Přitom cesta, jakou dnes šestadvacetiletý Opata musel ujít, než se v kádru Jaroslava Mlčocha objevil, byla trnitá. Kromě své rodné Ghany, kde hrál první i druhou ligu, zkoušel štěstí v Egyptě, Rusku, Maroku či Alžírsku. „A pak si mě asi skrze fotbalová videa všiml český manažer, který mě přivedl do Vítkovic,“ začíná popisovat.

S ním putoval i Samuel Mantey, který se v klubu udržel, naopak Opata směřoval do Kravař. „Prý abych si zvykl, později jsem se vrátil do Vítkovic. Moc se mi tam ale nedařilo… No, spíše jsem tam měl neshody. Navíc chtěli jen jednoho útočníka,“ přibližuje Opata.

Nakrátko se vrátil do Afriky, ale pak se skrze stejného agenta objevil v Heřmanicích. „Nabídl mi těchto hráčů více, ale pouze Erik a Samuel byli fotbalisté,“ vzpomíná kouč Jaroslav Mlčoch.

Vyřídilo se vše potřebné a ghanské duo začalo žít naplno v Česku. Opata si tím splnil velký životní cíl. „A sen,“ upozorní, byť o českém fotbalu věděl jen z televize a internetu. „Ghana hrála proti Česku na mistrovství světa, za vás nastoupil třeba Petr Čech. No, a také díky sázkám, tím jsem poznal Spartu,“ vysvětluje Opata.

Ačkoli ho prý hned přijali jen někteří hráči, brzy si našel cestu i k ostatním. Stejně jako k lidem v okolí. „Někteří lidé vás rádi mít budou, jiní nebudou, ale vždy jsem šel do výzvy hlavou naproti. Do nich jsem byl odmala zapálený,“ líčí Erik Opata.

V nové zemi ale čekala úskalí v čele s jazykem a počasím. „Vzpomínám si, jak přišel na první zimní soustředění v horách. To jen stál a klepal se,“ vybavuje si Mlčoch. „Nic jsem o počasí nevěděl, ani jsem neměl bundu,“ přikývne Opata.

Kamarádi byli v Baníku

„Chvíli trvalo, než jsem si zvykl. A ano, je tady zima, ale aspoň se mi dobře spí. A čeština? Mám ji rád, ale jsou hlásky, které neumím, třeba „ř“. Jinak rozumím poměrně slušně, odpovědět je horší,“ připouští Opata.

Klub si kvůli svým novým akvizicím pronajal byt, kde se nosilo vše. Staré postele, skříně, stoly, židle a další věci. „Byly to trochu šichty, ale dělali jsme to rádi. Když se na to dnes dívám, tak nelituju. Erik je pracovitý kluk, který si váží toho, co má,“ přitakává Mlčoch.

S negativními reakcemi na svou osobu či původ se dosud nesetkal. „Procestoval jsem toho hodně, někdy byly i problémy, ale co jsem tady, nic se neobjevilo. Jsou kolem mě dobří lidé, díky kterým jsem šťastný. A také cítím, že mě tu mají rádi. Možná mám štěstí, ale spíše si myslím, že je to tím, jak hraju, a co s míčem umím,“ uvažuje Opata.

Zřejmě mu pomohlo, že v Ostravě už v minulosti dva Ghaňané působili Derrick Mensah a Francis Narh v Baníku. S oběma Opata dokonce hrál. „Jsme velcí kamarádi,“ říká. „Teď si ale nemám na co stěžovat. I pivo je tu dobré, mám rád hlavně Radegast, naopak kofola mi moc nechutná,“ směje se Erik Opata.

Z českého jídla mu chutná bramborová kaše, bramborový salát, či guláš. „Občas mi ale chybí některé typické ghanské pokrmy, třeba fufu. Asi nebudete vědět, o co jde, ale mám to opravdu rád. Nebo naše chilli. Holt si musím počkat, až pojedu zase za rodinou do Afriky,“ slibuje si Opata, v jehož rodné zemi žije matka, dvě sestry a bratr.

„Bohužel, tátu jsem ztratil. Ale tady trenér je můj druhý otec, velmi dobrý muž,“ obrátí zrak na vedle sedícího Jaroslava Mlčocha. „Jo, to jsem už slyšel několikrát,“ podotýká kouč.

Nyní je zatím bez práce, čas tráví především s přítelkyní Lucií a nedávno narozeným potomkem. „Práci jsme mu slíbili, takže na tom teď děláme,“ má jasno Mlčoch.

V létě ho nepotěšila zpráva, že Mantey v Heřmanicích končí a odstěhoval se do Opavy. Opata však odchod z Česka neplánuje a sní dál. „Celý život mě žene, že budu hrát první ligu, a je mi jedno kde. Fotbal hrát umím, jsem v letech, kdy mám nejvíce energie, ale vím, že můžu jen doufat. Nikdy nevíte, co přijde. Ale já doufám. Chci prostě hrát mezi nejlepšími, jít co nejvýš,“ uzavírá Erik Opata.