S jakými cíli jste do šampionátu nastupovali?
Určitě to byla medaile. Když hokejový nároďák odjíždí na mistrovství světa, vždycky má za cíl dosáhnout na medaili. Tak to prezentovali trenéři, a tak jsme to vnímali i my hráči.


Neležel však na tomto výběru stín předchozího cyklu, kdy ještě jako česká reprezentace do 18 let ostudně sestoupila z A skupiny mistrovství světa?
Já myslím, že už ne. Po tom nevydařeném mistrovství jsme výsledek hodili za hlavu, navíc spousta hráčů z tehdejšího týmu už v tom nynějším nebyla. Je to už přece jen dva roky stará záležitost, takže to určitě nebylo posouváno do roviny, že bychom měli nějakým kvalitním výsledkem tenhle nezdar odčinit.


Skončili jste šestí, což je průměr. Bylo podle vašeho názoru na to uhrát víc?
Podle mě jednoznačně ano. Výsledky našich prohraných zápasů sice nevypadaly dobře, ale my jsme v nich sehráli naprosto vyrovnané partie. Konečné porážky nás pak mrzely o to více. Třeba proti USA, kdy jsme dvakrát prohráli, ale mohlo to být klidně naopak. Nejvíce náš mrzela čtvrtfinálová porážka od Ruska, kdy jsme prohráli 1:5, jenže dvě třetiny na ledě to vypadalo úplně jinak. Byli jsme lepší.


Kanada je známá jako země, kde je mládežnický, potažmo juniorský hokej velmi sledován a téměř stavěn na úroveň mužského hokeje. Pocítili jste to také?
Musím říci že ano a většina lidí si ani nedokáže představit, jak to tam vypadalo. Ta báječná atmosféra turnaje na nás doléhala na každém kroku. Kamkoliv jsme se s výpravou pohnuli, už nás fanoušci zastavovali a ptali se, jestli jsme český výběr a jaké máme v turnaji šance. Od první chvíle, co jsme vystoupili z letadla, bylo kolem nás živo. Nechyběly televize a na stadionu bylo vždycky plno. Na zápasy chodilo běžně dvacet tisíc lidí a když hrála domácí Kanada, byla to vřava. Je to zkrátka úplně něco jiného, než kdyby se mistrovství konalo jinde. Tam třeba přijde také dost lidí, ale fandí každý pátý. Tady fandili všichni, atmosféra byla nezapomenutelná. Zažil jsem ji už loni a bylo to opravdu mimořádné.


Tímhle šampionátem pro vás skončila mládežnická kapitola v reprezentačních výběrech. Když se za ní ohlédnete, jaká byla?
Byla pro mě určitě přínosná. Byly špatné, ale i lepší dny, člověk nabral zkušenosti s mezinárodním hokejem, které by jinde sotva sbíral. Poznávali jsme styly zahraničních soupeřů, s většinou z nich se dalo hrát. Snad jen Kanada je v mládežnickém hokeji opravdu někde úplně jinde než ostatní. Z osobního hlediska to mohu brát i tak, že jsem se podíval do různých zemí, což se každému nemusí poštěstit. I to je plus. Akorát mě mrzí, že jsem kromě bronzu se sedmnáctkou nedosáhl na nějaký výraznější úspěch na velkých turnajích.


Jaké jsou vaše nejbližší plány do budoucna?
Teď už jsem zase zpět ve Vítkovicích, takže si mohu jen přát, abych se dostal natrvalo do A mužstva, pravidelně hrál a dařilo se mi. Další plány do budoucna je těžké předjímat a ani se do toho nechci pouštět. Prioritní pro mě jsou nyní Vítkovice. Vše ostatní se bude odvíjet od této sezony.