Kliknutím zvětšíte
Někdejší reprezentant se na rozdíl od jmenovaných kolegů nezúčastnil světového šampionátu v roce 1962, kde Československo narazilo na Brazílii ve skupině a překvapivě pak i ve finále. O dva roky později ale na zájezdu s Baníkem po Jižní Americe viděl fenomenálního útočníka na vlastní oči poprvé. Tehdy ještě jen z tribuny. „Tam jsem se přesvědčil, co doopravdy dovede,“ vybavuje si František Valošek.
O rok později to poznal na vlastní kůži. Národní tým díky úspěchu na předchozím šampionátu dostal pozvánku do Chile na turnaj nazvaný Hexagonal, který pojímal jako přípravu na kvalifikaci o MS 1966 v Anglii. Kromě tří domácích celků se ho účastnilo také argentinské River Plate a… brazilský Santos.
Ano, ten Santos, kde Pelé strávil prakticky celou kariéru. A nechyběl ani zde. Na Valoška však zapůsobil nejprve v zákulisí. Měl totiž to štěstí, že Čechoslováci bydleli plné tři týdny ve stejném hotelu, a on sám s brankářem Františkem Schmuckerem jen o dva pokoje vedle apartmánu Pelého. „Byl tam i Dorval, Countinho a Pepe,“ vzpomíná Valošek další hvězdy Brazilců.
„Dokonce jsem za nimi na pokoji byl. Oni tři hráli karty a Pelé v posteli pod prostěradlem poslouchal gramofonovou desku,“ popisuje.
ČTYŘI GÓLY
Potvrzuje, že ačkoli už v té době byl dvojnásobný mistr světa, nikterak tak nevystupoval. „Úžasně skromný člověk,“ přitakává Valošek. „Měl ale nevýhodu, že zatímco všichni z týmu se pohybovali volně, on nemohl ani vyjít na ulici a projít se. To nepřipadalo v úvahu. Znal jen rytmus: hudba, pokoj, hudba, jídlo, pokoj, trénink, zápas, jídlo a zase hudba, pokoj,“ přibližuje, jaký tato celebrita vyvolala ohlas, když se objevila na veřejnosti.
„Tam si člověk uvědomil, jak ho obdivovala celá Jižní Amerika. A vlastně i svět,“ dodává František Valošek.
S Pelém se střetl ještě jednou. Na chodbě hotelu. „Jano Popluhár koupil ještě před odjezdem v Praze kazetu jablonecké bižutérie, která je klasikou a má nádherné výrobky. Stálo to šedesát korun. Na turnaji to pak prodal Santosu. Jednoho dne prostě proti mně jde vysmátý Pelé a ukazoval mi jakýsi náhrdelník. Moc jsme si nepokecali, protože já španělsky neuměl, ale naznačil jsem mu, že to má Popluhár. A on reagoval, že Populár – jak mu on říkal – už to nemá,“ zasměje se Valošek.
Na hřišti to už taková sranda nebyla. Československo prohrálo 4:6 a Pelé vstřelil čtyři branky. „Jak říkám, věděli jsme, co dovede. I proto, že v týmu byla jména jako Popluhár, Pluskal, Masopust, Kvašňák, Lála, kteří ho předtím zažili na mistrovství světa. Pro ně to byla rutina, já jako bažant to bral jako čest,“ vysvětluje.
„Taktika byla, že nemá cenu ho hlídat, ať ho bere ten, kdo mu bude nejblíž. Přitom já si říkal, že osobní obrana by byla lepší. Podle toho to dopadlo,“ usmívá se po letech Valošek.
USPAT A UDEŘIT
Jeho silné stránky popsal bryskně. „Nebyl nikterak vysoký, ale měl úžasný výskok. Ve hře hlavou měl jakousi předvídavost, vždy šel o tisícinu vteřiny do vzduchu dřív, a vy jste ho už nezachytil. K tomu měl obě nohy. Vystřelit levou pravou? To mu nedělalo problém. A úžasné zrychlení. Kolikrát nejevil moc zájem o hru, ale tím jen soupeře uspal. Když pak vyrazil, nešlo ho zastavit,“ zakroutí jen hlavou František Valošek.
I vzhledem k tomu, že mistrovství světa v Chile dohrával pochroumaný, nesmělo se na něj hrát tvrdě. „On chodil po hřišti a Pluskal s Masopustem se okolo něj pohybovali jen opatrně, aby ho nezranili,“ podotýká Valošek.
On sám se vzhledem k rozdílnosti postů a tehdejšímu stylu hry, kdy hráč neopouštěl svůj prostor, s Pelém v souboji nesetkal. Přesto neváhá, když má říct, kdo je pro něj nejlepší fotbalista historie. „Můžeme vzpomínat řadu světových hráčů – od Angličanů, přes Holanďany, z různých koutů Evropy až po borce z Jižní Ameriky. Dnes máme Messiho, Ronalda, ale výjimečných jako Pelé není mnoho. A já myslím, že on byl jedinečný. Já ho stavím nejvýš,“ má jasno František Valošek.
„Ale také je to dobou. Fotbal dnes je úplně jiný než před padesáti šedesáti lety, kdy Pelé všechny válcoval. Změnila se hřiště, míče, kopačky, dresy, prostředí, tréninky a vůbec všechno, takže je těžké to srovnávat,“ pokračuje. „Tím ale, že jsem ho viděl dvakrát v Limě a v Santiago de Chile dokonce pětkrát, jednou jsem proti němu hrál, tak to se každému nepoštěstilo,“ váží si Valošek.
Zprávu o jeho úmrtí bere jako realitu. „Četl jsem, že je těžce nemocný, že se udobřuje se synem, tak to už člověk věděl, že to je zlé. Je to škoda, ovšem i tohle život přináší. Ale zasáhlo mě to,“ přiznává na závěr František Valošek.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
