Levonohý ofenzivní záložník Hervé Christian Tchami se byl v Karviné podívat už loni na jeden zápas podzimní části (Deník informoval) a jako volný hráč si před jarní části sezony vybral nabídku karvinského manažera Petra Mašleje. Do tohoto týdne čekal na víza, která už ale obdržel a mohl začít s tréninkem. Předpokládá se, že bude velkým oživením karvinského týmu.


Hervé, v kolika letech jste začal s fotbalem a kdo vás k němu přivedl?
Klidně mi říkejte Christian. Pro místní lidi je to schůdnější, lépe se to vyslovuje. Kristiánů je v Evropě spousta (úsměv). S fotbalem jsem začal, když mi bylo čtyři nebo pět let. Víte, my jsme fotbalová rodina, všichni u nás hráli fotbal včetně táty, který hrával pravidelně první kamerunskou ligu. Pocházím z šesti dětí, mimochodem jsem nejmladší, takže jsem kopanou vlastně zdědil.


Hraje v Kamerunu hodně dětí fotbal?
No jéje, všichni. Fotbal je v Kamerunu národním sportem, prakticky nic jiného tam ani neexistuje. Jako děti jsme hráli fotbálek na ulici skoro pořád. Jakmile skončila škola, už vzal někdo merunu a šlo se kopat.


Berou mladí lidé v Kamerunu fotbal jako možnost zabezpečit sebe a celou rodinu na celý život? Je to pro ně nejspíš obrovská motivace, ne?
Samozřejmě. Každý by chtěl prorazit a dostat se co nejvýše. Spousta hráčů odchází do Evropy, což už lze považovat za mimořádný úspěch.

Co nebo kdo motivoval nejvíce vás?
Mým největším motivátorem byl nejstarší bratr Alphonse, který to v reprezentaci dotáhnul až do role kapitána národního týmu. Na něj jsme v rodině nejvíce pyšní. Svého času si dokonce zahrál s Maradonou ve slavném argentinském týmu Boca Juniors (1994-97 – pozn. aut.)


Bratři to dotáhli v mezinárodním fotbale hodně daleko, že?
Ano, třetí nejstarší Joël se dostal do Herthy Berlín nebo do Dánska, Bertrand zase do Francie, kde hrál za Grenoble a Reims. I já bych rád prorazil.

Jaká byla vaše prozatimní fotbalová kariéra?
Když nepočítám útlé dětství, výrazný fotbalový krok kupředu jsem udělal na škole, kde jsem patřil do výběru školního týmu. Školy v Kamerunu hrají mezi sebou regionální přebory a pracovníci národních asociací hledají právě na školách fotbalové talenty pro případné potřeby reprezentace. Trenéři si mě vybrali, takže jsem se ve dvanácti letech stěhoval do hlavního města Yaoundé, což bylo pro mě obtížné, jelikož jsem vyrůstal v malém městě.


Co bylo v Yaoundé?
Dostal jsem stipendium na střední škole, kde jsem vydržel dva roky. Poslední třetí rok už jsem nestihl dodělat, protože si mě vybrali manažeři německé akademie Herthy Berlín. Asi jsem na ně zapůsobil, když jsme se z regionálních přeborů středních škol dostali na republikový šampionát této věkové kategorie. Nejlepší hráči pak měli možnost hrát i mezinárodní turnaje za reprezentaci s okolními státy Kamerunu, jako jsou Nigérie, Gabon, Čad, Kongo atd. Mě se to poštěstilo.


Co pro vás bylo na přesunu do Německa nejtěžší?
Nejobtížnější bylo rozloučit se v patnácti letech s rodinou. Na druhou stranu byl pro mne přechod do Evropy jednodušší v tom, že zde už působili mí bratři, takže jsem reference o životě v Evropě měl.


Také herní styl v Německu je jistě odlišný od toho hravého kamerunského…
Bezpochyby. V Německu se hraje fyzicky náročný fotbal, dbá se hodně na taktiku. To v Kamerunu nehrozilo (smích).


Jak se vyvíjela vaše kariéra v Německu?
Zůstal jsem tam až do dvaceti. První dva roky jsem působil v akademii berlínské Herthy, pak jsem na radu bratra odjel do Hamburku, kde jsem strávil dva a půl roku. Hertha nebyla moc ráda, nechtěla mě pustit, ale já se chtěl dostat do první ligy a v Berlíně jsem moc šancí neměl.


V Hamburku jste ale také neměl ustláno na růžích. Jak to tam přesně vypadalo?
Zpočátku to bylo výborné. V Hamburku jsem se z juniorky dostal alespoň do rezervního týmu, který hraje třetí ligu. Trenér Thomas Doll, jenž v HSV působil, měl mladé talentované hráče rád a dával jim dost příležitostí. Za první tým v bundeslize jsem sice nehrál, ale absolvoval jsem všechny tréninky s prvním mužstvem, takže už jsem nakouknul do seniorského fotbalu. Trénovat s Van der Vaartem, Van Buytenem a dalšími známými profíky mi hodně dalo.


Jak velkou komplikaci představovalo vaše zranění?
Nebylo to nic příjemného. V roce 2006 jsem dostal nabídku hostovat v první norské lize v týmu Odd Grenland. Byl jsem tam ale týden a zranil se. Smůla. Navíc tou dobou v Hamburku vyhodili trenéra Dolla a nový kouč nechtěl mít v týmu tolik mladých hráčů, takže klub jim sháněl angažmá všemožně po Evropě.


Vám po Norsku přišla další nabídka z polského Zaglebie Lubin, je to tak?
Ano, byla to první polská liga, takže jsem na nabídku kývnul. Zdála se mi výhodná. Bohužel všechno ztroskotalo na pracovním povolení. Tvrdnul jsem v Polsku čtyři měsíce a pořád nic. Nakonec jsem se tedy vrátil. Nejvíce mě mrzí, že jsem díky této štaci propásl možnost zahrát si na Olympijských hrách za rodný Kamerun. Když pravidelně nehrajete, nejste na očích a já tak na olympiádu nejel. Obrečel jsem to. Naposledy jsem v reprezentaci hrál Africký pohár národů v roce 2007. Tam jsme se dostali do semifinále a díky tomu si také vybojovali účast na OH v Pekingu. Teď už ale zase pravidelně hraji a doufám, že se v mládežnické reprezentaci opět objevím.


Trenéři vás stále registrují?
Ano, říkali mi, že když budu pravidelně hrát, určitě si zase pozvánku do olympijského výběru zasloužím. To mě žene vpřed.


A jak jste se vlastně objevil v Karviné? Ve druhé české lize?
Musím se přiznat, že jsem vůbec nevěděl, že nějaká Karviná existuje. Ale potřebuji se především zase dostat do pravidelné herní zátěže. V Karviné k tomu mám jedinečnou příležitost. Veškerá jednání šla přes Péťu Mašleje, který se zná s německým manažerem Hildebrandtem. Bylo mi řečeno, že klub je na solidní úrovni a má velké ambice. Navíc mi v Hamburku stejně končil kontrakt.


Víte, že jste v klubu prvním Afričanem a vůbec prvním hráčem tmavé pleti? Jak tuto skutečnost vnímáte?
Vážně? To jsem nevěděl. Tak to je super. To jsem vlastně takový průkopník (smích).


V Karviné máte smlouvu do konce této sezony?
Ano, ale už se připravuje kontrakt i na sezonu následující. Měl jsem sice nějaké další nabídky z Íránu či Kataru, ale preferoval jsem působiště, kde mě budou lidé respektovat. V Karviné se ke mně lidé chovají pěkně, rád bych klubu časem pomohl do nejvyšší soutěže.


A jaké jsou vaše dlouhodobé plány?
Přeji si hlavně pevné zdraví. Abych pravidelně hrál nejen v klubu, ale také v národním týmu. Ještě tři roky, do příštího olympijského cyklu, mohu působit v olympijském týmu a pak bych se časem rád dostal i do A týmu. Ale to je ještě daleko. Teď se soustředím na Karvinou.