Kliknutím zvětšíte
Zdeněk Kosňovský slaví letos dvě velká jubilea. Nedávno mu bylo devadesát, je tak jen o deset let mladší, než jeho milovaný Baník Ostrava, v němž zároveň funguje přesně půlstoletí. Podle svých slov se cítí stále dobře. „Mám po operaci srdce, k tomu i další neduhy, ale i za pomoci prášků je vše bez problémů. Ve fakultní nemocnici se o mě starají tak výborně, že jsem se devadesátky skutečně dožil. Ale je to obrovské umění mít takový věk,“ přiznává v obsáhlém rozhovoru pro Deník.
Ačkoli slovo „legenda“ je dnes hodně nadužívané, po Jaroslavu Aniolovi (93 let) a Zdeňku Stanczovi (90 let) na třetího nejstaršího žijícího baníkovce toto označení sedí. „Leda proto, že jsem starý,“ směje se. Baníku prý vděčí za mnohé. Na Bazaly dodnes chodí a sleduje především dorost. „Být zase na začátku celé cesty, šel bych do toho znovu. Stálo to za to,“ říká Zdeněk Kosňovský.
Na úvod je nutné poznamenat, že na tak vysoký věk vypadáte výborně…
Děkuji. Přitom člověk byl kolikrát na prahu toho, že už tu nemusel být. Přesto jsem to přeskákal, devadesátka je neuvěřitelná. Cítím se dobře, chodím na kávu, můžu stále řídit auto, mám manželku, která se o mě stará, takže se mi daří. A myslím, že díky Baníku můj život nabral úplně jiný směr a ničeho nelituji. Jak říkám, šel bych do toho znovu. To je bez debat. Baníku vděčím, že jsem život prožil s mládeží, mezi dětmi.
Dělalo vás to mladším?
Moc tomu nevěřím, ale asi na tom něco bude. I manželka mi říkala, že jsem z mládeže čerpal energii. Je to možné, protože když se půl století pohybujete mezi dětmi od desíti do osmnácti let, tak to ve vás musí něco zanechat.
Jak vám zní, že jste jen o deset let mladší než Baník?
(pousměje se) Je to zvláštní, ale je to tak. Víte, já si na Baník pamatuji už z doby, kdy jsem byl děcko. V podstatě se dá říct, že jsem se narodil na Bazalech, v Bezručově ulici, což je u třetího hřiště. Na Střelnici jsem chodil odmalička, bylo jedno, jestli na divizi, nebo ligu. Atmosféra byla neskutečná.
Kdo vás na Baník poprvé přivedl?
Šel jsem sám, bylo mi sedm osm roků. Já to měl na Střelnici kousek. Třeba tři sta metrů. Dodnes si pamatuji sestavu Baníku z té doby. Tu vám v pohodě odříkám.
Opravdu?
To byly ikony. Schäfer, Foldyna, Marynčák, Reček, Radimec, Vnenk, Šimonek, Křižák, Pščolka, Dubovský, Janík. Obrovští fotbalisté. Pamatuji si, jak přijel Bican se Slavií. To byl svátek, v hledišti bylo dvacet, možná třicet tisíc lidí. Krásné časy. A to si vezměte, že to bylo ve válečné době. Vybavuji si, jak Němci přišli ve třicátém devátém, ale fotbal se na Střelnici hrál do sezony 1941/1942. Až potom, když začala fronta, tak nic. Fotbal byl tehdy jediná zábava, kde lidé mohli ventilovat své pocity. Zvlášť když nebylo tolik sportů. Akorát hokej Vítkovice, které měly halu jako nikdo u nás, fungovala i házená. Ale to bylo vše. Fotbal byl modla.
Co vás na něm upoutalo, a zejména na Baníku?
Město bylo černé, Ostravice také černá, jak bota, ale měli jsme to tady rádi. Šlo o zásadní zdroj zábavy. I za války. A je to tak dodnes, protože fanoušci Baníkem žijí. Chodí jich hodně, navíc nežijí jen zápasy. Je to součást jejich života. Takové fandy, jako má Baník, nemá nikdo v republice.
Proč je zrovna Baník fenomén v regionu i v republice?
Asi zanechal dobrou stopu. Svou hrou, osobnostmi, které tady byly, měl úspěchy v republice i v zahraničí. Vše pak dotvářelo město, havířská oblast, lidé k tomu tíhli. Měli ho rádi takové, jaké bylo, jak žilo, jak vypadalo. Proto byl pro ně fotbal možností ventilovat své pocity, uvolnit se.
Co pro vás znamená Baník?
No, dobrá otázka… Možná bych začal víc zeširoka. Já totiž začátky neměl jednoduché, protože sice jsem se narodil tady, ale ve Zlíně jsem prožil mládí. Protože jsem tam byl ve škole, začínal jsem tam organizovaně i s fotbalem. Ale udělal jsem chybu. Tehdejší skaut, jak se tomu dnes říká, Oskar Šťastný, mě několikrát tahal do Baníku. Do žáků. Ale já nešel. Nevím proč. Nemám vysvětlení. Byl jsem blázen. Nakonec jsem se dostal až do prvního mužstva Baťa Zlín. To mi bylo osmnáct devatenáct.
Co bylo dál?
Pak jsem šel na vojnu, do prezenční služby, prodloužili nám ji až do roku 1955, takže jsem tam byl skoro tři roky. Vrátil jsem se do Zlína a v roce 1958 jsem šel Baníku. Dokonce jsem se dostal do širšího nároďáku, ale tam byli už lepší hráči.
Legenda FC Baníku Ostrava Zdeněk Kosňovský, 29. srpna 2022, Ostrava.
V Baníku jste ale byl jen tři sezony, stihl jste pouze 28 ligových zápasů a dva góly. Z jakého důvodu?
Už ani nevím. Určitě to bylo konkurencí, protože tam byl třeba Tomáš Pospíchal. Nebo velká část nároďáku. Mirek Wiecek, Jirka Křižák, Mirek Mikeska, Franta Valošek. Začátek byl celkem dobrý, ale potom se něco zlomilo, přestal jsem si věřit. Došel mi dech. Psychicky jsem to nezvládl, já byl spíše tréninkový typ. Pro takový klub je to málo. Tak jsem odešel do Vítkovic, které byly tehdy špičkové mužstvo. Byl jsem tam čtyři sezony a celkem vydařené. Pak jsem skončil.
Byla vaše psychika dána i velikostí a obrovskou podporou fanoušků Baníku, z čehož plynul tlak?
Ano. A možná mi ve Vítkovicích víc věřili. Přitom hráčsky jsem na to měl, ale hlava mi nedovolila víc.
Baník hrál jedno utkání na Stadionu Odborářů, u dnešního OC Futurum. A vy jste tam vstřelil gól Bratislavě…
Dokonce by z toho měl být záznam. Šot. Já nevím, jestli ten stadion nepostavili na blbém podloží, protože ho potom uzavřeli a renovovali snad pro plochou dráhu. Ale ano, dal jsem tam jediný gól Baníku. Je to rarita. (usmívá se) Navíc pod stadionem jsme jako tehdejší Důl Jeremenko měli sloje, ty nejhorší, které existovaly. Čtyřicet padesát centimetrů a tvrdé uhlí, jak hrom. Nešlo to dobýt. To byl Stadion Odborářů.
Jak se z vás později stal trenér mládeže?
Po kariéře jsem mohl ve Vítkovicích pracovat, ale ředitel podniku na Dole Hlubina, kde jsem dělal, mi řekl: „Nebudeš za ně hrát, půjdeš k nám do školy a budeš dělat to, co máš.“ Tím jsem se vrhl do práce na šachtě, úplně mimo fotbal. A měl jsem zaměstnání až do penze. A velká klika byla, že jsem na šachtě zůstal.
Proč?
Vítkovice mi daly byt a nabízely místo v hasičárně. To jsem odmítl a zůstal na Hlubině. Díky tomu jsem byl spjat s Baníkem, který byl hornický klub. Od roku 1965 jsem byl sedm let jen na šachtě, ale pak přišli za mnou Zdeněk Stanczo s Tomášem Pospíchalem, abych pomohl s trénováním žáků. Kývl jsem a tím jsem začal dělat s mládeží. Žáky i dorost. Nakonec mám nějakých čtrnáct titulů. A hlavně zážitky.
Navíc jste řadu fotbalistů pomohl vychovat, což je asi důležitější, než titul, viďte?
Přesně tak. Hlavní je, aby z těch ročníků něco bylo, aby z toho vyšel někdo, kdo bude v prvním mužstvu. A to se dařilo. Myslím, že za těch padesát let bych tři, nebo čtyři jedenáctky složil. Dneska je to ale složitější, protože je jiná doba. Talenty jsou, ale už v raném věku vám je vezmou jiní. Ať už Sparta, Slavia, nebo zahraničí. Hoffenheim, Inter Milán… Agentů je tolik, že tomuhle ti kluci jen těžko odolají. A management Baníku s tím asi moc nezmůže. To je smutné a Baník to oslabilo. Ale i nám se stalo, že kluk od nás odešel a do ligy, nebo i výš, prorazil až v jiném klubu.
Například?
Tomáš Polách. Ve Zbrojovce se stal špílmachrem, ale tady se nemohl prosadit. Nebo Lojza Grussmann. V žácích mi dělal kapitána, byli jsme mistři Československa, ale odešel do Frýdku-Místku a kariéru pak udělal ve Vítkovicích. V době, kdy byly nejlepší tým u nás, hrály poháry. A pak odešel do Betisu Sevilla. Byly tu tyto případy, ale i za ně jsem byl rád. Nebo Melecký, Kulig…
Později opory pražských Bohemians…
Vidíte, že to znáte. Nebo Sourada. Takových kluků bylo hodně. Ale nevyčítám si to. Když se tohle stane, můžete to jen konstatovat. V dané době na Baník neměli, nebo se jim nedařilo, tak šli jinde. Vždyť je to i můj případ, kdy ve Zlíně jsem byl naprostá jednička. Přišel jsem do Baníku a moje role byla těžší. A takových, kteří si tu nekopli, bylo hodně, ale jinde byli opory, Za Baník nemůže hrát každý, je to výjimečný klub, který si musíte zasloužit.
Legenda FC Baníku Ostrava Zdeněk Kosňovský, 29. srpna 2022, Ostrava.
Litoval jste někdy, že jste mladého hráče nechal jít a on se prosadil jinde?
(přemýšlí) Takový případ asi nebyl, i když… O tom se dá vždy polemizovat. Třeba Láďa Coufal. Toho víceméně vycepovala mamka. Nebyl talent od Boha, ale měl obrovskou vůli, chtěl se prosadit. Nebo Tomáš Galásek. Ne že by byl špatný, ale že by měl být kapitánem či lídrem Ajaxu a reprezentace? To bych nikdy neřekl, i když jsem mu věřil a pode mnou hrál. Navíc oba na tom nebyli v žákovských letech zrovna dobře ani fyzicky.
Tím, že jste byl útočník, měl jste větší čich právě na tento post, než na ostatní?
To asi ne, i když malinko víc jsem jim rozuměl. Víc jsem obdivoval stopery, kteří museli hrát hodně hlavou. To bylo pro mě nedostižné. A bez dobrých obránců úspěch udělat nejde.
Přemýšlet jste někdy nad tím, kolik peněz jste Baníku za ty roky pomohl vydělat?
Ani ne. Prodeje začaly až po revoluci, předtím to byly jen výjimky, kluci odcházeli až v pokročilém věku, kdy za Baník něco odehráli. Ano, těšilo mě to, protože se tím zúročila práce řady lidí. Ale obecně to o penězích nikdy nebylo. Za naší éry určitě ne. A myslím, že nikdy nešlo o úplně závratnou sumu. Na dnešní dobu.
Fotbalisté i trenéři přicházejí, odcházejí, někteří se po letech vracejí. Vy ale zůstáváte. Jaké to je?
Měl jsem asi kliku, musíte umět vyjít s lidmi. Jinak by se s vámi nikdo nemazlil. Třeba Vrbu si pamatuji, s Koldou jsme ho měli v týmu. Pak přišel jako mladičký trenér, kterého jsem zaučoval. A netrvalo to zas tak dlouho, najednou zaučoval on mě. (směje se) Prostě chodil do školy, vzdělával se, měl nové metody. Ale já to bral, nebyl jsem nejchytřejší na světě. Začal pracovat s kužely, tak jsem to po čase dělal taky. Udělal jsem z nich takové manéže, že jsem pak ani nevěděl, jak z toho ven. Kluci na to dodnes vzpomínají.
Jak se vám spolupracovalo s mladými trenéry jako Pavel Vrba či Pavel Malura?
Velmi dobře. S Vrbou jsem dělal osm let, byl jsem jeho asistent. Rozuměli jsme si a fungovalo to, udělali jsme dva tituly v žácích a jeden v dorostu. V mužstvu byli myslím Michal Daněk, Bystroň, Bestové, přišel Vašek Svěrkoš. Kvalitní tým. I s Malurou jsem spolupracoval a také on byl výborný. A já se učil za pochodu. I od nich. To mi nevadilo, bez vzdělávání to nejde, i když trenéřina není jen o škole. Spíše o práci s lidmi. působit na ně svou osobností. Obecně má každý trenér něco svého.
Byl jste přísný?
Jednou mi můj bývalý hráč říká: Trenér na mě řve! Já mu odpovídám: Poslouchej, ale já na tebe taky řval. Víte, jak reagoval? Že ode mě to bral. Holt to tak je. Každopádně nejhorší, co může hráč udělat, je znepřátelit si trenéra. Nesmíte mu odsekávat, oni jsou ješitní. Já tedy nebyl, ale naštvat jste mě nechtěl. (usmívá se)
Jaký je tedy recept vydržet padesát let na jedné pozici?
Nevím. Recept na to nemám. Je to klika. Několikrát jsem měl samozřejmě namále, byl jsem už téměř vyhozený. Ani nevím, čí to byla éra. Chtěli se mě zbavit. Nakonec mě nechali dělat skauta, že jsem na to dobrý. Rozhodně to nebylo vždy jen růžové. Majitelů jsem přeskákal moc, ale vždy jsem se s každým snažil vyjít. Ani finančně jsem je moc nezatěžoval. (směje se)
Legenda FC Baníku Ostrava Zdeněk Kosňovský, 29. srpna 2022, Ostrava.
Dospělý fotbal vás nelákal?
Ne. Mládež byla strop. Moc jsem se na to necítil a jak jsem řekl, měl jsem své zaměstnání na šachtě. I nabídky odejít byly, ale nebyl důvod. Navíc já byl úvazkový trenér, nikoli profesionální. Nikdy jsem nepřemýšlel, že by mě trenéřina měla živit.
Jak jste od svého nástupu v roce 1972 prožíval vzestupy a pády Baníku?
Dobré bylo, že o pád dlouho nešlo. Baník měl úspěchy. Ať už tam byl jako trenér Pospíchal, Rubáš, nebo pak Hadamczik. S Evženem jsme měli výborné vztahy, protože já měl úspěchy, on mě bral, a opačně to bylo stejné. Čerpal hodně z německé kopané, takže měl klukům co dát. Navíc mě bral všude na zápasy. Víte, kolik já toho s ním projel? Brusel, Kodaň, Mönchengladbach, Hertha Berlín…. Byl svůj, ale uměl působit na lidi, proto vyhrával. Hráči na něj nedali dopustit. Ale není to jen o trenérovi. Fotbal je nevyzpytatelný. Teď to Baníku nejde, Vrbovi také ne, ale třeba přijde doba, kdy se to otočí. Doufám, protože hrát ve výroční sezoně někde dole? To snad ne! To neumím domyslet a doslova mě z toho mrazí!
Který zápas Baníku vám nejvíce uvízl v paměti?
Asi s Partizanem Bělehrad. To už bylo na Bazalech v roce 1959, přišlo třicet tisíc lidí a proti nám stála polovina nároďáku Jugoslávie. Hráli jsme 1:1. U nich jsme mohli postoupit, bohužel jsme před koncem inkasovali nešťastně na 2:2 a vypadli jsme. Nezapomenutelných bylo těch padesát tisíc lidí v hledišti a jak padl gól, všichni zapálili noviny. Celý stadion hořel. Neskutečný zážitek. Samozřejmě největší zápas byl s Bayernem a výhra 2:1, přestože mužstvo nebylo kompletní. Dnes nám ty poháry chybí. Je to škoda, když vidím Slovácko, nebo Plzeň, jak to tam žije fotbalem. Na jejich místě mohl být klidně Baník. A rád vzpomínám i na naše tituly v mládeži.
Povídejte…
V roce 1977 to byl první titul v historii mládeže Baníku. Tehdy to bylo tak, že jste nejdříve musel vyhrát svou soutěž, pak Moravskoslezský kraj a nakonec mistrovství republiky. Hrálo se v Chebu. Osm nejlepších krajů. Při rozcvičce se nám lidé smáli, schválně jsme vypadali, že neumíme hrát. Pak jsme Budějovicím naložili 8:0 a byl klid. Ve finále jsme porazili Slavii 3:0 a byli čeští mistři. Pak přijel Slovan Bratislava, porazili jsme i jeho a stali se mistry Československa. V mužstvu byla řada šikovných fotbalistů, třeba Rosťa Halkoci, Pavel Dlouhý, Pepík Bomba. Nikdo z nich se ale neprosadil do ligy, že by měl dvě stě zápasů za Baník. Bylo to hezké, ale jen ze vzpomínek se žít nedá.
Žijete současností?
Spíše ano. Dokonce ani při trénování jsem si nedělal statistiky. Nebo neukládal je. Skončil ročník? Odchod. Nová sezona. Akorát z roku 2009 mám bichli, kde jsem jako skaut hráčům dával hvězdičky. Dokonce tam mám hráče jako Chorý, nebo Lingr. A u nich čtyři hvězdičky, které znamenaly, že by se měl klub na ně zaměřit. Udělal jsem zápis a odevzdal ho… Někdy zase mohli být z kluků dobří fotbalisté, ale kariéru jim ukončili rodiče. Prostě šli na školu a s fotbalem byl utrum. I to se občas stávalo.
Jaké máte ještě plány? Čeho byste se rád dožil?
V souvislosti s Baníkem? Pohárů! Jen mám teď obavy, že se nám to vzdaluje. Uvidíme, snad se to zvedne, protože já to hodně prožívám. Ve výroční sezoně by to chtělo úspěch. Musíme věřit v lepší časy. Ale musím říct, že dnes je radost dívat se na mládež Baníku. Je tam řada šikovných trenérů i hráčů. A co ti kluci ve dvanácti třinácti letech umí? To klobouk dolů. To mi dodává pozitivní náladu. Bohužel pod tlakem jiných sportů jich je méně než kdysi.
Ještě trénujete?
No, jsem spíše takový mentor. Víte, ani se necítím jako legenda. Nazývají mě tak asi proto, že jsem tak starý. Ano, snažím se fungovat, chodím na dorost, ale jsem rád, že mě kluci na Bazalech ještě trpí. (zasměje se) Prostě stále žiji Baníkem, kterému vděčím za mnohé.
Kvůli sedmi minutám hraní jsme jeli čtyři tisíce kilometrů. Dodnes to nechápu
Studnice fotbalových historek a příběhů. To je také trenérský život Zdeňka Kosňovského. První ale vypráví ještě z doby hráčské kariéry, kdy se s Baníkem vydal na poháry do Moskvy. „Hráli jsme v Lužnikách před 80 tisíci lidmi. Tam to bylo v pohodě, ale zpátky nám dali starou rachotu a málem jsme spadli. Motory začaly haprovat a museli jsme nouzově přistávat,“ vybavuje si po letech.
Pak už mluví především o Francii, kam Baník často jezdil na turnaje. „Já tam byl snad čtyřicetkrát,“ podotýká Kosňovský.
„Třeba jsme jeli dvě mužstva, každé na svůj turnaj. Jedno k moři, druhé zůstalo ve vnitrozemí. A dohodli jsme se, že to druhé vezme cestou zpět to první,“ vypráví.
Jenže když se pro klubové souputníky druhý den vraceli, našli družstvo v době finále venku na chodníku. „Hráli s Angličany, nelíbily se jim výroky sudího, trenér, kterého nebudu radši jmenovat, vletěl na plochu, nasazoval sudímu na oči své brýle, arbitr se naštval, vrátil mu je a vyhodil Baník z turnaje. Ani nám nedali najíst a poslali nás domů,“ směje se Kosňovský.
„Nebo jsme jeli dva tisíce kilometrů do Brestu. V mužstvu byli třeba Tomáš Mičola, nebo Mário Lička. Jenže po příjezdu jsme ze zápasu stačili odehrát jen chvilku, pak začalo pršet. Ale skutečně lít. A lilo hodinu, dvě, tři, až hřiště zmizelo pod vodou. Když to neustávalo, tak turnaj zrušili a my jeli domů. Kvůli sedmi minutám fotbalu jsme jeli čtyři tisíce kilometrů,“ nechápe po letech.
„Ani u mládeže se prostě člověk nenudil,“ dodává Zdeněk Kosňovský.
Jednotlivec vychová Sáblíkovou, ne fotbalistu. Já byl jen součást soukolí
Sám říká, že by z hráčů, kteří mu prošli rukami a následně se prosadili v české lize, nebo dokonce v zahraničí, postavil několik jedenáctek. Ale jednu? S tím moc na Zdeňka Kosňovského nechoďte. „Vždyť nemůžu udělat třicet čtyřicet kluků nešťastnými, protože tam nebudou, ale měli by,“ odpovídá.
Když přemýšlí, vytáhne papír a na něm dlouhý seznam jmen: Lukeš, Bystroň, Grussmann, Jankulovski, Sionko, Buchta, Aleš a Pavel Bestové, Galásek, Čížek, Václav Daněk, Svěrkoš, Baránek, Drozd… a řada dalších. „A teď mi řekněte, koho tam mám dát?“ usměje se Zdeněk Kosňovský.
Obyčejný fanoušek by asi věděl, on ale nikoho vyzdvihovat nechce. A spíše okomentuje jména, která nejsou zdaleka tak známá. Třeba obránce Filipa Kašu. „Toho jsem tři roky dusil individuálně, protože ho vyhodili,“ vypichuje. „Nebo Zdeněk Haluska. Ze Studénky. Rychlík jak hrom, skvělý fotbalista, bohužel se zabil v autě,“ prohodí smutně Kosňovský.
„Třeba Honza Juroška z Prostřední Bečvy vstával ve čtyři ráno. Potom musel odejít, nedávno se vrátil. Bohužel ho limitují zranění, protože fotbalista to je. Chci tím říct, že nikdo z lidí neví, jak obětaví ti kluci byli. Ale měli rádi Baník,“ líčí trenér.
A narazí už na v rozhovoru zmíněného Tomáše Polácha. „Občas se vídáme. Nikdy bych neřekl, že bude špílmachrem Zbrojovky,“ kroutí hlavou. „Kulig s Meleckým byli zase mistři Československa. Přitom když Meleckého jsem bral navíc k jinému klukovi. Ten se neprosadil, Melecký ano. Byl skvělý,“ podotýká. „Pak tu mám Rumana, Pepíka Bombu, Souradu, Klimeše, Radka Bastu, to byl nadějný kluk, Čápa, Kišu. A všichni hráli ligu. Jedenáctku po mně nemůžete chtít,“ vypočítává Zdeněk Kosňovský.
Kapitolou samou pro sebe byli brankáři. Nad tím nejlepším ale neváhá. „Luďka Mikloška jsem s trenérem Koldou čapli na Hané a přivezli. Já ho měl ještě v dorostu,“ připomíná Kosňovský. „Ale já měl na gólmany štěstí. Kliku. Ivo Schmucker, Péťa Bolek, Tonda Buček, Bernady, Daněk, Jurčík. Všichni hráli v Baníku, případně i jinde na vysoké úrovni,“ uvědomuje si Zdeněk Kosňovský.
Z dnešního kádru Baníku považuje za „svého“ Davida Buchtu. „Vytáhl jsem ho z Krnova. Jeho mamka mi nadávala, že mě nenávidí, protože musela každé ráno jezdit na Šoupalku. Holt, to byla oběť, kterou rodiče museli podstoupit,“ ví Kosňovský.
Svůj hvězdný výběr nakonec přece jen zveřejnil. Pro klub. A mladý křídelník je jediným zástupcem současné generace. V brance je pochopitelně zmíněný Luděk Mikloško, tříčlennou obranu tvoří Alois Grussmann, David Bystroň a Marek Jankulovski. V záloze je kromě Buchty také Martin Lukeš, Tomáš Galásek a Martin Čížek. Ofenzivní sílu by pak zajišťovali Libor Sionko, Václav Daněk a Václav Svěrkoš.
Chybí vám zde někdo? Ano. Milan Baroš. S hvězdným útočníkem se legendární trenér míjel. „Když byl v šesté třídě, já trénoval o rok výš. A tak podobně. Prostě jsme se nestřetli. On měl ale jiné a skvělé trenéry,“ uznává Zdeněk Kosňovský.
Prorazit mezi nejlepší zkoušel i jeho dnes sedmapadesátiletý syn. „Byl ve všech kategoriích od žáků po dorost, ale pak šel na hostování do Dunajské Stredy, do Zlína a končil v Německu,“ přibližuje Kosňovský s tím, že dcera se sportu nevěnovala. Zároveň vyloučil, že by úspěšná výchova byla jen jeho prací. „Jednotlivec může vychovat Sáblíkovou, ale ne fotbalistu. U toho musí být následnost, postupnost, podílí se na tom řada trenérů. A já jich poznal fúru skvělých. Od Ládi Mokrohajského, pak Frantu Dvořáka, Béďu Kelera, Vencu Štverku, Jardu Gürtlera, Frantu Valoška, nebo Szturce, Maluru, Vrbu. Já byl jen součást toho soukolí,“ tvrdí skromně.
„Navíc musíte mít i dobré okolí. Třeba manželku, která vás udržuje a je vám oporou. Ta moje vydržela vše. Bez zázemí doma to nejde,“ uzavírá Zdeněk Kosňovský.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
