Pro nováčka z Orlové je nepostradatelnou osobností záložní řady, která spoluhráčům připravuje svými centry z levé strany finální přihrávku.
Domácí duel proti béčku Baníku (1:0) jste rozhodli až v poslední minutě. Bylo to o štěstí?
Asi ano, ale v úvodu soutěže jsme zase měli naopak smůlu, tak se nám to teď možná vrací. Aspoň je vidět, že hrajeme až do konce, a to nám zatím přináší ovoce.
Orlová doposud hrála výhradně s týmy, se kterými se počítá když ne do špice, tak do horní poloviny tabulky. Jaké poznatky jste si z těchto utkání odnesli?
Je pravdou, že jsme doposud hráli proti předním celkům soutěže, teprve až dneska přijel Baník. Ale hrálo se nám s nimi dobře, i proti tomu Baníku. To jsou totiž soupeři, kteří chtějí hrát fotbal. Když proti nám stojí někdo, kdo jen betonuje, je to pro nás daleko horší. Za chvíli se o tom sami přesvědčíme. Už totiž máme na kontě dost bodů, takže další soupeři proti nám určitě budou hrát více zezadu. To už jsem během kariéry poznal na vlastní kůži.
Jakou roli v mužstvu vám trenér přesně určil? Na kraji zálohy poctivě kmitáte a poté vás většinou nahradí mladší spoluhráč. Je to tak, že se od vás jako od staršího zkušenějšího kolegy učí?
No, měl bych především zásobovat centry spoluhráče v útoku. A učit mladší spoluhráče? Vzhledem k tomu, že už mám něco za sebou, tak nejspíš ano. Ale v záloze je nás více a někdy se zkrátka daří starším, někdy mladším. My starší bychom to hlavně měli táhnout, ale jak říkám, každý zápas je jiný a jednou může vyjít jednomu, podruhé jinému. Koneckonců, na druhé straně zálohy figuruje David Pražák, a to je stejný ročník jako já. Oba jsme nejstarší v mužstvu (smích).
V regionu už jste pár kluby prošel, na které angažmá vzpomínáte nejraději?
Asi na Hlučín. Přeci jen jsem tam strávil osm let, fanoušci byli vynikající, parta taky. Aspoň zpočátku. Nějakou dobu jsem tam i kapitánoval, takže vzpomínky mám nejhezčí na Hlučín.
Celý rozhovor v úterním vydání Karvinského a Havířovského deníku
