Čelním představitelem divizního Havířova je už osmým rokem. „Už jsem klukům říkal, že zvládnu ještě jedno volební období a končím. Je toho už moc,“ upozorňuje dopředu své spolupracovníky. „Horší je, že to nikdo nechce moc dělat. Míra Matušovič si teď dělá trenérské áčko. Co když po něm pak sáhne nějaký ligový klub? Sám jsem zvědav, kdo to po mně převezme. Mladší generace se do fotbalu moc nehrnou,“ připomíná známý fakt, který může českému fotbalu dělat v nejbližších letech problém.

Sám Šimša měl nakročeno ke slibné kariéře v československé lize, dokonce přímo v pražské Slavii, leč osud tomu chtěl, že bylo vše jinak. Náhoda v tom přitom nehrála roli. Šimšovi úplně převrátil kariéru Vladislav Lauda, který jej na tréninku zranil. „Byl v tom úmysl,“ je i po letech přesvědčen Bronislav Šimša.

Fotbal je váš život. Vzpomenete si, kdy jste s ním začínal?

To bylo v mých šesti letech, psal se rok 1963. Bavilo mě to a jako žák i dorostenec jsem se dostal do výběru kraje. To tehdy nebylo jen tak. Každý kraj měl svůj výběr, ze kterého se pak skládal výběr Čech. Slováci měli to samé a z obou výběrů pak vznikala československá reprezentace v dané kategorii. Vzpomínám si, že jsem tam byl s takovými hráči, jako Zdeněk Lorenc, Petr Němec, Pavel Mačák, kteří mají tituly s Baníkem Ostrava. Němec byl dokonce reprezentant v mužích.

Ostravský Baník se měl stát vaším druhým domovem. Ale nakonec z přestupu sešlo. Jak to bylo?

V patnácti letech jsem podepsal přestupní lístky do Baníku Ostrava. Jenže v Havířově působil Venca Dlouhý, který mě poslední den přestupního termínu přemluvil, abych s ním šel do Třince. Takže jsem na poslední chvíli přesun do Ostravy zrušil a šel do ligového dorostu Třince. Přemluvit mě dokonce přijel i Rudolf Labaj, velký pojem třinecké kopané, po němž je dnes pojmenován třinecký stadion. Přišel jsem domů a před vchodem stála šestsettřináctka (limuzína Tatra 613 - pozn. aut.). Spolu s Vencou Dlouhým mě přesvědčili, a tak jsem skončil na dva roky v Třinci. Druhým rokem jsem tam začal v dorostu dělat kapitána, hrál celostátní ligu a dostal se i do mládežnické československé reprezentace dorostu. Nebyl to špatný krok.

Fotbalová legenda Havířova Bronislav Šimša.Zdroj: Deník/Lukáš Kaboň

Třinec tehdy také hrával nejvyšší soutěž. Nechtěl jste zůstat?

Jasně, že chtěl. Měl jsem našlápnuto do áčka. Stejně jako Baník hrával tenkrát i Třinec výborný fotbal a byl v první lize. To bylo ještě předtím, než Baník získal svůj první ligový titul. Ale Havířov mě na delší dobu nepustil, takže jsem se po dvou letech vrátil zase domů.

A tam jste také dělal kapitána mužstva…

To až ve druhé lize. Po návratu do Havířova jsem podepsal šachtu na deset let, protože už jsem byl v mužích. To se tady skládal výborný tým kolem Ferdyše Poláka, který přišel z bratislavského Slovanu, a začalo se to tu zase zvedat. Jádro týmu tvořili hráči Baníku Ostrava jako Lumír Mochel, Honza Starostka, Tomáš Mazaník, Jirka Večerek, Milan Zima a další. Havířov předtím každý rok postupoval a s hráči Baníku se začaly zvedat i divácké návštěvy. Byly ambice na postup z divize, tak jsem se těšil, že tady vykopeme třetí ligu, jenže týden před mými osmnáctými narozeninami mi přišel povolávák na vojnu. Přijdu domů a na stole lístek, kde se psalo: jako reprezentantovi Československa se vám zamítá podepsaná dohoda s šachtou.

Co jste udělal?

Co by, musel jsem holt narukovat na vojnu do Tábora (úsměv). Nic jiného se dělat nedalo. Ale ani jsem se tam neohřál a hned mě poslali hrát divizi do Rudé Hvězdy Domažlice.

Na vojně jste se potkal s někým známým?

To byla perlička. Potkal jsem se tam s Jirkou Lincerem (současným předsedou OFS Karviná – pozn. aut.). On tehdy hrával za Orlovou. Na rozřeďovacím zápase jsme spolu byli v sestavě a k nám přidali Milana Albrechta, který pak byl v Baníku Ostrava. Pamatuji si, že jsme vymysleli akci, dali mu míč do běhu a Milan se na to vykašlal. Tak se ho ptáme, co blbne? A on na nás: Chalani, já idem do Dukly Banská Bystrica (hrávala tehdy druhou ligu – pozn. aut.), prečo by som sa tuná snažil? (smích)

Nicméně vaše působení v Domažlicích nebylo marné, protože jste tam zaujal skauty pražské Slavie, je to tak?

Přímo trenéra Jaroslava Jareše. Od nástupu na vojnu jsem byl v základu Rudé Hvězdy. Fotbal mě provázel celou vojenskou službu a poslední tři měsíce jsem už trávil ve Slavii. Dva roky jsem tam pak byl v lize.

Jak se to seběhlo?

Asi jsem se jim hodil do koncepce. Když jsem se vracel z vojny, šel jsem zrovna z nádraží, už na mě před domem čekal chlapík s autem z Prahy, a že prý si mám jen sbalit kufry a za dva dny už jsem byl se Slavií v Německu na nějaké přípravě.

Bral jste to jako příležitost?

No samozřejmě. Možnost hrát pravidelně první ligu, to bylo něco. Tenkrát měla soutěž vynikající úroveň, protože nejlepší hráči za socialismu do zahraničí nechodili, takže to nejlepší zůstávalo doma včetně reprezentantů. Ligové týmy měly ustálené kádry a ty se držely. Byl zázrak, když se tam někdo nový vůbec probil, moc se to neměnilo, pořád tam byly ty samé hvězdy. Jako děcka jsme to hltali, každý znal nazpaměť kádry ligových týmů.

V létě do Havířova přijel Sigi Team. Zleva Miroslav Matušovič, Ivan Hašek a Bronislav Šimša.Zdroj: Michal Polák

Bylo náročné se prosadit v konkurenci hráčů Slavie? Kdo tam v té době hrával?

Samí slavní hráči. To bylo v době Františka Veselého, Cipra, bratrů Herdových, Patlejcha, Pešiceho, Příložného, Lubase a těchto borců. Ale trenérům jsem se líbil, měl jsem předpoklady, že bych se do sestavy mohl časem dostat. Jako kluk z Havířova by to tenkrát bylo něco! Kariéru mi však překazilo zranění kotníku.

Ovšem to nebyla zase tak nešťastná náhoda, že?

Nevím no, přišlo mi to celé divné a mám svou teorii, ale jestli se s tím svěřovat do novin…

Klidně se svěřte.

Bylo den před mistrákem, sestava už byla daná a končil trénink. Zezadu mě ale nabral Lauda (bývalý útočník Slavie Vladislav Lauda - pozn. aut.) a potrhal mi vazy. Nohu jsem měl jako balon a půl roku byl mimo. Vlastně mě vyřadil ze sestavy.

Proč myslíte?

Podle mě to udělal na popud někoho, kdo se bál o své místo v sestavě. Víte, někteří hráči už tam měli svůj věk a já jim šlapal na paty. Pro starší ligové hráče nebylo jednoduché, když se na ně zezadu cpal mladší. Takto vyštípaný hráč ze sestavy vlastně skončil, protože co v pětatřiceti letech dělat? Myslím, že v tom bylo tohle, protože to nebylo normální. Bylo už vlastně po hře, já jsem jen běžel k rohovému praporku podat míč, ale Lauda na mě skočil takovou intenzitou, že to ani v běžném zápalu není k vidění. Pamatuji si, že ho Patlejch hned profackoval.

Lauda za to potrestaný nebyl?

To nevím, v sestavě pak normálně hrál. Ale já ztratil rok života.

Svého jediného ligového startu jste se ale nakonec dočkal…

Ano, v té další sezoně jsem si zahrál proti Trnavě a dalším reprezentantům – olympionikům Dušanu Keketimu či Ladislavu Kunovi. Karol Dobiaš už tam nebyl, chvíli předtím odešel do Bohemians. To je moje jediná stopa v lize. 

Pak už jste ve Slavii pokračovat nechtěl?

Po tom incidentu jsem ztratil důvěru vůči mnoha lidem v kabině. Vrátil jsem se proto do Havířova.

Měl jste tendence to Laudovi vrátit?

Už jsem se k tomu nechtěl vracet, ale fakt je, že fotbal píše zajímavé příběhy. Laudu jsem pak potkal tady v Havířově. To už hrával za Olomouc a my na ni narazili v domácím poháru. Tak jsem mu po hráčích Olomouce, kteří tady hrávali, vzkázal, že se na něj těším, a že tady skončí. Ale přijel, klobouk dolů. Potkali jsme se na chodbě, tak jsem mu říkal, že má odvahu a jestli už se svlíká, tak, že bych začal pomalu volat sanitku. A on nakonec nehrál (smích). Asi šel za trenérem, že bych ho mohl opravdu zranit. Neudělal bych to, nejsem takový. Tak jsem se mu aspoň pomstil takhle. A navíc jsme tu Olomouc vyřadili na penalty.

Když jste se vrátil ze Slavie do divizního Havířova, zažil jste tady nejhezčí část kariéry, pravda?

Ano, postupovali jsme nejprve do třetí, a pak i do druhé ligy. Předsedoval tomu tehdy Jaroslav Kopecký, a ten hráčům uměl nabídnout podmínky. Zase to šlo o něco nahoru, přišel Dušan Fábry z Baníku Ostrava, byl tady už Pavel Vrba, ligový brankář Ivan Žák, Franta Schneider a další. Měli jsme tady i kluky z Jablonce a Olomouce, třeba Štoudka se Skříčkem.

Takže profíky?

Ano, i když tenkrát to byl takový skrytý profesionalismus. Každý musel být někde zaměstnaný. U nás všichni logicky na šachtě (úsměv). Třeba já chodil i do rubání, byl jsem navyklý. Většina se ale zašila někde na povrchu a pak se šlo na trénink.

Předseda MFK Havířov připravuje na rok 2022 almanach fotbalového Havířova.Zdroj: Deník/Lukáš Kaboň

Obecně byla 70. a 80. léta minulého století pro Havířov velmi úspěšná. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Jako na vrchol kariéry. Pohybovali jsme se na špici soutěže, už ve třetí lize na nás chodily čtyři tisícovky lidí. V době, kdy jsme postupovali, tady byla trenérská dvojice z Vítkovic Jiří Dunaj – Josef Kalus. Skvělí trenéři. Tehdy tady hráli mladý Péťa Samec, Hanus, Baranek. Musel bych zavzpomínat. V osmdesátých letech kolem hráčů lítal vyzáblý Mirek Matušovič (smích). Dvakrát jsme se dostali do semifinále poháru. S Duklou, to bylo ještě na spodním hřišti, nás přišlo podpořit přes osm tisíc diváků! Do semifinále jsme se dostali ještě jednou, to jsme hráli proti Spartě. To tady současný stadion ještě nestál.

Vaše pohárová jízda v postupové sezoně byla pověstná. Narážely jste tehdy na kluby, které dnes hrají ligu.

To je fakt. České Budějovice jsme tady přivítali ještě na sněhu, tam mi neuznali gól. Postoupili jsme až na penalty. Ještě před tou Olomoucí, jak přijela s Laudou, jsme jeli do Plzně, ta tehdy byla ve druhé lize. Zápas nám vyšel a když jsme jeli domů, pouštěli jsme si v autobuse rozhlas, kde zrovna hlásili výsledky čtvrtfinále Českého poháru. A hlasatel oznamoval: Máme tady velké překvapení v Plzni. Plzeň – Havířov 0:2. Najednou nám všem došlo, že jsme asi něčeho dosáhli.

Zajímavým momentem vašeho fotbalového života je setkání s legendami československého fotbalu. Můžete nám to přiblížit?

Poštěstilo se mi potřást si rukou s Pláničkou, Bicanem i Masopustem. František Plánička přijel do Havířova na besedu s dětmi, když mi bylo deset. Jako starý pán takhle obrážel republiku a vykládal, jak to bylo za jeho aktivní kariéry. Když přijel do Suché, zavolala si mě učitelka, abych zašel dolů k autu a zavedl ho do horní budovy. Samozřejmě jsem ho znal, tak jsem mu hned vykládal, že o něm vím všechno. Ptal se mě, jestli taky hraji fotbal. Tenkrát mi ještě nedošlo, s jakou legendou našeho fotbalu jsem seděl v jednom autě. Úžasný člověk.

A nezůstalo jen u jedné legendy. Pepi Bicanovi jste prý gratuloval k narozeninám.

To bylo v době, když jsem byl v té Slavii. Nominovaný jsem byl k derby se Spartou jako náhradník. Hezké bylo, když jsme přišli do kabiny, měli jsme u svých dresů každý položený bílo-červený karafiát. Sparťané nás takhle přivítali. Se ctí. A Josef Bican zrovna slavil narozeniny, tak jsme mu šli všichni hráči popřát.

A osobně jste se potkal i s Masopustem…

To už bylo na valné hromadě FAČR, kde jsem byl jako delegát. S kamarádem Karlem Kulou jsme byli spolu na pokoji a jako delegáti se šli podívat na reprezentační zápas Česko – Itálie. Byl tam i Josef Masopust, který Karla vedl v reprezentaci, takže jsme se za ním zastavili a prohodili pár slov.