Marek Poštulka, bývalý útočník a dnes trenér fotbalistů Bohumína, byl s tím, jak se v sobotu sportovní osobnosti i veřejnost rozloučili s místním rodákem a někdejším reprezentačním brankářem, a jak na něj zároveň zavzpomínali, nadmíru spokojený.
„Také jsem si po dlouhé době zahrál fotbal, nutno říct, že na opravdu skvělém trávníku. Sešlo se nás hodně, takže to byla výborná akce na uctění Pavlovy památky," uvedl Marek Poštulka po benefiční výhře na penalty, na níž se podílel čtyřmi góly.
Vy ani při silvestrovských derby na konci roku příliš často nenastupujete do hry…
(skočí do řeči) Pravda je taková, že jsem nehrál jen poslední dva roky, protože umělka ve Vítkovicích je hodně tvrdá a jsem z toho pak celý bolavý. Je to spíše jako beton. Jinak se ale ani tomuto povrchu nevyhýbám, nicméně na městském stadionu hraji nerad. A musím říct, že podklad v Bohumíně je úplně o něčem jiném, takže nebyl problém.
Každopádně benefici si nenechala ujít řada bývalých skvělých hráčů, včetně Jankulovského, Svěrkoše, Lukeše a řady dalších. To jen dokazuje, jakou byl Pavel Srniček osobností..
To bezpochyby. Kdyby nyní Pavel mohl promluvit, tak by určitě byl spokojený. Byla to krásná rozlučka, kterou si zrovna on zasloužil. Byl to člověk, který něco dokázal, a zároveň jsme jej měli rádi. To je to hlavní a důležité.
Asi jste v sobotu hodně vzpomínali…
Pochopitelně, všem šel z toho mráz po zádech a slzy do očí. Byl to člověk, na kterého se z mnoha důvodů nedá zapomenout. Když si to připomínáte, tak je vám z toho chvilku smutno. Ale stalo se, život jde dál, nedá se nic dělat.
Máte nějakou společnou historku, která se vám osobně ihned vybaví?
Jednou jsme byli v žácích na Slovensku na táboře a měli jsme takové štípky ve stanech. Tak jsme vyhlásili stávku, že máme strach, a kvůli tomu nechceme v těch stanech spát, že půjdeme do tělocvičny. Pavel celou tu revoltu vlastně vedl. Já se k tomu přidal, ozval se, ale můj tatík byl vedoucí, takže jsem dostal facku a šlo se spát do stanu (smích).
Tomu jste se určitě rádi zasmáli, když jste byli dospělí a vzpomínali na mládí …
To jsme určitě párkrát probírali. Na takové tábory jsme jezdili často, byli jsme spolu i v Baníku, a i když on pak odešel do Anglie, tak chtěl, abychom se potkávali. Když přijel domů, tak se k nám stavoval na návštěvu. Nebylo to kvůli jeho vytížení zase tak často, ale vídávali jsme se a tyto historky k tomu pochopitelně patřily.
Krásným způsobem na něj nezapomněli ani fanoušci, kteří vytvořili nádherné choreo. To asi Bohumín jen tak nepamatuje, nemyslíte?
Myslím si hlavně, že tolik lidí v Bohumíně na fotbale snad ještě ani nebylo. Přišlo přes sedm set platících, reálně podle mě tady mohla být tisícovka lidí. A choreo? Samozřejmě moc pěkné.