Proč šílená?

Že to uteklo. Když si uvědomím, jak to tenkrát v té hasičské zbrojnici bylo. Já jako patnáctiletý junák poslouchal ty starší, jaké překážky musí zdolat, aby se jim podařilo fotbal založit. Jak říkám, je to šílené.

Vy jste ale hrál v Bohumíně, je to tak?

Ano. Tím, že v Záblatí fotbal nebyl, tak jsem musel být jinde. Záblacan jsem ale byl od narození, takže je pochopitelné, že jsem tím žil. Do klubu jsem ale přišel až později po vojně.

Jak se stalo, že si parta chlapů řekla, že založí klub?

My jsme vždy hráli na plácku u Sokolovny, tam, kde je dnes betonové hřiště. My mladí tam byli snad každý den, starší tam přišli v sobotu a hráli jsme pět na pět nebo šest na šest. Víc nešlo. Ale starší kluci, když se popíjelo pivko, nebo sodovka, říkali, že když už tady tak chodíme, měli bychom něco založit. A hrát soutěž. Zajímavé je, že jsme se dělili na horní a dolní Záblatí. My byli nahoře, ti od dnešní Bezručovy školy pak dole. Jenže později začali za námi ti zespodu chodit. Pan Macura, Charvát a další byli iniciativní, organizačně schopní, tak se do toho pustili. A musím říct, žes tím bylo hodně práce. Ale měli víc času, než by bylo dnes.

Vy jste se angažoval?

Něco málo jsem tam pomáhal. Hlavně mi pak do toho na dva roky a dva měsíce zasáhla vojna, takže na výstavbě hřiště jsem se příliš nepodílel. To spíše později na tribuně, a když se na ni dnes podíváte, tak funguje pořád. Na tu dobu byla moderní.

Jaké tehdy, ještě za hlubokého komunismu, bylo zakládat fotbalový klub? A umíte si představit, že byste do toho šel dnes?

Já myslím, že jo, protože dneska, co by šlo lépe, je určitě komunikace mezi různými organizacemi a úřady. Tehdy šlo hodně i o koupi pozemků. Pro výpis pozemkové mapy jste musel jet do Karviné. Teď vám to pošlou během pár vteřin.

Co máte na mysli s pozemky?

Uvažované hřiště mělo být na soukromých pozemcích a ne každý se ho rád vzdával. Jeden z nich – pan Dedek – se dokonce odvolal k prezidentu republiky. Vůle vrchnosti ale byla taková, že hřiště v Záblatí bude, tak mu to zamítli. Aktuálně by to asi bylo horší, protože v této době se ctí soukromý pozemek a vidíte, jaké jsou s tím občas problémy. Tak jednoduše by to nešlo.

Takže lze říct, že fotbalu v Záblatí pomohla i tehdejší hlava státu – tedy Antonín Novotný…

(zasměje se) Ano. Poslal to prostě zpátky na okres, kterému určil, že má rozhodnout. Vše už ale bylo tak rozjeté, v takovém stádiu, že i obrátit se na prezidenta mu bylo k ničemu. Jeho políčko bylo odsouzeno k zániku. Nicméně máte pravdu, pomohl našemu nově vznikajícímu klubu. Dokonce v naší kulturní místnosti máme originální dopis pana Dedka prezidentu republiky. Už ani nevím, jestli za ten pozemek něco dostal.

V čem vidíte největší změnu ve fotbale za těch šedesát let?

Podle mého názoru určitě ve financování investičních akcí. Kdysi jste musel prakticky na vše, co klub dělal, sehnat peníze tvrdě sám. Ať už formou sponzora, nebo různých akcí, na kterých šlo vydělat. Dnes je too něco jednodušší v tom, že jsou granty a dotace. Sice se říká, že stát dává do amatérského sportu málo, ale já si osobně myslím, že dost. A celkově myslím, že se náš areál sune dopředu.

Které období klubu považujete za neúspěšnější?

Víte, na to já ještě čekám. Věřím, že právě současná generace kolem nového a mladého předsedy Dušana Sochy něco dokáže, protože to, co dělá, má hlavu a patu. Pokud bychom se ale bavili o minulosti, tak určitě musím zmínit éru trenéra Továrka na začátku devadesátých let, kdy jsme hráli dvě sezony I.A třídu. To se hrál opravdu kvalitní fotbal, navíc ještě na škváře, trávu jsme vybudovali až kolem roku 1995. To bylo úspěšné období, nicméně doufám, že na opravdový velký úspěch ještě čekám. Jsem optimista a věřím, že máme našlápnuto.