Sekretář Okresního fotbalového svazu Karviná, kde působí od roku 2002 a dříve byl i členem výkonného výboru OFS, je zároveň od stejného roku členem disciplinární komise Krajského fotbalového svazu a také manažerem fotbalového klubu FK Slavia Orlová.

Od Fotbalového svazu České republiky pak před několika dny obdržel cenu Václava Jíry. Ta je každoročně udělována osobnostem, které se významně zasloužily o rozvoj českého fotbalu. „Je to pro mě obrovská satisfakce a ocenění za celoživotní svazek s fotbalem. Jsem rád, že si někdo všiml, že tady také něco děláme a jen nelelkujeme,“ uvedl šestašedesátiletý funkcionář.

Kdy jste se o nominaci na ocenění dozvěděl?

Věděl jsem to asi tři týdny. Na okresní fotbalový svaz přišel návrh a kolegové z výkonného výboru se usnesli, že bych letos mohl být nominovaný já.

Je pro vás ocenění zároveň motorem do další práce?

Doufám, že to ještě není můj fotbalový konec. U fotbalu pokračuji, je to má celoživotní láska. Od fotbalu rozhodně neuteču a udílením ceny nic nekončí. Naopak, je to další výzva k tomu, abych pokračoval.

Pamatujete na vaše funkcionářské začátky?

S fotbalem jsem začínal v Orlové-Lazích, měl jsem navíc to štěstí, že jsem bydlel kousek od hřiště. Hrál jsem taky v pražském Břevnově, ale po ukončení školy jsem se vrátil domů. Měl jsem rodinu, děti a moc času na fotbal už nebylo. Tak mě zlanařil kolega, jestli funkcionářsky nepomůžu Baníku ČSA Karviná. Byl jsem tam členem výboru, pak předsedou, působil jsem rovněž v klubu FC Karviná a v roce 2000 jsem se ocitl v Orlové.

Orlovská Slavia loni sestoupila z krajského přeboru do I.A třídy. Věříte v postup zpět?

Moc reálně už to letos nevidím, což je pro mě zklamání. Udělali jsme totiž vše pro to, abychom postoupili. Posílili jsme kádr, ale ne vždy se to sejde tak, jak chcete. Doufám, že za rok to bude lepší a postup se už povede. Orlová si totiž zaslouží víc, I.A třída není pro klub důstojná soutěž, to vnímáme v Orlové všichni.

Pocházíte ze sportovní rodiny. Měl jste fotbal odmala v krvi?

Celá naše rodina je fotbalová. Na rodinných srazech se vždy mluvilo jen o fotbale nebo o dalších sportech. Já jsem hrál fotbal asi od pěti let, přivedl mě k němu otec.

Během hráčské i funkcionářské kariéry jste toho prožil hodně. Na co vzpomínáte nejraději?

V roce 1966 jsem byl na celostátním setkání pionýrů a sehrál jsem tam jeden zápas v dresu s lvíčkem na prsou. Byl to složený reprezentační výběr ze všech krajů, hráli jsme proti Baníku Příbram. Někdy v té době mě otec vzal i na zápas Sparty proti Górniku Zabrze, na který dorazilo asi 120 tisíc lidí. Stáli jsme na jedné noze, byla tam hlava na hlavě a už kilometr od stadionu byl slyšet hukot fanoušků. Byl to neskutečný zážitek.

Také se o vás ví, že jste fanouškem Sparty. Je to pravda?

Ano, je to tak. Když mě otec vzal poprvé na Baník Ostrava, tak hrál právě proti Spartě. Byl jsem ještě malý, ale když sparťané vyběhli v rudých dresech na zelený trávník, tak to bylo tak krásné, že to ve mně zakořenilo a začal jsem klub sledovat pozorněji. Náklonnost postupně přerostla ve fandění. Ale pozor! Momentálně fandím strašně Karviné, to by vzhledem k mé pozici na svazu ani jinak nešlo. Ale je to i z toho důvodu, že Karvinou trénuje legendární sparťan František Straka (úsměv).