V létě to budou dva roky od ukončení vaší profesionální kariéry. Jaký je život bez profi fotbalu?
Věděl jsem, do čeho jdu, takže mě konec profesionální kariéry ani po čase netrápí. Nejsem z něj špatný. Fotbal v Tasovicích mi bohatě stačí.

Zvykl jste si rychle?
Adaptoval jsem se v pohodě. Horší je to u kluků, kteří hrají na profi úrovni v top klubech. Pro ty je fotbal celý život. Já jsem to tak nebral. Byl jsem s koncem smířený, takže jsem vše přijal úplně v klidu.

Po ukončení kariéry jste se rozhodoval mezi prací u policie a hasičů. Co nakonec rozhodlo pro policii?
Rychlost. Přihláška k policii se podává online, k hasičům poštou. Rozhodl jsem se v pátek večer. K policii jsem ji podal v tu chvíli, s přihláškou k hasičům jsem chtěl zajít na poštu v pondělí. To už mi ale volali od policie. O pár dnů později se mi ozvali i hasiči, u kterých jsem byl na přijímačkách o několik měsíců dřív. Absolvoval jsem tedy znovu oboje přijímačky a až ve finální fázi se rozhodl pro policii. U hasičů mě čekala ještě zdravotní prohlídka, u které jsem si nebyl jistý, jestli projdu kvůli operovaným ramenům. Nechtěl jsem riskovat, že nakonec nedopadne ani jedna možnost, tak jsem se rozhodl pro policii a nastoupil k pořádkové jednotce. Mezi sbory se dá ale přecházet, tak se možná jednou k hasičům přece jen podívám. (úsměv)

Před nástupem jste zmiňoval, že nechcete skončit u blokových pokut. Podařilo se?
Zatím jsem dal jen dvě, rozhodně to nevyhledávám. (úsměv) Pokud je to jen trošku možné, snažím se vše vyřešit domluvou. Lidi si mnohdy ani neuvědomí, že udělali přestupek. Stačí jim vše vysvětlit a je to v pohodě.

Takže jste hodný policista?
Zatím. (smích)

Naplňuje vás nová práce?
Sloužím necelé dva roky, takže ano. U policie je hodně papírování, které mě zatím docela baví. Uvidíme, jak to bude vypadat v budoucnu. Jestli se z toho nestane nepříjemná rutina. Zatím jsem spokojený.

Práce u fotbalu vás nelákala?
Ani ne. Když jsem viděl práci trenéra z hráčského pohledu… Třeba, když se na to kluci vykašlou nebo si dělají, co chtějí, musí to být pro trenéra strašně náročné. Všechno jde za ním. Když bude deset hráčů hrát špatně, vyhodí se trenér, protože taková výměna je jednodušší. Ze Znojma mě lákali k trénování mládeže. Občas jsem zašel se synem na trénink a vypomohl, když někdo chyběl. Nechci být ale rodič, který půjde s dítětem na trénink, postaví se dva metry za trenéra a bude instruovat. Radši sedím někde opodál a moc nekomentuju. (smích)

Fotbal při civilním zaměstnání stíháte bez problému?
Záleží na službách. V Tasovicích jsme od začátku domluvení, že když mám čas, tak vždycky rád přijdu. Po roční policejní škole mě na tři měsíce převeleli do Aše. Fungoval jsem v režimu čtyři dny práce a čtyři dny volna. Vycházelo to tak, že jsem třeba tři zápasy stihl a ve dvou chyběl. Domů jsem to měl pět hodin cesty, bylo to náročné. Stalo se třeba, že jsem v Aši skončil noční a hned po ní se přesunul do Znojma, kde jsem si jen přehodil batoh a jel na zápas.

Můžou vás v budoucnu opět převelet dál od domova?
Už by se to nemělo stát. Říkal jsem si, že pokud to přijde znovu, tak snad hned podepíšu výpověď. (smích) Kvůli rodině už chci zůstat doma. Děti můj odchod nesly špatně, nechci od nich odcházet.

Za Tasovice nastupujete druhou sezonu. Jste spokojený?
Určitě. Devadesát procent mančaftu jsem znal už před příchodem ze Znojma, takže aklimatizace nebyla problém. Náročnější to bylo na hřišti, kde se nám v minulé sezoně nevydařil úvod sezony. Člověk má pocit, že když přijde z druhé ligy, půjde to samo, ale není to tak. Po prvních zápasech přišlo velké vystřízlivění. Pochopil jsem, že divize není žádné lážo plážo a musí se v ní taky makat.

Patříte k nejzkušenějším borcům v klubu. Snažíte se předávat poznatky mladším hráčům?
Tohle jsme řešili už s Radkem Mezlíkem ve Znojmě, kde jsme byli taky jedni z nejzkušenějších. Když se člověk snaží mladým poradit, ať něco udělají, nebo naopak nedělají, za minutu to udělá sám špatně a cítí se jak blbec. (smích) Rád předám svoje poznatky, když si někdo přijde pro radu, ale každý má svou hlavu. Někdy je pro hráče lepší chybovat a poučit se sám.

Po zkrácené podzimní části soutěže jste devátí. Ambice Tasovic jsou ale každoročně vyšší…
Pokud se divize znovu rozjede, chceme se posunout na třetí místo. V tuto chvíli ale vše záleží na tom, jestli vůbec budeme hrát.

Jarní část soutěže má odstartovat 14. března. Věříte, že začne v termínu?
Vůbec si netroufám tipovat, pořád jsou nějaké odklady. Na pár dní se otevřou restaurace, lidem to dá naději a vzápětí se zase zavírá. Nepřemýšlím o tom. Když se rozvolní opatření, trenér napíše, že jdeme makat a sejdeme se. Když ne, nic nenaděláme. Člověk to musí brát tak, jak to je.

V prosinci přišel od znojemské mládeže nový trenér Václav Dvořák. Pozvedne tým?
Určitě, je to kvalitní trenér se spoustou zkušeností. Osobně se s ním znám už z dřívějška. Nevím, jestli mě v mládeži přímo vedl, možná jen jako záskok, ale oba i s asistentem Liborem Paličkou jsou suproví chlapi. Myslím, že si zvykneme bez problému.

Momentálně trénujete individuálně?
Přesně tak. Máme individuální plány, takže v podstatě jen běháme. Nic jiného nevymyslíme. Můžeme si maximálně kopat s balonem o zeď. (smích)

Je náročnější přimět se k individuálnímu tréninku?
Musím přiznat, že když se probudím po službě a mám zrovna volno, hodně se přemlouvám. Kluci ale udělali skupinu v běžecké aplikaci, tak mě to donutilo. Za leden jsem naběhal asi 130 kilometrů, zkusil jsem si i půlmaraton. Teď se musím ještě dokopat v únoru. (úsměv)

Byl jste někdy tak dlouho bez kontaktu se spoluhráči v kabině?
Nevzpomínám si, že bych takovou pauzu kdy zažil. I když jsem byl třeba zraněný, chodil jsem do kabiny a byl se spoluhráči v kontaktu. Tak dlouhou odluku nepamatuju.

Poznamená dlouhá pauza kvalitu jarní části soutěže?
V případě, že nám povolí společné tréninky tři dny před začátkem soutěže, tak určitě. Navíc když z lehčího individuálního tréninku naběhneme do vyššího tempa, hrozí zranění. Člověk si musí na zátěž zvyknout.

Jaký je tedy cíl pro jarní část sezony?
Třetí místo by bylo úplně ideální. (úsměv)