Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Fotbal nebo hokej? To byla v časech, kdy jste jako kluk se sportem začínal i vy, jedna z nejčastějších otázek. Co tedy rozhodlo u vás?
Rozhodlo asi to, že jsem neuměl moc bruslit, takže volba fotbalu byla více méně jasná. Navíc jsem se v 8 letech přihlásil na trénink fotbalových talentů, při výběru uspěl a následujících 6 let jsem navštěvoval fotbalovou školu Baníku Ostrava. Hokej se mi líbí, rád se na něj podívám, ale fotbal je jasnou jedničkou.

Hrával jste na postu brankáře. Vzpomínám si, že i při fotbálku na plácku mezi baráky jsme se jako kluci často hádali, kdo půjde do brány, každý chtěl hrát v poli. Jak jste se do brány dostal vy?
Na plácku jsme se střídali, nebo chytal ten, kdo byl nejblíže k brance. Pak jsem se do branky dostal asi díky vyšší postavě oproti mým vrstevníkům. Můj první trenér pan Robenek mě do ní postavil a už jsem tam zůstal. A musím říct, že jsem nikdy nelitoval.

Dobrý brankář musí také umět uvažovat dopředu, analyzovat situaci, předvídat, jak se protihráč zachová, kdy přijde střela… Myslíte si, že i toto vám pomohlo rozvíjet schopnosti, které nyní využíváte jako sportovní manažér?
Určitě mi to pomáhá. Byl jsem už v aktivní kariéře možná až moc přemýšlivý, rozebíral jsem si do detailů, jak jsem se v té které situaci zachoval, kdy jsem byl úspěšný a kdy méně. Tahle přemýšlivost a analyzování mi zůstala dodnes. Snažím se dopředu promyslet, jak se situace může vyvinout a být připraven na různá řešení. Určitě mi to pomáhá i v práci s lidmi, se kterými se při své profesi a životě setkávám.

Ne každý sportovec po skončení aktivní kariéry ve svém sportu zůstává, vy jste se poté stal trenérem-manažerem. To rozhodnutí přišlo kdy a proč? A jaké jsou ty nejhezčí okamžiky, které práce trenéra přináší?
Vzhledem k faktu, že v aktivní kariéře jsem působil na prvoligové úrovni až do 38 let, podařilo se mi během tohoto času načerpat spoustu zkušeností, které jsem měl potřebu předávat dále. Taky jsem měl velké štěstí, že v momentě kdy se moje hráčské časy chýlily ke konci, dostal jsem nabídku funkcionářsky a trenérsky pracovat v Baníku Ostrava. Začal jsem jako trenér brankářů v mládežnických kategoriích a pak dělal vedoucího mužstva u „A" týmu v 1.lize. Na rok a půl jsem pak Baník opustil a působil shodou okolností v MFK Karviná v roli trenéra „B" mužstva a vedl jsem brankářskou žákovskou akademii Honzy Laštůvky, která v té době v Karviné začínala. Právě práce s mládeží, sledování jejího směřování a pokroků je to, co mě naplňuje a přináší uspokojení v trenérské práci.

A uvažoval jste někdy také na tím, že byste sport opustil a věnoval se zcela jiné práci? A pokud by k tomu někdy teoreticky mělo dojít, jaké mimo sportovní obory by vám byly asi nejbližší a bavily vás?
Dobrovolně bych sportovní oblast neopustil. Mám sice strojní průmyslovku, ale v tomto oboru mi už dávno ujel vlak a musím přiznat, že už si z této oblasti mnoho nepamatuji. V momentě, kdy bych musel sportovní oblast opustit a věnovat se něčemu jinému, určitě bych preferoval práci s lidmi, baví mě cestovat a organizovat něco, takže vhodné spojení by bylo třeba při organizaci zájezdů, pobytů atp. Ale doufám, že k tomu nedojde.

Dnes jak známo vedete Regionální fotbalovou akademii sídlící v Karviné. Jak vlastně vypadá váš běžný pracovní den?
Každý den v akademii je jiný. V první řadě musím říct, že v akademii nemám vyloženě trenérskou funkci, ale spíše ředitelsko-organizační. Náš realizační tým je sestaven tak, že u každé kategorie, tedy U14 i U15 je hlavní trenér a dva asistenti na různý úvazek. Dále máme na plný úvazek trenéra brankářů a fyzioterapeuta, kteří jsou k dispozici nepřetržitě. Moji hlavní náplní dne je koordinace těchto osob. Takže začínám ráno kolem půl šesté, kdy vyrážím z domu do Karviné. Každý den se scházím s lidmi z realizačního týmu a navzájem se informujeme o potřebných věcech, jednou týdně probíhá velká porada. Krom toho se věnuji administrativě, sestavování článků a informací na naše webové stránky a další.

Dostanete se z kanceláře i ven?
Ano. Nejraději mám dobu, kdy všechno co „hoří" je hotovo a můžu se na nějakou dobu zapojit aktivně do tréninku. Vzhledem k tomu, že se pořád teprve rozjíždíme, tak těch případů mnoho nebylo. Ale polepším se.

Kdy takový nabitý den končí?
Večer opouštím Karvinou většinou mezi pátou a šestou hodinou. Někdy ale ještě k večeru udělám „přepadovku" na internátu, abych zjistil, jak se kluci chovají, když zrovna netrénují. Minimálně jednou za měsíc jezdím také na pravidelné porady do Prahy, kde se scházíme s trenéry a manažery všech osmi fungujících akademií a také našimi svazovými představiteli a vedoucími projektu. Spoustu času mi také zabere jednání s činovníky Moravskoslezského kraje a Statutárního města Karviná, kteří jsou spolu s FAČR hlavními patrony projektu. Musím zdůraznit, že jejich podpora je pro celý projekt zásadní, bez ní by to nešlo a spolupráce s nimi si velice vážíme. Takže opravdu každý den je různorodý a neopakovatelný, což je také jedna z věcí, které mě na mojí současné práci nesmírně baví.

Obecně se má za to, že současné děti a mladí lidé se už sportu nevěnují, jako dříve a raději sedí doma u počítačů. Jak to z vaší pozice vidíte vy? A máme v regionu dostatek talentovaných mladých fotbalistů, nebo dnes musíme být vděční za každého trochu šikovnějšího jedince?
Velmi dobře postavená otázka. Je pravda, že nic není jako dříve. Je méně dětí, jsou pohodlnější, méně zdravé a zase sportovních oblastí, kterým se můžou věnovat je více. Čímž ztrácíme konkurenční prostředí. Když jsem začínal jako malý kluk já, bylo nás všude plno, existoval skoro jen fotbal a hokej, nebyly florbaly, biatlony a další sporty, kterým se dalo věnovat. Tím pádem se netříštily zájmy a největší kvalita šla do těchto kolektivních sportů a tomu odpovídaly i výsledky.

A současný stav?
Dneska, když máme trochu nadanější dítě, hned se o něj přetahujeme, aby se věnovalo našemu sportu a nedáme mu šanci poznat pro co má skutečný talent a specializujeme je už strašně brzo. Pak přijdeme na to, že kluk je v 16-ti letech přesycený, protože stejný sport dělá už více než 10 let, přestane ho to bavit a je po něm. Navíc není všestranný, protože má za sebou milión přihrávek nebo forhendů, ale neumí udělat kotrmelec a vylézt na strom.

Jak je na tom tedy náš samotný region?
V našem regionu máme oproti ostatním výhodu v tom, že sportovních klubů, které pracují na dobré úrovni je dostatek, o čemž svědčí i fakt, že v naší akademii máme kluky z osmi klubů, takže vybírat je z čeho.

A jejich další šance?
Je jen na nich, jestli zůstanou jen talenty nebo se prosadí a stanou se z nich ligoví hráči, reprezentanti. Ne všichni jimi budou, to je jasné, ale cílem akademie je vychovat zdravé, slušné, chytré a pracovité jedince, kteří budou ve svém životě šťastní a spokojení.

Zkuste jako zkušený sportovec, trenér i funkcionář trochu poradit zdejším rodičům. Rádi by, aby jejich dítě zkusilo třeba právě fotbal či jiný sport, ale ono je právě tím počítačovým peciválem. Existuje nějaký recept?
Někoho k něčemu nutit, i když jde o vlastní dítě je složité a často neúčinné. Osobně bych šel cestou vlastního příkladu, nabídky možností a výběr nechal na samotném dítěti. Hlavně v kolektivních sportech je často největší motivací parta, která se tam vytvoří. Dnes je těžká doba, spousta rodičů je velmi pracovně vytížených a nemají čas ani sílu ještě s dětmi sportovat. Ale dítě potřebuje společnost ostatních, chce vědět, že někam patří a sport je k tomu vhodným prostředím. Osobně mám dodnes nejlepší kamarády právě z období, kdy jsem se sportem začínal a vydržely nám vztahy už skoro 40 let.
Zvláštní kapitolou jsou pak přehnané ambice rodičů, kdy dnes vidí možnosti a prostředky k jakým se špičkoví profi sportovci dostávají a chtějí k nim svoji ratolest dotlačit za každou cenu. Většinou jen dokážou to, že mu ten sport zprotiví. Můj recept je nabídnout možnosti, ale výběr a směr nechat na osobnosti samotného kluka nebo holky.

Mimo jiné jste jeden z nemnoha trenérů v regionu, který vlastní profi licenci UEFA. Jaká byla k této špičkové licenci cesta a jaké základní znalosti a předpoklady by měl mít trenér, který ji chce získat?
Trenérská licence nebo vůbec nějaký vědomostní certifikát je důležitý v každé profesi a v každé době. Nemám rád názor, že po 15 letech aktivní kariéry vím o dané oblasti všechno i bez studia. Kdysi jsem si to myslel taky a studium licencí mi to vyvrátilo. Licenci A jsem studoval ještě v době aktivní hráčské kariéry. V tu dobu jsem dojížděl hrát na Slovensko a trénoval mě Pavel Vrba.
Jezdili jsme spolu a naše debaty se točily výhradně kolem fotbalu. Já mu vyprávěl jaké trendy a náležitosti do nás na škole hustí, on mi je převáděl do praktického fungování týmu a trénování.

To byla určite velká pomoc.
Byly to hodiny a hodiny rozhovorů, které mi pomohly dívat se na fotbalový trénink jinou optikou než hráčskou a pochopit o co vlastně jde. S některými záležitostmi mi ale nedokázal pomoct ani on. O fyziologii nebo anatomii se mi v době studia vždy i zdálo. Ale časem se mi podařilo proniknout a pochopit i tuto oblast, která neoddělitelně k trénování patří.

I tak ale asi tak vysoká trenérská licence nebyla zdarma.
Byla to dřina. Profilicenci jsem pak studoval po skončení aktivní hráčské kariéry a byly to velmi přínosné dva roky. Důležité jsou znalosti toho, jak funguje lidské tělo v reakci na zátěž, funkce svalů atp. Samozřejmě znalosti fotbalu jako hry, sledování vývojových trendů, umění reagovat na danou herní situaci a dokázat ji v průběhu utkání ovlivnit, umět jednat s hráči, podle úrovně soutěže, ve které trenér působí pak samozřejmě i s agenty hráčů popř. rodiči, sponzory atd. Pozice trenéra je oproti hráčské rozdílná v tom, že zatímco jako hráč se starám jen sám o sebe, trenér se stará o všechny a ještě o sebe. Dobrý trenér musí vědět o informace nejen o silných a slabých stránkách svých hráčů, ale měl by umět vyhodnotit, zda se potencionální posila hodí mezi hráče po charakterové stránce, správně odhadnout možnosti a vrchol schopností hráče, umět je získat pro svoji věc, správně motivovat, být lidský, zajímat se o jejich rodiny, zájmy atp.