Manažerka se chce živit řemeslem. Začala vyrábět úžasné vlnící se skříně

„Stalo se to shodou náhod, než že bych něco cíleně vyhledávala. Křivý nábytek mě velmi oslovil. Říkala jsem si, že bych jej chtěla taky někdy vyrobit. Nemám žádné velké dřevařské zkušenosti. Začala jsem teprve před čtyřmi lety jako lajk a samouk. Podle YouTube jsem tehdy začala dělat domečky pro panenky, a tak mě to chytlo a bavilo, že jsem nastoupila na dálkové studium učebního oboru truhlář,“ říká původní profesí personalistka Zuzana Sittková.

Má spolužáky mezi 35 a 55 lety a je to pro tak pro ni velký návrat do mládí. Ve třídě to podle ní vypadá doslova jako ve filmu Marečku, podejte mi pero. Mezi studenty se totiž najdou všechny charaktery legendární komedie.

Kutil srovnal křivé stěny levně a rychle. Zvolil techniku, kterou zvládne každý

Kutilství

Zuzana Sittková působila dlouho na manažerských pozicích ve velkých firmách. Časem zjistila, že to není úplně ono a že by chtěla, jak se říká, přehodit výhybku. Personalistika jí přestala dávat smysl.

„Nemyslím si, že jsem vyhořela, zjistila jsem, že jsem naskočila na špatnou trať a že mě práce příliš nebaví. Mohu ji sice vykonávat, ale nepřináší mi žádnou radost. S dřevem je to úplně jinak. Truhlařinu jsem si zamilovala a chtěla bych se jí jednou živit,“ zasnila se sympatická kutilka.

Od domečků pro panenky ke skřínkám z masivu

Začínala tím, že pro svou dceru k třetím narozeninám vytvořila domeček pro panenky. „Udělala jsem ho tehdy z latí a překližky, ale nedopadlo to nejlépe. Hlavní bylo, že mě to nesmírně bavilo. Tehdy jsem si říkala, že by bylo zajímavější vyrábět něco z masivu,“ vzpomíná.

Pochází z pražského sídliště, takže žádný kutilský vzor v rodině neměla.

„Okolo mě nebyl ani nikdo, kdo by něco vyráběl. Dlouho jsem si myslela, že jsem kreativitou nepolíbená. Před čtyřmi lety to ale přišlo jako blesk z čistého nebe. Došlo mi, že mě řemeslo baví a že mi i trošku jde,“ vysvětluje změnu svého postoje.

Skříňky Zuzana Sittková vyrábí z borovice nebo smrku. Na bočnice zase používá překližku. Pokud někdo chce začít vyrábět ze dřeva, neobejde se podle ní bez pokosové pily, frézy a hromady svěrek.

„Mám hezky vybavenou dílnu. Počítám, že v příštím roce bych se do toho vrhla ve větším. Musím ještě něco dokoupit. Mám sepsaný seznam dalších asi patnácti položek, které bych si přála,“ říká.

Křivé skříně? Neskutečná variabilita

„Křivý nábytek se vyrábí, myslím, hlavně ve Spojených státech Amerických, kde mají dlouhou tradici. Dělají se tak i stoly, židle a další kusy nábytku. Ty se mi ale tolik nelíbí. Skříně mohou mít šuplíky či dvířka a mohou být být různě zdobené. Variabilita je obrovská. Stačí si pohrát s barvami a vhodně je kombinovat. Věřím, že i u nás si svou cílovou skupinu mohou najít,“ přemýšlí.

close info Zdroj: se svolením Zuzany Sittkové zoom_in Detail skříně

Přírodní vzhled dřeva podle ní není u těchto skříněk žádoucí. „Chtěla bych je jenom natřít olejem, protože však při výrobě kombinuji masiv a překližku, tak výsledek není pěkný. Sama bych byla ráda, kdyby mohly zůstat přírodní. Jsou to zkrátka různé materiály,“ vysvětluje.

Experimenty s barvami a růžovým nařádím

V poslední době prý zjišťuje, že pohrát si s barvami a patinou je taky zajímavé. „První skříňka byla na přání mé dcery růžová. To se mi úplně nelíbí. Ale s druhou už by se dalo docela barevně vyhrát. Barvy přinášejí další dimenzi,“ uvádí a dodává: „Objevila jsem nedávno čistě přírodní barvy. Jsou opravdu krásné a není v nich ani špetka chemie. Jsem z nich nadšená.“

Podpora od rodiny i dávka sebereflexe

„Mou velkou podporou je manžel, který mi dokonce k narozeninám kupoval různé nářadí. Výhodou je, že mám dílnu přímo v domě. Dříve tam měl manžel pracovnu, ale já ho vystěhovala do jedné z koupelen, kde má nyní kancelář. Já a mé přístroje jsme obsadili jeho pracovnu,“ směje se.

„Truhlařinu zatím dělám po nocích a o víkendech. Do toho normálně chodím do práce a mám dvě malé děti. Takže jsem úplně vytížená. Myslím si, že manžel je na mě hrdý. Podporujeme mě, zvedá mi sebevědomí a dodává optimismus. Pokud to opravdu dotáhnu do konce a někdy rozjedu výrobu profesionálně, tak to bude z velké části i díky němu,“ říká.

Ze starého dřeva a moderního epoxidu vyrobil muž stůl. Teď ho chtějí všichni

Kutilství

Děti jí chtějí samozřejmě pomáhat. To ale Zuzana Sittková nevidí moc ráda. „Starší dceři je 9 let a hodně by mi chtěla pomáhat a řezat. Já na to nemám nervy, abych vše hlídala. Bohužel ji jednodušší práce, jako jsou natírání či broušení, nebaví. Takže se zatím trošku dohadujeme,“ dodává.

Začínající truhlářka je prý velkým sebekritikem. „Na své práci vidím všechno špatně. To je moje velké prokletí a trošku mi to brání v rozletu. Vždy se najde nějaká chybička a vždy jde něco udělat lépe. Na dřevě chyby jednoduše neopravíte. Nyní se snažím vychytat výrobní postup. Chtěla bych si jednou říct: ‚Ok, tohle je přesně ono.‘ Věřím ale, že to jednou nastane,“ uzavírá.