť, když jsem viděl, že ani na tu kariéru to úplně nevypadá, protože Bohumín hrál jen krajský přebor,“ vybavuje si Chalkidis.
ZE HŘIŠTĚ DO POSILOVNY
Když touha prosadit se ve fotbale uvadala, až úplně vymizela, objevily se nové výzvy. „Začala mě lákat posilovna,“ prohodí a poukáže na své řecké předky. Na jihu Evropy jde o populární sportovní odvětví. Postupně to chytlo i Chalkidise, který tak sekl s fotbalem. Jak se později ukázalo, nikoli navždy, ale na dlouhých jedenáct let. Důvod? Souvisí s tím, o čem byla řeč.
„Když si člověk na prahu dospělosti řekl, kde všude mohl být, tak to bolelo. Samozřejmě, nemusel jsem, třeba bych dneska hrál stejně tu I.B třídu, jako hraji, ale třeba ne. Každopádně celou tu dobu jsem nekopl do míče, neměl jsem ho u nohy, celou tu dobu jsem si v televizi fotbal nepustil. A občas si s mámou řekneme, že jsme to tehdy přece jen měli kousnout a nějak udělat,“ připouští.
Poté se dlouho věnoval silovým sportům, zejména bench pressu na lavičce v leže. Působil v nejlepším tuzemském klubu v Hradci Králové, byl druhý na mistrovství Česka a Slovenska. „Beru to tak, že jsem se vypracoval v jiném sportu, který je na hony vzdálený fotbalu. A jsem rád,“ pokrčí rameny Chalkidis.
close
info
Zdroj: Slovan Záblatí/Markéta Krčmářová
zoom_in
Sobotní derby mezi fotbalisty Slavojem Rychvald a Slovanem Záblatí skončilo remízou 2:2.
Živit se tím ale může jen opravdu vybraná společnost. „Navíc to nedělá dobře na zdraví, protože co se týká růstu a síly do toho dáváte totální maximum. Až nezdravé maximum. Vy to tělo ždímáte a ždímáte, víc se tak projevují zranění i další neduhy. A to jsem nechtěl dál podstupovat. Kvůli sobě, ale i kvůli budoucí rodině,“ popisuje, jak v sedmadvaceti dal činkám vale.
POTŘEBUJI TRÉNINK
Návrat k fotbalu nastal před pěti lety. Nevinně. „Prostě se mě nejlepší kamarád Honza Vondrák zeptal, jestli si nechci jít kopnout s Viktorkou Bohumín do haly. Jen zahrát. Tak jsem si zahrál a teď jsem u toho už pět let,“ směje se Nikolas Chalkidis.
Přes Viktorii, polské Chalupki, Slovan Havířov a Sokol Věřňovice se dostal zpět do Bohumína. Jen nikoli do divizního Bosporu, ale do Záblatí, které hraje krajskou soutěž I.B třídu. „Viktorka mi pomohla se dostat do takové formy, abych vůbec mohl hrát a běhat. V Polsku to mělo kvalitu, naopak v Havířově ne. Do Věřňovic jsem šel za trenérem Kubišem, zhubl jsem devět kilo a měl parádní formu. Dařilo se mi a fotbal mi dělal zase radost,“ líčí.
„A že Záblatí hraje teď stejnou soutěž jako Věřňovice? Přiznám se, že o tom jsem nevěděl,“ odpoví překvapeně Chalkidis. „Víte, ve Věřkách jsou lidi, kteří mi super sedí, mají disciplínu a i v hlavě vše v pořádku. Ale nemám rád lidi, kteří kecají a ještě nemají výkonnost. A to se tam prostě sešlo,“ vysvětluje přechod.
„Poslední dobou – hlavně když odešel trenér Kubiš, který ze mě uměl dostat maximum – se tam ani netrénovalo. Ale já trénink potřebuji, bez něj jsem hotový. Nebo spíše nejsem nic. Proto jsem chtěl odejít už loni, ale přemluvili mě, jenže po odchodu trenéra šla dolů moje motivace i morálka týmu, potažno některých jednotlivců. Proto to letos už nešlo. Potřeboval jsem sám pro sebe impulz, abych se dostal zase do varu,“ dodává Chalkidis.
Že Záblatí a Věřňovice jsou rivalové, moc nevnímá. „To bych musel jít někam na Hlučínsko, abych nešel k rivalovi. Vždyť tady je to všechno kolem komína, všichni jsou si rivalové,“ kroutí hlavou.
Vzájemný domácí zápas v polovině října ale bude brát prestižně. „Budu mít zaťaté zuby, budu namotivovaný a půjdu jim dát gól. Aspoň jeden. A vyhrát. Dva dny před zápasem pro mě nebude existovat nic jiného,“ přibližuje Chalkidis, který mohl o víkendu rozhodnout v poslední minutě derby na Slavoji Rychvald.
Samostatný nájezd ale nedal. „Bohužel, stává se. I lepším,“ uzavírá s tím, že věří, že důležité góly ještě přijdou.
