Osobnost Deníku

Pětadvacetiletý útočník po letním příchodů zaujal experty i fanoušky, kteří jen spekulují, jak dlouho na Bazalech vydrží. „To je velká otázka,“ usmívá se Jiří Mika, projektový manažer agentury Global Ballgames, která hráče zastupuje, a jenž se příchody fotbalistů z Afriky zabývá. Jak vlastně Tanko začínal, a co je jeho snem? O tom mluví exkluzivně pro Deník v obsáhlém a otevřeném povídání sama letní posila Slezanů.

Tankova životní story

Tankova životní story je do určité míry pro africké hráče typická. Pochází ze skromných poměrů, má čtyři vlastní a dva nevlastní sourozence. Matka poměrně brzy zemřela, o něj, dva bratry i dvě sestry, se tak staral pouze otec, bývalý voják. Ten chtěl mít ze svých dětí především vzdělané lidi, proto je hnal do školy. To se však neshodovalo s budoucností, jakou si Abdullahi vysnil.

Od útlého věku oplýval rychlostí. Nad atletikou neuvažoval, chtěl fotbal, kde se ale musel naučit svou hlavní přednost využít. Škole se věnoval, ale jakmile přišel domů, okamžitě bral míč a šel hrát na ulici se starším bratrem a kamarády.

„Tím, že táta byl v armádě, měli tam fotbalové týmy. Jednou se mě zeptali, jestli nechci hrát. Já kývl,“ vzpomíná Tanko, jemuž dělalo problém časté stěhování kvůli mnohým převelením otce do jiných oblastí. Nemohl se tak usadit v jednom klubu.

První změna nastala, když jel s armádním týmem na turnaj, kde zaujal trenéra menší akademie v Patako City. Poprvé musel přemlouvat otce, aby mohl kombinovat studia s fotbalem. „Trenér ve mně viděl potenciál, jen prý musím trénovat. Otec se ale bál možného zranění, od školy ustoupit nechtěl,“ vybavuje si Tanko.

Rodič věřil, že by se Abdullahi živil jako obchodník. „Kdybych neměl být fotbalistou, chtěl bych být farmářem. Mít vlastní farmu, chovat zvířata, pěstovat plodiny, a produkty z nich pak prodávat dalším lidem,“ přitakává Tanko, který si udělal aspoň střední školu.

Otcovy vzdělanostní představy naplňují aspoň sestry. Jedna už univerzitu absolvovala, druhá ji studuje. Starší bratr předčasně skončil a šel do armády. Nelibě navzdory. Druhého bratra školní léta teprve čekají, stejně jako další dva nevlastní sourozence.

Pochod fanoušků Baníku (23. září 2023). | Video: David Hekele

V Patako City byl Tanko tři roky, v patnácti se rozhodoval, co dál. Najednou dostal nabídku odejít do Lagosu. Do o poznání větší akademie Team360 ho doporučil jeden nigerijský agent. Znovu bojoval o svolení otce. Povedlo se, začalo tak zásadní období.

NĚMECKO HO ZOCELILO

V hlavním městě se zlepšil fotbalově, dospěl, zesílil a skrze majitele akademie i výkony na skautských turnajích se po dalších třech letech propracoval k možnosti jít do Evropy. Do berlínského FC Spandau 06, hrajícího čtvrtou nejvyšší soutěž, šel se třemi kamarády. Dva se po testech vrátili do Afriky. „Ale začátky mi to ulehčilo. Bez rodiny, jiný jazyk, jiné jídlo, jiná kultura. Bylo to těžké, ale těch šest měsíců mě zocelilo,“ popisuje Abdullahi Tanko.

Chybějící dokumenty, a to, že amatérský klub nebyl schopen mu je zařídit, ho málem nasměrovalo zpět domů. Díky kontaktům šéfa akademie Team360 však zamířil do Portugalska. Ve čtvrté lize a klubu Vila Real nasázel ve dvou sezonách pokaždé 21 branek a vystřílel si angažmá v známějším a druholigovém Gil Vicente. Konečně okusil profesionální fotbal. Sedm branek a pět asistencí, solidní bilance. Následoval přesun do konkurenčního Chavesu, který nyní působí v nejvyšší soutěži, o které Tanko snil. Opět sedm gólů, tři nahrávky. Jenže udeřila nepřízeň osudu.

close Fotbalisté Baníku Ostrava v sobotu hráli na hřišti Bohemians Praha. info Zdroj: FC Baník Ostrava zoom_in Fotbalisté Baníku Ostrava v sobotu hráli na hřišti Bohemians Praha.

Mladý Nigerijec se zranil a během měsíce, kdy nemohl hrát, klub přivedl náhradu. „Byla to rána,“ přiznává Tanko, který v dalších letech putoval opět do třetí a čtvrté ligy, hrál za Valadares Gaia a Salgueiros. „V Gaie jsem dostal červenou kartu a k dalšímu zápasu necestoval. Hrálo se v Portu. Trénoval jsem doma s asistentem a při střelbě jsem trefil vše, co šlo. Kouč si pak ze mě dělal srandu, že kdybych mohl hrát, určitě bych ten den zazářil a v Portu by si mě nechali. Zrovna v té době Luis Diaz přestupoval do Liverpoolu,“ připojuje zajímavou historku Abdullahi Tanko.

Jinak mu ale do zpěvu moc nebylo. Ve Valadares Gaia ani Salgueiros se žádné střelecké manévry nekonaly, nedařilo se mu, a Afričanova kariéra se ocitla v nejistotě. „Neměl otec se školou a zraněním nakonec pravdu?“ pokládal si otázku.

VARNSDORF MÍSTO ÚSTÍ NAD LABEM

Odpověď mu dalo Česko, kam mohl jít už v létě 2021, kdy ho kontaktovalo Ústí nad Labem. On však třetí ligu hrát nechtěl. Na severu Čech ale skončil, jen o dvanáct měsíců později a kousek vedle. Kuriózní je, že letos v zimě dal v přípravě Ústí hattrick.

close Jiří Mika. info Zdroj: David Hekele zoom_in Jiří Mika.„Poslední dva roky intenzivně v agentuře pracujeme na hledání investorů do českého fotbalu i jiných sportovních klubů. Díky tomu jsem se dostal pětkrát do Nigérie na skauting turnaje, byl jsem v kontaktu s různými firmami a jeden z našich partnerů má malý klub v Portugalsku. Tím jsme se propracovali k Tankovi, který sice na žádném z těch turnajů nebyl, ale v zemi hrál. Byl zajímavý, rychlý, tak jsme ho pozvali do Čech, do Varnsdorfu, pro který jsme hledali hráče. A nakonec zůstal,“ vrací se o dva roky zpět k Tankově cestě z jihu Evropy Jiří Mika, projektový manažer agentury Global Ballgames, která hráče zastupuje.

Zaujaly ho fotbalové vlastnosti i charakter. „Pohodový, pokorný, neustále usměvavý, zároveň ale měl vše v hlavě srovnáno. Ví, co chce, je cílevědomý a pracovitý tak, jak jsem snad člověka ještě neviděl. To kolikrát není ani u našich hráčů. Hodně dbá o rodinu, což je hnací motor pro to, aby svého cíle dosáhl,“ říká Mika.

„Jirka je můj druhý otec,“ vstoupí do povídání Tanko. „Je pravda, že náš vztah není agent – hráč. Je spíše rodinný,“ připouští Mika, který si myslí, že mu přesun z Portugalska do Česka prospěl.

V minulé sezoně nasázel ve druhé lize patnáct branek. „Na český fotbal si zvykal, protože na jihu to není tak svázané taktikou, i tréninky jsou jinak stavěné. Tady je to samý souboj, řada faulů. Ale denně jsme byli v kontaktu, povzbuzovali ho, a on se adaptoval, přizpůsobil. Postupně rostl herně a dával góly. A že mě pokládá za druhého tátu? Jsem jen rád,“ je potěšen Jiří Mika.

„I když konec nebyl ideální a moje pozice nebyla podle představ, protože ve druhé lize jsem věřil, že se vytáhnu úplně nahoru, pořád budu říkat, že Portugalsko byl v mé kariéře zlom. Hlavní bod,“ podotýká Tanko, jemuž se během let na „starém kontinentu“ povedlo zbavit se řady taktických nedostatků, zároveň umí lépe a lépe to, o čem mluvil na začátku. Efektivně využívat svou rychlost. Tvrdým tréninkem zlepšil práci s míčem, byť máte občas pocit, že se mu spíše plete mezi nohama. Postupně ale vše odbourává.

„V Africe to bylo s kontrolou míče jednoduché. Ani v akademii jsme neměli takovou technickou a taktickou průpravu. Dostal jsem míč, skóroval a bylo. V Evropě se ale hraje takticky všude,“ ví Tanko. „Učím se kombinovat rychlost se správnou taktikou, abych byl prospěšný týmu. Myslím, že už to umím. Dřív to jednou vyšlo, podruhé ne, teď už vím, jak na to,“ hlásí s tím, že i spoluhráči vědí víc a víc, jak jeho přednosti zužitkovat.

„Abdullahi nikdy nebude tím, kdo ohromí kličkami, neobejde čtyři hráče s gólem na konci. Je typ, který dostane míč, sklepne, naběhne si a jde do šance. Je pak na klubu, aby využil jeho přednosti,“ vysvětluje Mika s tím, že proti Sorovi, s nímž je v Ostravě srovnáván, je Tankovou výhodou síla a schopnost udržet míč. „Hodně o fotbale přemýšlí, nechává si poradit, komunikuje s trenéry Baníku,“ myslí si Jiří Mika.

Oporou mu je asistent Danny Searle. „Pomáhá mi s taktikou, kterou vždy vysvětlí. Po každém utkání spolu sedíme a bavíme se, co jsem udělal dobře, a co špatně. Koukáme na celý zápas na videu, analyzujeme chyby a jak to udělat správně,“ přibližuje Abdullahi Tanko. „Ale hodně mluvím i s trenérem Hapalem, protože hovoří španělsky, já portugalsky, což jsou podobné jazyky,“ doplňuje střelec tří branek v české lize.

MIREČEK, MIREČEK

Zajímavostí je, že Jiří Mika je rodákem z Ostravy. Že by však u svého klienta pro Baník loboval? Nikoliv. „Ozvalo se dost klubů, a byť jsem cítil, že Baník může být nejlepší, nic jsem Abdullahimu nenutil. Chtěl jsem to ale slyšet od něj. Dal si den na rozmyšlenou, pak přišel a ukázal. Tak jsme to dotáhli,“ líčí letní události.

„Po zvážení jsem Baník vyhodnotil jako nejlepší volbu. V klubu cizinci fungují, a když se ukážou, odcházejí za lepším. A líbili se mi fanoušci. Chodí jich hodně a fandí skvěle,“ zdůvodňuje Tanko.

Přitom třeba ve Varnsdorfu to s útočníkem nebylo vždy lehké. „Proti Karviné remizovali, když zahodil dvě velké šance. Byl z toho tak smutný, že po zápase brečel. Měl slzy na krajíčku,“ vypráví Mika. „Jindy jsme šli na kafe, kde mi oznámil, že chce pryč. Že musí odejít. Přesvědčil jsem ho, že jestli mi věří, tak ať zůstane. O půl roku později – krátce po přestupu do Baníku – jsme seděli v Ostravě a říká mi: Ještěže jsem tě poslechl,“ ohlíží se agent.

close Utkání 4. kola první fotbalové ligy: Baník Ostrava - FC Hradec Králové, 12. srpna 2023, Ostrava. Zleva brankář Pavol Bajza z Hradce Králové a Abdullahi Tanko z Ostravy. info Zdroj: Deník/Vladimír Pryček zoom_in Utkání 4. kola první fotbalové ligy: Baník Ostrava - FC Hradec Králové, 12. srpna 2023, Ostrava. Zleva brankář Pavol Bajza z Hradce Králové a Abdullahi Tanko z Ostravy.

Do kabiny zapadl, snaží se být s každým kamarád. Navíc si od začátku buduje vztah s fanoušky. Když vyšlo najevo, že by Tanko měl do Ostravy přijít, zažil nápor jeho instagram. „Obrovské množství gratulací,“ kroutí ještě dnes hlavou. „Byl jsem překvapen a cítil, že musím dokázat, že Baník udělal dobrý krok. Ale není to jen o mě. Když se daří týmu, jsem úspěšný i já,“ míní Tanko.

Srdce lidí na tribunách si pomalu získává. Emotivními okamžiky byly zejména dvě branky proti Českým Budějovicím, kdy ukázal, že se umí vyhnout ofsajdům a zachovat klid v koncovce, stejně jako děkovačka po výhře nad Mladou Boleslaví. „Byl jsem šťastný. I za fanoušky, protože čekají, že někdo ty góly dá. A já jsem šťastný, že jsem je vstřelil, i když to je moje práce. Jsem lepší a zkušenější,“ cítí s tím, že fandové ho už poznávají i na ulici.

Díky populární sérii filmů Básníků si vysloužil v Česku již obvyklou přezdívku. „Když mě lidi potkají, často na mě volají Mirečku, Mirečku. Ve Varnsdorfu to bylo stejné,“ směje se. „Už několikrát jsem mu říkal, že se na to musí podívat,“ dodává Mika.

Nad tím, který chorál ostravských fanoušků se mu líbí nejvíc, se dlouho nerozmýšlí. „Baník pi.., Baník pi..,“ zvolá. „Ptal jsem se, proč je to tak pozitivní, když vím, že to slovo samo o sobě není dobré. Je sprosté. Bylo mi vysvětleno, že fanoušci chtějí tím ukázat, že zdejší obyvatelé jsou tvrdí, neústupní, bojovní. I když se nedaří, stejně fandí. Hrát před těmi tisíci lidmi je ale povzbuzující,“ vyznává se Abdullahi Tanko.

ZRANĚNÍ JSEM CÍTIL

Z češtiny jinak ovládá jen základní fotbalové výrazy, aby rozuměl spoluhráčům i trenérům. Život ve městě mu vyhovuje. „Ve Varnsdorfu to bylo posmutnělé, protože jsem byl pořád sám, staral jsem se jen o sebe. Ostrava je úplně jiná,“ má jasno, přičemž z jeho slov vyčtete, že má přehled o tom, o čem se mluví, a píše.

Neminula ho tak ani víkendová „kauza“ okolo jeho zranění, vyřazení ze základní sestavy a následné nasazení v průběhu duelu na Bohemians. „Vše jsem zaznamenal, jen jsem nevěděl, o co konkrétně jde. Pak mi to vysvětlili,“ objasňuje.

„Chtěl jsem hrát, ale nechtěl jsem oslabit tým případným zhoršením svého zdraví, takže když jsem to při rozcvičce cítil, řekl jsem to. Měl jsem bolesti, ale domluvili jsme se, že lékaři mi to před druhým poločasem obstříknou, a pokud by ta bolest ustoupila, šel bych tam třeba na deset, patnáct minut. Teď by už s tím ale neměl být problém,“ pokračuje. „Já bych zůstal jen u toho, že pravidla porušena nebyla. Tím to hasne,“ prohodí jen Jiří Mika.

Loni v prosinci se oženil, manželka je zatím v Nigérii, byť Tanko by rád, aby se v dohledné době, až se jeho situace víc stabilizuje, přestěhovala za ním. O svých cílech má jasnou představu. „Fotbal je byznys, zájmem všech je vydělávat peníze. Těch je hodně v Arábii, tam bych se rád jednou podíval, abych hodně vydělal,“ je otevřený. „Dej dvacet gólů, pak tě tam dostanu,“ reaguje Jiří Mika. „Jsem si jistý, že potenciál má ještě na minimálně jeden zajímavý přestup v Evropě. Pak půjde třeba do té Arábie,“ přemýšlí Mika.

„Jak už jsem řekl, otec nemá rád fotbal, nikdy nechtěl, abych ho hrál. I když je nemocný, sleduje mě, kouká na českou ligu. Stejně jako celá rodina, kterou mám v Africe. To je pro mě velká odměna, a já se pokusím udělat maximum, abych jim podporu vrátil,“ má lehkou motivaci, přičemž po kariéře by jako skaut rád pomáhal nacházet mladé africké talenty a jejich uplatnění v Evropě.

„Za tři měsíce si zvykl na jiný styl hry, náročnější, rychlejší a agresivnější soutěž. Jak dlouho vydrží v Baníku není na mě. Já Abdullahimu přeji, aby co nejrychleji ukázal svou kvalitu a společně jsme našli ideální cestu pro jeho budoucnost,“ uzavírá Jiří Mika.

Afričané přímo do Česka? Brání tomu legislativa

Drtivá většina afrických fotbalistů do Česka putuje z jiných koutů Evropy. Aspoň to je tvrzení Jiřího Miky, hráčského agenta z agentury Globas Ballgames, která se mimo jiné tímto trhem zabývá. Důvod? Česká legislativa. „Česká republika neumožňuje skoro nic, s vízy je to složité. Pro fotbal škoda,“ říká Mika.

„Země jako Norsko, Švédsko, Litva, či Portugalsko nejspíš mají lehčí přijímací protokoly. Když už jsou hráči v Evropě, je pro nás pak jednoduché dostat ho sem. My bychom se ale chtěli – a měli – orientovat přímo na Afriku. Hledáme cesty,“ pokračuje agent s tím, že by to bylo pro kluby i levnější.

On sám působí hlavně v Nigérii, kde probíhá během roku šest až sedm skauting turnajů. „Pozvání dostávají skauti nejrůznějších klubů – Porto, Paříž, Sturm Graz, Austria Vídeň, i z MLS. Za týden vidíte třeba padesát zápasů, velké množství talentů, takže pokud máte nějaký záměr, většinou si tam své najdete,“ líčí Jiří Mika.

„Chtěl bych jen upozornit, že to nejsou žádní migranti, nebo dokonce zločinci, jak nám někteří lidé chtějí namluvit. Oni se zde chtějí lidsky i sportovně rozvíjet, zároveň mohou pomoci jít českému fotbalu nahoru. Myslím, že se pomalu hýbeme dopředu, i když dosud jsme při dvanácti žádostech měli dvanáct zamítnutí. To je nepříjemné,“ zakončuje konstatováním Jiří Mika.