Máte bronzovou medaili z mistrovství Evropy v roce 1980?
Já jsem byl na posledním soustředění v Tatrách, a odtud se posílala široká soupiska na turnaj. Pak trenér Vengloš rozhodl, že dva zůstaneme připravení doma, kdyby se něco stalo, aby nás povolal. Nakonec se nic nestalo, přitom někteří tam už zranění jeli. To vím. Holt fungovaly tam různé vztahy, takže bral i takové, kteří nemohli nastoupit, ale byli tam. Sám jsem byl ovšem hrozně překvapený, když mě začali všude uvádět jako mistra Evropy.
Opravdu?
Ano, v tisku i ve všech možných knížkách. Později tam aspoň doplňovali „nezúčastnil se“.
Krátce po turnaji vyšla brožurka, kde jste také uvedený.
Jasně. To je jak u hokejistů, kde máte nejprve širší nominaci, ale následně jede o dva tři hráče méně, přičemž ti jsou připravení. V nominaci ale jste. Nevím, proč mi tu medaili nedali, ale je to tak.
A berete se jako bronzový medailista v mistrovství Evropy?
A proč ne? Bránit se tomu nebudu, i když placku nemám.
A do kvalifikace jste zasáhl?
Mám tam nějaký start. I na mistrovství světa.
Rok 1980 byl pro vás velice úspěšný, že? Vedle šampionátu v Itálii máte s Baníkem titul a v Moskvě zlato z olympiády.
Rozhodně. Navíc se mi narodila druhá dcera. Sportovně to ale šlo neuvěřitelně. A na podzim jsme hráli velké zápasy v pohárech. Bylo to krásné. Škoda, že to skončilo tak, jak to skončilo. Ale bohužel. Doma mám aspoň nad čím přemýšlet.
Máte na mysli svůj přestup do Teplic v polovině 80. let?
Jistě. Hlavní problém byl, že jsem věřil, že budou hrát zase špici a o postup do ligy. Jenže tady se to dostalo do takového rozkladu, o kterém jsem nevěděl. K tomu jsem se na podzim zranil, dva roky jsem byl mimo hru. Jinak bych to po roce zabalil a šel jinam. Takhle mi trvalo, než jsem se do toho dostal, najednou byl rok 89, já mohl ven, tak jsem hledal cestu a šel jsem do Rakouska.
Bylo by zajímavé sledovat, kdyby vaše generace mohla ven v produktivním věku, viďte?
Už když jsem hrál v šestnácti za dorosteneckou reprezentaci, tak jsme hráli turnaj v Cannes ve Francii. Spali jsme u jednoho místního fandy, který se do mě zamiloval. Prosil mě, abych zůstal, že se o mě postará. Jenže my – komunistické děti – jsme byly vyplašené, abychom něco takového podnikli. Samozřejmě, když jsme pak hrávali poháry, tak se mnou nejednou mluvili. Nabídky byly. Realizovat se to však jako první odhodlali až Knoflíček s Kubíkem, že v cizině zůstali. Do té doby si to nikdo nedovolil. Já to měl ale s rodinou trochu složitější.
close
info
Zdroj: Deník/František Bílek
zoom_in
Trenér Proboštova a legenda Baníku Ostrava Petr Němec
Jak?
Máma byla Vídeňačka, narodila se v Rakousku, a během války potkala vojáka. Ten jí slíbil, že když si ji vezme, bude moci zůstat. Jenže po válce nastal odsun do Čech. Sestra se tak narodila ještě ve Vídni, bratr v Bratislavě, a já v Ostravě. Můj táta měl totiž rodinu na Hlučínsku. Ale brácha byl také dobrý fotbalista, hrával za Hlubinu jako dorostenec. Jen u toho nezůstal.
Litoval jste někdy, že jste v zahraničí nezůstal?
Ne, to ne. To si nedovedete představit. Já měl tady rodinu, rodiče, nevím, jak by vše dopadlo, a co by s nimi bylo. Navíc já se v osmnácti ženil, vzápětí bylo dítě… Prostě to nešlo.
A později?
Také ne. Já takhle neuvažoval. Byly to sice všelijaké časy, ale my byli nějak vychovaní, a pro mě bylo nejvíc, když na stadionu začala hrát hymna. To je vrchol, co může člověk dosáhnout.
Rostislav Vojáček třeba říkal, že neměl potřebu utíkat, jelikož tady měl určité postavení…
Samozřejmě. Vždyť co nám v té době chybělo? Pořád jsme díky reprezentaci a pohárům jezdili ven, takže jsme to tam viděli, a že by nás to tam takhle táhlo, to ne. A nikdo nemohl vědět, jak vše dopadne. Že celý režim padne. Neříkám, že jsme se měli tak, jak fotbalisté dnes. Že bychom po kariéře nemuseli nic dělat. Ale na danou dobu jsme měli zajištěný klidný život. Jen jsme museli hrát, jinak nás uťali, nebo poslali na šachtu, kde jsme byli vedení.
Na které šachtě jste byl veden?
Důl Jan Šverma. Ve Svinově.
Trenér Evžen Hadamczik vás tam jednou nahnal, je to tak?
On tam nejel, ale celý mančaft poslal dolů, abychom věděli, co se tam děje. To byl zážitek. Nahodili na nás ty mundury, helmy, že z nás teklo, protože tam bylo teplo. Horníci byli jen ve slipech. To jdeš, jdeš, jdeš, postupně se to snižuje, a najednou díra. My mysleli, že se tam jen podíváme a oni: „Lezte!“ Tak asi osmdesát metrů po břiše, oni zrovna svačili, bo měli pauzu. Vylezli jsme druhou dírou a zase jsme se vrátili k výtahu.
Horníci věděli, kdo jste?
Ano. Smáli se, měli z toho legraci. Pamatuji si, že to byla středa, kdy my hrávali přátelské zápasy proti Dolu Zárubek, nebo Hlubině. Přišli jsme na to utkání, oči jsme měli ještě černé, a oni se nás ptají: „Vy opravdu chodíte do práce?“ (směje se)
A zapůsobilo to na vás i tým?
Uvědomili jsme si, že horníci měli hrozný život. Jen vyjeli, dali pár piv, vyspali se, a fičeli zpátky. A pořád dokola. Určitě to zapůsobilo. Už jen z toho důvodu, že kromě pár výjimek jako Michalik, Antalík, Albrecht jsme všichni byli z regionu. Měli jsme k havířům vztah. To není jak dnes, kde se všichni zajímají o plat, až potom se rozhodnou, zda nastoupí. A takhle to je. Každopádně my to znali. Za trenéra Pospíchala Lumír Mochel tam byl asi týden. Pospíchal to tímto způsobem řešil. Potom už to nebylo takové, ale to bylo zapříčiněno i tím, že jsme něco hráli a dařilo se. Nehrát o titul a poháry, třeba by se na nás dívali jinak. Hadamczik to ale postavil dobře, takže jsme za Ostravu chtěli dát život.
Z platu havířů šla koruna na vás…
Jasně, to je pravda. Byl normálně sáček s penězi a tam kolonka „Baník“. Každý poznal, že mu ji strhli.
Vy jste si chodili pro výplaty přímo na šachtu?
Já byl jeden z mála, který mezi ně opravdu chodil. Občas jsem s nimi i poseděl, pokecali jsme. Toho jsem si vážil. Většina hráčů si to ale nechala posílat.
Zmínil jste Evžena Hadamczika. Jaký z vašeho pohledu byl?
Předběhl svou dobu. Metody čerpal z německého fotbalu a tady to byly novinky. Sice většinou dřina, ale někdy i zábavné. Vzpomínám si, jak v úterý ráno byl připravený autobus a jelo se makat do Šilheřovic. V kopcích, v lese… Víte, z té éry Vojáčka, Radimce, Ličky jsem nejmladší. A tehdy chtěl Luboš Knapp hrát středního záložníka, kde jsem se cítil nejlépe i já. Nakonec jsem jako mladý dostal šanci, on si dal říct a hrál zleva. A velmi dobře. To byl však moment, kdy mě staří vzali a vycházeli jsme spolu.
Získal jste si je výkony?
Ano, ale to je takhle vždy. Já i jako trenér vidím, že když přijde mladý do kabiny, starší jím opovrhují. Říkám mu: „Když dáš dva góly, budeš lepší, pomůžeš, tak tě vezmou“. To jde potom rychle.
Jak velký podíl měl na tom právě Evžen Hadamczik, který měl „koule“ odsunout osobnost jako Lubomír Knapp?
Asi viděl, jak trénuji, co ve mně je, jen to potřeboval ze mě dostat. Jako mladý jsem vyváděl různé ptákoviny, nebudu říkat, že ne. Uměl mě vytahat za uši, dát mi za vyučenou, a já se neurážel. Místo toho jsem makal, abych se do sestavy vrátil.
play_fill
Jak vám dával za uši?
Třeba jsme v přípravě měli na sobě vesty. Ostatní jen na určitá cvičení, já na všechna. Celou přípravu. I na fotbal. Říkali mi, že mám velký zadek. Ano, byl jsem menší, podsaditější, ale pral jsem se s tím. Pamatuji si, že on po zápase známkoval. Věděl jsem, že když mám osmičku, je to stejné, jako když Vojáček má desítku. Na tu se já nikdy nedostal, možná devítku, devět a půl. Jednou mi dal šest a půl, koukali jsme na video, a já mu řekl, že nesouhlasím.
Co on?
Neřekl nic. Druhý den přišel ráno do kabiny, že se mi omlouvá, že to přehodnotil, a dává mi osm. Uměl přiznat chybu. Nebo jsem se ho zeptal, proč nehraju od začátku. „Petře, jsi typ, kterého když tam dám v šedesáté minutě, tak se něco změní,“ odpověděl mi. Tak jsem jistou dobu chodil jen ve druhých poločasech. Jako žolík.
Tuto roli nemá mnoho hráčů rádo…
Bezpochyby. Je to logické.
Čím on byl vlastně výjimečný a úspěšný?
Těžko se mi to hodnotí, ale myslím, že byl lidský, přirozený, na nic si nehrál. Normální. Věděl, odkud přišel, že nebyl předtím žádná známá osobnost. Byl velký kamarád s Karlem Brücknerem, fotbal spolu hodně konzultovali, a kdyby neudělal to, co udělal, tak by se do nároďáku také prosadil.
play_fill
Nesl svou situaci okolo reprezentace těžce?
Překvapil mě. Zrovna on, když se vám nedařilo, nebyla forma, tak vás poslal domů. „Zajdi si s dětmi, s manželkou… Neřeš to, všechno přijde“. A pak udělal něco, co mě u tak silného člověka zaskočilo. Nás přesvědčoval, že se nic neděje, a takhle skončil.
Jak vás zpráva o jeho sebevraždě zastihla?
Už ani nevím, ale byl to šok. Poslední zápas pod ním jsme hráli na Slavii, to se vědělo, že končí. Mě udělal kapitánem. V přípravě jsem si tu pásku nechal, to už přišel Jarábek, který po nějaké době, začal roli kapitána řešit. Nakonec ho udělal Vernera (Ličku). Asi ve mně Hadamczik viděl osobnost a Jarábkův postup mě hodně srazil. Já byl jediný opravdový odchovanec, nikdo jiný v Baníku od žáků nebyl. Na to mám také historku.
Povídejte…
Viděl jsem v novinách, že Baník dělá nábor. Tak jsem vyrazil. Nevzali mě. Chodil jsem na základku na Odstrčilku, kde byl učitelem jeden Skyba, který potom dělal funkcionáře i v Baníku. Celou naši jedenáctku vzal do Heřmanic, kde bylo NH, Baník, Vítkovice a my s nimi válčili. Ostatní jsme poráželi. A po půl roce přišel Baník, abych přestoupil. To mi bylo asi osm.
Vzal jste si do trenéřiny něco od Evžena Hadamczika?
Určitě. Teď už sleduji dnešní týmy, protože na internetu není problém si cokoliv najít, takže i v Proboštově čerpám z tohoto, ale při začátcích jsem měl od pana Hadamczika hodně věcí. Buď jsem si to pamatoval, nebo i psal, a využíval jsem to. Hadamczik byl můj první osudový trenér, druhým byl František Cerman, který mě v osmnácti vytáhl na vojnu. Ušetřil jsem rok, ale přišel jsem o titul v sedmdesátým šestým. Určitě bych tam byl, když tam byl Hašiš.
Kdo?
Jirka Lorenc. Tak se mu přezdívalo.
play_fill
A je vám to líto?
Samozřejmě. Už na té vojně bylo, jenže to nikdo nevěděl, co bude dál. Hlavně metody trenéra Rubáše… To bylo hrozné. V přípravě denně čtyři tréninky, ale opravdové. Rychlost, obratnost, hra a večer na Bazalech běhy. Sto, dvě stě, tři sta, pak zase zpět a to osmkrát. Bylo neskutečné, co jsme přežili.
Pomáhalo to aspoň?
Já myslím, že ani ne. Proto Evžen měl jiné metody, více dynamiky a celkově se trénovalo jinak. Běhat deset dvacet kilometrů, to nemělo význam.
Jak jste tedy titulovou sezonu 1975/76 prožíval?
Nebudu to skrývat, záviděl jsem. Na druhé straně jsem byl rád, že mám vojnu za sebou. Vrátil jsem se a bylo mi teprve dvacet. Hned jsem naskočil do ligy, byl jsem připravený.
Kolem těch titulů, o nichž mluvíme, se točí pořád stejná jména. Vojáček, Knapp, Radimec, Rygel, Lička, Michalik, ale to vaše o poznání méně. Nemrzí to?
Mrzí a hodně. Nebudu lhát. Když si pak přečtete, že v Síni slávy jsou z pěti olympioniků čtyři, já ne, tak je mi to líto. Nebo zeď na pivovaru. Čtyři olympionici, já jako jediný pátý ne. Vím, že mí vrstevníci, nebo řada fanoušků to ví, ale… Samozřejmě, odešel jsem, dopadlo to, jak to dopadlo, ale historii nikdo nesmaže. I když to sám pociťuji. Přijedu do Ostravy na akci, je tam autogramiáda, a všichni se to motá okolo kluků, které jste zmínil. Mě tam prostě málokdo zná tím, že jsem pryč.
play_fill
close
info
Zdroj: Deník/František Bílek
zoom_in
Petr Němec.
Trenérsky jste prorazil hlavně v Polsku, kde jste byl dvacet let. Nikdy nebyla možnost se vrátit do Ostravy?
Já to zkoušel ještě v době, kdy tam byli Libor Radimec a další, že bych ukázal, co umím. Asi nebyl zájem, nikdo ho neprojevil. V Čechách jsem to zkoušel ve druhé lize v Prachaticích, ve Varnsdorfu, Ústí… Vy se ptáte na Baník, ale já si kolikrát myslel, že bych mohl tady v Teplicích dostat šanci. Také nic. Ale byl jsem pryč, nikde jsem se neukazoval, za nikým nechodil, v Polsku mám své jméno a dodnes mi volají. Mrzí to, ale nedávno jsem byl pozván na zápasy ligových kanonýrů do Kroměříže a do Piešťan, kde jsem zase potkal ty staré kopáče a zahrál jsem si. A letos mi dali cenu Václava Jíry. Toho si vážím a dokazuje mi to, že když tady jste, vzpomenou si na vás. V Polsku asi ne.
Kuriózně Baník má k Polsku blízko…
Holt to tak je. Když jsem mluvil o té Síni slávy, tak jsem aspoň v té ostravské. Jsem rád, že si město Ostrava vzpomnělo, když Baník zapomněl.
Co vám nejvíce utkvělo v paměti z vaší éry?
Na to se těžko odpovídá. Asi parta. Byly totiž zápasy, kdy jsme Evžena nepotřebovali. Prostě jsme věděli. Dneska si hráči stěžují, že nebyla taktika. Já si nevzpomínám, že bychom za Evžena nějakou dělali. Ty hraješ zde, ty tady, ty tam, a šlo se na to. Teď jim musíte malovat, kdy a kde mají chodit, protože chybí to, co z nás udělalo fotbalisty – malé plácky mezi domy. Staří mladí mezi sebou. Mě bylo osm a sundal mě patnáctiletý kluk. Chvíli jsem si pobrečel a šel zpět bojovat. Ale rád si vzpomenu na olympiádu. Nebo góly, i když já radši nahrával.
play_fill
Vy jste oplýval skvělou levačkou. To jste měl vždy, stejně jako pravačku „na opírání“?
To se tak říká, ale pravá je důležitá, protože je stojná a drží celé tělo. A zároveň: v Düsseldorfu jsem dal gól pravačkou. A pamatuji si, že jednou v přáteláku v Bohumíně také. Ze třiceti metrů jsem do toho praštil a vletělo to do šibenice. To mi bylo šestnáct.
Kdy jste si řekl, že fotbal můžete hrát na nejvyšší úrovni?
Já to měl složité, protože jsem zkoušel všechny sporty. Za Vítkovice jsem hrál volejbal a za Novou huť basketbal. Ten byl sport číslo jedna, miloval jsem ho miluji dodnes. Lámalo se to v dorostu. Síť byla ve volejbalu výš, co já tam budu se svou výškou dělat. Stejně tak basket, kde jsem hrál rozehrávače, a když se přede mě postavil hráč, já neviděl koš. Tak vyhrál fotbal.
Čím byste byl, kdyby ne fotbalistou?
To nevím. Já měl vždycky jasno. Můj první vzor byl Tonda Ondák. Levá noha, drzý, jako kluk jsem ho miloval. I když přijela Dukla a hrál Masopust. Z vojny jsem jednou přijel na opušťák a ptal se mě, jak to vidím. Řekl jsem, že až se vrátím, budu v áčku. Přes to vlak nejede. Stalo se.
Mluvíte o Josefu Masopustovi, který vás trénoval, že?
Byl jsem v Dukle Tábor, tak béčko Dukly Praha jezdilo na turnaj do Viareggia. Z jiných Dukel si mohli vytáhnout, koho chtěli. Na mě to vyšlo v obou letech. V prvním to trénoval Masopust a turnaj jsme vyhráli. Na zpáteční cestě nás vzali do Adidasu, Masopustovi říkali všichni „pane“. Perfektní chlap, žádný frajer, z jeho povídání šel až mráz po zádech.
O Pelém vykládal?
Určitě. Jen už si to člověk nepamatuje. (směje se) To bylo v únoru 1976. A v létě Baník udělal titul.
Přitom rodiče z vás nechtěli fotbalistu, je to tak?
V žádném případě, měl jsem být houslista a tři roky jsem se trápil. Třetí rok už šly housle do sklepa a já na hřiště. Tajil jsem to omluvenkami, pak to prasklo, ale postupně to přešlo. A když jsem se poprvé dostal do reprezentace, zbystřili, sledovali i fotbaly, ve kterých já nebyl. V lize pak jezdili za mnou po republice a mamka mi psala kroniky. Mám doma tři bichle.
Probíráte se tím? Vzpomínáte rád na tu dobu?
Občas ano. Dlouho na to nebyl čas, ale díky knize Legendy Baníku jsem se v tom prohrabal. Někdy se divám, co všechno si pamatuji. Když si třeba vzpomenu, poprvé západní svět jsem viděl ve Švýcarsku. Všichni si za kapesné kupovali džíny, bundy, a já kopačky. Žluté Pumy, které jsem šetřil a leštil. Pak naštěstí Baník měl s Pumou smlouvu, takže jsem si nemusel zvykat na jiné. Ale můj vztah k fotbalu dokumentuje historka, že když jsem byl před pár týdny v Ostravě, a pak jsem se vracel, šlápl jsem na plyn, abych v Proboštově stihl aspoň poslední půlhodinu. To prostě musíte být deformovaný. (směje se)
Přineslo to ovoce?
Jo, vyhráli jsme. Také jsem byl na koni a řekl klukům, že beze mě by nevyhráli. Ale ještě k těm rodičům. Nakonec jsem si vzal manželku, která vystudovala ostravskou konzervatoř ve hře na housle, takže jsem mámě říkal, že když ne já, přivedl jsem jí nevěstu a ta jí může zahrát. Bylo ale zajímavé, když jsem přišel na námluvy. Hned jsem byl podroben výslechu jejího tatínka, jak budu rodinu živit. Když jsem mu řekl, že budu hrát fotbal, tak šel do vývrtky. Myslím, že nakonec byl rád. Taková perlička mi ale utkvěla v paměti, vždycky se tomu zasměji.
Trénujete krajský přebor, vnímají svěřenci, kdo je vede?
Určitě to roli hraje. Hned chtěli vidět medaili, občas i nějakou historku po zápase, když je dobrá nálada. Řeknu to takhle. Klub před sedmi lety spadl z kraje, kolikrát mohl jít ještě níž, a loni jsem přišel, postoupili jsme s náskokem, takže je vidět, že to funguje. A teď jsem čekal, že to bude horší, ale nikdo nás nepřehrál. Spíše my soupeře.
play_fill
Sledujete Baník?
Ano. A dlouho jsem mu nerozuměl. Co to je? Co se tam děje? Střídání trenérů, nedařilo se hrát nahoře. Přitom Baník nejen v Ostravě má jméno a do čtvrtého pátého místa by měl být pořád. Možná je dobře, že jsou už v klubu i lidé z regionu, takže se už zdá, že to někam směřuje, tak uvidíme. Smutno je mi z Bazalů, že se tam nehraje, ale vypadá to tam pěkně. Pro nás plný stadion byl vším. Vítkovice k Baníku prostě nepatří.
Věříte, že se dožijete nového stadionu?
Asi ne. Spíše věřím, že se dožiju metra. Když vyčistí ty chodby, tak ho mají hned hotové. (směje se)
