Tehdejší generace budovala nový klub na základech SK Záblatí, jež existoval za první republiky i v úvodních letech druhé světové války. „Hřiště tu ale ještě nebylo, hrávalo se na Spartě v Rychvaldu. My k zakládání přizvali právě ty starší, mezi nimi i Charváta, který nám dělal předsedu,“ vzpomíná Ladislav Cieslar.

Řadu hráčů klub získal z končící Lokomotivy Bohumín. „Nejtěžší ale bylo získat zázemí, protože jsme nic neměli. Kvůli pozemku jsme psali i prezidentu republiky,“ vybavuje si Cieslar, od pátku 6. srpna čerstvě pětaosmdesátiletý bývalý brankář a funkcionář.

Pozemek jste brzy vyřešili, ovšem nebyl to jediný problém…

Možná ještě o kus horší bylo, když se při měření zjistilo, že jde o značně nevyrovnaný povrch. Ale díky tomu, že jeden z nás dělal ve fabrice předsedu drážního oddělení, kde jezdil jeden Prajzok na teplárně s buldozerem. Sice to byla strastiplná cesta, než se tu s tím dostal, ale povedlo se a srovnal nám to. Pak se udělala drenáž, zasypalo se to a bylo škvárové hřiště. Ale to nebylo vše.

Jaké bylo v roce 1961 zakládat v Československu fotbalový klub?

Zajímavé, ale musím říct, že po těch divokých padesátých letech se to tu pomalu začalo uvolňovat. Novotného (prezident republiky) už pomalu likvidovali a velkým impulzem bylo, že národní tým hrál zápas na Fáji. My se toho chytli a šli do toho, zvlášť, když nám na ruku šel i předseda národního výboru pan Volf. Záblatí bylo samostatná obec a on budoval cesty, elektřinu a podobně. My za ním tedy zašli, že bychom postavili ke hřišti zázemí, protože jsme se převlékali ve sklepě pod Sokolovnou. „Jo, synci, běžte do toho,“ řekl nám. Tak jsme do toho šli.

Fotbalisté Karviné (v zeleném) zvítězili ve středečním utkání 2. kola MOL Cupu na hřišti divizního Slavičína 5:1.
OBRAZEM: Karviná v poháru nezaváhala, ve Slavičíně udeřila čtyřikrát po pauze

Pomohl vám?

Měl zedníka, který se starým Wzientkem vše vyzdili a my jim pomáhali. Třeba u kabin bylo nutné vybrat peníze do konce roku, takže když byla pak zima, topilo se koksáky a oni obkládali. Takže dost partyzánské podmínky. (směje se) A navíc ta střecha…

Co s ní bylo?

Bylo třeba ji samozřejmě udělat, naštěstí ve fabrice ještě existovala rourovna, kde byly takzvané nepovedené trubky. Volf to pak zařídil, chlapi to uvnitř areálu svařili a tajně přes zadní vrátnici vyvezlo ven. Jak to platili, to ale nevím. Tak jsme to udělali, do toho jsme ale pořád měli na starost Sokolovnu, protože Tělovýchovná jednota se musela zařídit celkově, nikoli jen fotbal. I když my to zakládali kvůli fotbalu. (usmívá se) Zajímavé bylo, že správce moc fotbalu nefandil. Přesto jsme vyměnili okna, střechu, předělali celé přísálí. Nakonec se to povedlo a vypadalo to pěkně. Sice to nějaký pátek trvalo, ale vyplatilo se. Za stavbu já dostal peněženku a na okresním svazu mi dali plaketu.

Klub tvořilo jen mužstvo, je to tak?

Ano, mládež nebyla. To přišlo až později, kdy Pepa Galoč začal s žáky, které jsme měli dlouho. Vlastně až do chvíle, kdy odcházeli do dorostu, ten se ale těžko dával dohromady, jelikož víte, jak to je. Kvůli škole řada kluků skončila. Potom žáky dělal dlouho Hajder a po něm Uherek.

Kde vlastně přišla idea vlastního klubu?

My jsme si tady hrávali na tom malém hřišťátku u Sokolovny, kde jsme se scházeli prakticky každý den. Správce Sokolovny to ale neměl moc rád, tak nás vyháněl. A když nám balon přeletěl vedle k Šindlerům do zahrady, tak jsme mu říkali, že to zloděj, protože nám ho nechtěl vrátit. Z toho byl vždy velký kravál. (směje se) Tak jsme si řekli, že musíme něco udělat, protože Záblatí je poměrně velká dědina a musí se to dát dohromady. Tak jsme začali. A to i přesto, že staří Sokolové byli proti tomu.

Proč?

Říkali: Synci, nechoďte do toho, protože si jen zkomplikujete život. Komplikovali, ale moc jsme to chtěli.

Fotbalisté Karviné prohráli v Plzni 0:2. Vítězný gól dal útočník Tomáš Chorý (na snímku vpravo), který proměnil ve 33. minutě penaltu.
Karviná ligového lídra nezaskočila, Viktorka ji načala z penalty

Byla tam motivace navázat na historii z období první republiky?

Ano. Jak jsem řekl, obrátili jsme se na ty starší borce, jako byli Vávra, Kubiena, Rozsíval, Moještík, oba Bartečci. Dokonce za války tu chytal jeden Francouz Delano, který tu byl nasazen na práci. Na ty jsme se chodili dívat. Když jsem ale zmínil Oldu Rozsívala, tak ten byl skvělý volejbalista, tady nám chytal a v Klimkovicích mu škaredě zlomili nohu. Ani to mu ale neubralo na odraze. Jinak byl mistr republiky v hodu granátem. Dokonce přehodil celé hřiště.

Kolik jste toho odehrál za Slovan?

Já právě moc ne. Jen pár zápasů. Já byl hlavně organizačním pracovníkem, takže jsem běhal okolo fotbalu. Spolu s bývalými hráči z první éry z meziválečného období. Kluci ho hráli. Celkově jsem v klubu byl asi třináct let.

V roce 1974 jste tedy skončil?

Ano. Děti mi totiž začaly chodit do školy, tak jsem se odstěhoval do Bohumína, kde jsem dostal byt. Já totiž dělal vedoucího investiční účtárny, jenže přišel rok 1968, tak mě soudruzi vyhodili. Nevěděl jsem, co budu dělat. Absolvoval jsem počítačový kurz, v čemž jsem chvíli pracoval, až přišel starý Nerostek, který se mě ptal, co tu dělám. Řekl mi, že mě zaměstná a začal jsem dělat v zásobování, jezdil jsem jako nákupčí po republice, takže na fotbal nebyl čas. A ani nikdy poté jsem se už tu v podstatě neangažoval.

Co říkáte na to, kde je klub dnes?

Abych řekl pravdu, jsem překvapený, jakých výsledků se tady dosahuje. Opravdu. Alespoň pasivně to sleduji, přece jen zdraví mi úplně neslouží, takže já tu byl na fotbale naposledy ještě před covidem. Ale jsem rád za to, jak to Jenda Gříbek takovou dobu dělal, a kde to vytáhl. Teď doufám, že to mladý Dušan Socha povede v podobných šlépějích. Aspoň z toho, co jsem viděl v televizi, mám víru v to, že by to tak mohlo být. Má zájem, angažuje se, to se mi líbí. Je vidět, že jsme tomu dali nějaký základ a jsem hrdý na to, že klub šedesát let funguje. Jasně, i zde se jistě objeví občas problém, ale to se nevyhýbá ani Spartě. (směje se)