David Sourada je jedním z mála havířovských fotbalistů, kteří si zahráli českou nejvyšší soutěž. V ní nasbíral 129 ligových startů a má na svém kontě třináct ligových gólů. Ty vstřelil v dresech ostravského Baníku, Teplic, Karviné a Blšan.

Pohodový útočník hodně rád vzpomíná na všechny štace. Kariéru ukončil v divizním Městském fotbalovém klubu Havířov, kde se po návratu z Rakouska stal jednou z opor celku, který končil sezonu ve famózní formě.

Jste stoprocentně rozhodnutý, že s fotbalem končíte?
„Toto rozhodnutí je už definitivní. Teď už se budu věnovat jen rodině a práci.“

Jaké bylo loučení?
„Rozloučení bylo fantastické. Splnili jsme hlavní cíl, což byla záchrana divize. Dlouho jsem se nemohl trefit a čekal na první gól v dresu Indiánů. Nakonec se mi povedlo skórovat a v posledním zápase vstřelit dva góly, což beru jako velké zadostiučinění. Ale všechny moje osobní cíle a úspěchy jsou určitě druhořadé. Největší radost mám z toho, že končím v týmu, který něco dokázal a divizi zachránil.“

Co kdyby se to nepovedlo?
„To bych musel své rozhodnutí asi ještě jednou přehodnotit, protože bych se nechtěl loučit sestupem. To bych chtěl bojovat za Havířov dál, aby se hned vrátil. Ale na kdyby se nehraje a vše dopadlo podle mých představ, takže odcházím z fotbalu šťastný.“

Jak vzpomínáte na svá ligová angažmá?
„Každé bylo jiné a já jsem šťastný, že jsem si naši nejvyšší soutěž mohl zahrát. Na všechny kluby mám jen ty nejlepší vzpomínky. Dá se říct, že jsem pyšný na to, co se mi povedlo. Znám totiž hodně talentovaných kluků, kteří měli náběh na slibnou kariéru, ale nakonec zůstali někde stát a do ligy to nedotáhli.“

Kromě naší ligy jste byl i rok v Rusku. Jak se vám dařilo na východě?
„To bylo v roce 2003. Co se týká fotbalové stránky, tak to nebylo zrovna nejlepší. Nastoupil jsem v základní sestavě asi jen pětkrát, takže z tohoto pohledu to nebylo nejlepší. Ale na druhé straně jsem si hodně pomohl po finanční stránce. Rusko je prostě pro fotbalisty zlatým dolem. Přiznávám, že fotbalu jsem si tudíž moc neužil, ale peněz ano.“

Po návratu jste se rozhodl pro Karvinou, kde jste se stal postupně velkou ikonou.
„Po návratu z Ruska jsem začal trénovat v tehdy divizních Albrechticích. V přátelském zápase jsem dal Karviné dva góly a oslovil mě Petr Mašlej, se kterým jsme se dobře znali a já na jeho nabídku kývl. To se hrála divize. Pak jsme postoupili do třetí i druhé ligy a já měl v Karviné vždy velmi dobré vztahy nejen s Mašlejem, ale také s Honzou Wolfem i Petrem Hortem a hlavně s fanoušky, takže mi tento klub přirostl k srdci. Jsem Havířovák a mám to tady nejraději, ale na Karvinou nedám dopustit a beru ji jako druhou srdeční záležitost.“

Končíte tedy s fotbalem. Co budete v Německu dělat?
„Budu zaměstnaný u jedné velké firmy, která vyrábí ploty. Navíc si dělám řidičák na nákladní automobily, abych mohl pracovat při dopravě materiálu. Hlavně se ale stěhuji za rodinou. To je hlavní důvod, proč odcházím.“

Neuvažujete o tom, že byste začal trenérskou kariéru?
„V Německu určitě ne, tam budu mít čas jedině o víkendech, takže to se ani stihnout nedá. Kdyby se situace nějak změnila a my se vrátili domů, tak bych o této možnosti uvažoval. V tomto případě vím, že bych chtěl trénovat v Havířově. Vrátit se do tohoto prostředí jako trenér, to by se mi určitě líbilo, ale moc šancí tomu momentálně nedávám.“