Rek snil o velké kariéře, a všechno nasvědčovalo tomu, že se jí dočká. Vždyť slavil dva mistrovské tituly se starším dorostem Slavie, pak se v dresech Milína a Čelákovic stal nejlepším střelcem třetí nejvyšší soutěže a rovněž dvakrát byl členem prvoligového kádru.

Ale… „Kdykoli přišlo v mé kariéře nějaké zásadní rozhodnutí, tak jsem ho pokazil,“ říká dnes dvaačtyřicetiletý podnikatel v oblasti fitness. Za sebou má profesní pád, nečekaný vzestup, za který tvrdě zaplatil.

Petr Čech ve výstroji hokejového klubu Guildford Phoenix.
Skvělý Petr Čech. Po konci fotbalové kariéry válí jako hokejový brankář

Rek začínal kopat do míče v Tesle Žižkov. Šikovného klučiny s vynikající koncovkou si ovšem brzy všimli slávisté a putoval do Edenu. Silná generace – tak se mluvilo o mládeži červenobílých. Právem, tehdy dominovala žákovským i dorosteneckým kategoriím. „Byli jsme vedeni k tomu, že uděláme díru do světa,“ vypravuje Rek. „Můj táta fotbal miluje, chodil na každý náš zápas i trénink. Jeho kolega z práce byl otcem Patrika Bergera. Ten je o tři roky starší než já… Měl jsem dost talentu a vypadalo to, že se mi také povede.“

Šance v áčku nepřišla

Leč ani jeho potenciál, ani schopnosti spoluhráčů nedošly naplnění. „Je to divné. Spartu a Baník, tedy týmy se silnou mládežnickou základnou, jsme poráželi pořád, ale nikdo z nás se neprosadil. Jen Vašek Winter chytal ligu v Bohdanči. Žádný Sionko nebo Jankulovski, proti kterým jsme hrávali, mezi námi nevyrostl,“ vysvětluje.

Kde byl první problém? „Slavii v té době začal sponzorovat Boris Korbel, dělala milionové nákupy a kluci v Baníku měli větší šanci dostat se do áčka,“ míní.

Poprvé byl v ligovém kádru v Edenu jako vyjukaný zajíc, podruhé v Příbrami už jako kanonýr. „Ze Slavie jsem šel do Bohemky, která hrála druhou ligu. V Příbrami jsem absolvoval celou přípravu, pak jsem ale opět zamířil na hostování,“ vypravuje.

Tomáš Rosický.
Rosický odpovídal na dotazy fanoušků. Je nejvyšší čas se ukázat, uvedl

Ze středočeského klubu ho však nikam nevyháněli, odchod z něj dodnes považuje za neuvážený. „Tam jsem byl hodně blízko, měl jsem životní formu. Nejdřív mě poslali o soutěž níž do Boleslavi a já dostal nabídky z Plzně a Jablonce. Vrátil jsem se ale a těsně před začátkem ligy přešel do Mostu. To byla největší chyba mé fotbalové kariéry.“

Zlákaly ho peníze, nebo šlo o vzdor? „Já vlastně ani nevím. Okolnosti byly zvláštní. Odehrál jsem dobrý zápas, začali se o mě zajímat a nějak dokázali, že jsem tam přešel na roční hostování,“ popisuje Rek.

Jenže přišel na první schůzku s trenérem a zatočil se mu svět. „Řekl mi, že podobné výkony jsou u něj jen na lavici. Vzalo mi to chuť. Šlo o můj malý pohřeb.“

Špatná životospráva

V zimní přestávce bylo ještě hůře. Mostu se nedařilo a došlo ke změně na lavičce. „Přišel kouč, který mě bytostně nesnášel. Kde byl, tam mě vyhodil,“ vypravuje. Na poslední chvíli proto zamířil do Varnsdorfu. „Třetí liga na takhle malém městě znamenala půlroční mejdan,“ říká Rek. A tady přichází onen další velký problém. Nevalná, až nezdravá životospráva.

„Já dostal po sportovním výkonu vždycky velkou žízeň. V každém mančaftu se našlo pár kluků, kteří měli stejný problém jako já. Po tréninku i utkání jsme šli pokecat do hospody. Mladý člověk nemá rozum, ničí si kariéru.“

Během ní vystřídal Oldřich Rek devatenáct klubů! Když už se zdálo, že dá fotbalu sbohem, octnul se v Rakousku. V Amstettenu, menším městě se zhruba 20 tisíci obyvateli. „Šlo o krok do tmy. Vzal jsem to jen kvůli penězům. Třikrát týdně jsme ve dvou jezdili 350 kilometrů. Tam přes den, v noci hned zpátky, abychom ušetřili. Soutěž byla spíše o kondici, nic technického. To mi vůbec nevyhovovalo,“ líčí Rek, jenž se do Dolního Rakouska asi už nikdy nepodívá.

Český útočník Zdeněk Ondrášek se raduje z vítězného gólu.
Kobra. Z vyvrhele Ondráška je hrdina české reprezentace

Radši… „Rozhodující zápas o postup do druhé ligy jsem úplně pokazil, z mého brejku v závěru jsme dostali gól a nepostoupili jsme. Snad poprvé v životě jsem se ani nesprchoval a tři minuty po utkání jsem seděl v autě a prchal.“

Nehrál do čtyřiceti. Vůbec ne. Kopačky pověsil Rek na hřebík v 28 letech v „pralese“ v Řevnicích. „Zranil jsem si koleno a už mi moje snažení nedávalo smysl. Zabíjet víkendy, cestovat po Středočeském kraji, nechat si nadávat od fanoušků soupeře,“ vypočítává. „Nejvíc líto to bylo tátovi, který mi na začátku kariéry hodně věřil,“ vybavuje si Rek. „Dneska už vinu vůči němu necítím, tehdy bych odpověděl jinak. Táta je naštěstí jedním

z mých nejlepších kamarádů. Fotbalové roky ve Slavii si užil, vyhrávali jsme zahraniční turnaje, ligu… Konec pro něj byl ale hořký, když viděl, jak se plácám a nikam to nevede.“

Cvičení jako koníček

Ale co teď? Celý život se Rek věnoval jen fotbalu, vzdělání zanedbal. „Jsem malíř pokojů. Díky Slavii nám vyučení dali zadarmo. Potřebovali, abychom trénovali i dopoledne. V IPS (bývalá společnost se zaměřením na stavby, pozn. red.) jsem byl dvakrát za rok, v montérkách jsem šel mistrovi pro pivo.“

Přesto najednou uviděl světlo v tunelu. „Vedle fotbalu jsem měl i jeden koníček fitness cvičení. Začal jsem proto chodit na směny do recepce fitka, které jsem předtím navštěvoval jako klient. Jsem kamarádský typ, rychle jsem zapadl.“

Práce Reka naplňovala, udělal si potřebné kurzy. „Když je trenér úspěšný, může si vydělat hodně peněz, což mě hnalo kupředu. Měl jsem víc než kdykoli předtím ve fotbale,“ popisuje. Všechno opět vsadil na jednu kartu. „Věděl jsem, že druhá a třetí v mém věku už těžko přijde.“

Josef Houška
Nejstarší fotbalista v Česku. Houška (se) učil nizozemskou školu

Jenže byl pro „normální život“ nevybavený a táhl si s sebou břemena z minulosti. „Jen málo fotbalistů mé generace si platilo sociální a zdravotní pojištění.“ Z úřadů mu chodily dopisy, hrozily statisícové penále.

Rek i proto začal podnikat. „Po sedmi letech úspěšného trénování dvanáct hodin denně jsem se rozhodl, že začnu shánět peníze na fitko v Praze. Všechno bylo fajn, rodinné prostředí, na perfektním místě… Byli jsme ale dva společníci a dopadlo to nevalně,“ přiznává.

Dluhy ze sebe setřásl teprve před nedávnem. „Nic jsem netušil o přeposílání peněz z účtu na účet, podepisování směnek, jednatelství… Totálně jsem důvěřoval společníkovi, který byl v podnikání zkušený. A najednou jsem byl v minusu čtyři miliony,“ ušklíbne se Rek.

Nevzdal se a z chyb se poučil. Proto ho dnes můžete potkat ve špičkové posilovně v rušné oblasti Anděla.

Synergy Club jej vrátil na výsluní. „Měl jsem štěstí na lidi, kteří mi dali šanci se dostat z maléru.“

Rozpad rodiny

Najednou už mu činky říkají pane. „Dřel jsem a začal shánět další peníze i prostory. A jednoho dne jsme otvírali,“ usmívá se spolumajitel a manažer fitness a wellness. Jenže, dobrý konec se týká jen velkých šťastlivců. Ani tenhle příběh nekončí jako v pohádkách.

Matyáš Kozák.
Roste Spartě nový šutér? Kozáka motivuje kamarád Hložek

Životní eskapády totiž odnesl rozpadem rodiny. „Vždycky je něco za něco. Byl jsem v práci od rána do večera, musel jsem byznys nakopnout. Rodina si odvykla, nastavila si procesy, byla soběstačná. Ne snad po finanční stránce, ale co se týče denního režimu. Když jsem do ní vpadl jednou týdně, byl jsem tam trochu navíc,“ charakterizuje. „Mám čtyřletou dcerku, komunikace naštěstí funguje. Jen se holky odstěhovaly daleko.“

Všechno se prý dá řešit. A tak zní i krédo Oldřicha Reka.