Přítomni byli oslavám také pamětníci dávných časů. „Roky letí strašně, ale strašně rychle. Vím, že už je mi jedenasedmdesát, ale i přesto by se člověk rád sklouzl na ledě a ještě ho to pořád láká," řekl Deníku Jiří Bruzl, otec místostarosty Bohumína a bývalý hokejista.

Ještě o patnáct let starší Boleslav Sládeček, jenž přišel do Bohumína poprvé v roce 1945 a o rok později už zde začal hrát, k tomu dodal: „Podmínky se s dnešní dobou nedají srovnat. My hráli ještě na přírodním ledě, takže jsme si všechno museli připravit. Udělat led, odhrabat sníh a podobně. Měli jsme ale výbornou partu a myslím, že jsme předváděli i dobrý hokej."

Bohumínský hokej má dobré zázemí a chtěl by nahoru.

Zdá se ale, že i současnému klubu se blýská na lepší časy. A-tým vynechal kvůli nedostatku hráčů minulou sezonu, ovšem před startem té letošní vzal vše do svých rukou Marek Ivan, který kromě české extraligy působil mimo jiné v zámoří, Německu, Itálii či na Slovensku a chce klub posunout směrem nahoru.

„Mám rád výzvy. Je velkou motivací pozvednout klub s takovým zázemím a také jeho mládež. To mě naplňuje, a když se to splní, tak mě mohou vyhodit," vyřkl s lehkou nadsázkou zkušený hokejista, který působí v roli hrajícího sportovního manažera a trenéra. „Láká mě šance budovat něco, co za mnou může zůstat. Navíc už od loňska tady hraje i můj mladší syn. Proto jsem za tuto nabídku rád," prozradil Marek Ivan.

Bohumínský hokej má dobré zázemí a chtěl by nahoru.

Bohumín je po patnácti utkáních krajského přeboru druhý za vedoucí Orlovou. Právě tyto dva celky se podle všeho poperou o vítězství v soutěži. „Myslím si, že letos máme šikovný mančaft, s druhým místem můžeme být relativně spokojeni. Zatím nám to funguje, ale je potřeba čas. Pojďme krok po kroku, ale je pravdou, že chceme jít výš," neskrývá druholigové ambice Ivan.

V rámci oslav klub pokřtili v klubu také novou rolbu. „Snad nám pomůže," pousmál se Ivan.

Se svým kolegou se shodl také Ivanův asistent Michal Gavroň, který v klubu působí už řadu let. „Pamatuji tady hodně, ale konečně se to začíná zvedat. A velkou zásluhu má na tom i Marek, který je hokejový patriot a také blázen v tom pozitivním slova smyslu," popsal Gavroň. „Navíc tady máme zázemí, které nám záviděli i lidé z Prahy, když tady přijela Sparta na turnaj přípravek," dodal Gavroň.

Na závěr Marek Ivan přiznal, že krajský přebor není nikterak jednoduchý. „Zvlášť pro nás nebo pro Orlovou. Všichni se na nás chtějí vytáhnout. Soutěž ale šla hodně nahoru a musíte bruslit. Musím říct, že mnohdy jsem se tolik nenabruslil ani v extralize nebo první lize, jako teď tady," zakončil s úsměvem Marek Ivan.

Herec Děrgel: Peterek? Doufal jsem, že se netrefilBohumín – Bývalý extraligový útočník a mistr z roku 2011 Jan Peterek měl během své bohaté hokejové kariéry proti sobě řadu už řadu brankářů, herec Národního divadla, držitel cen Thálie a Alfréda Radoka však proti němu nikdy nestál. Až do pátku.

Patrik Děrgel se s osudem i věhlasným soupeřem rval srdnatě a i přes pět inkasovaných branek byl po exhibičním utkání vysmátý. „Bylo to úžasné. Zhruba od desáté minuty jsem ale bojoval spíše o přežití, než že bych chytal," smál se Patrik Děrgel.

Po kolika letech jste se vůbec postavil do branky?
Po dvanácti… ne, ještě více. Asi po sedmnácti letech, protože pak jsem šel ještě do Orlové. Já jsem byl vždy trochu nemehlo, tak mě šoupli do branky a tam jsem byl taky nemotorný, jen to nešlo asi tolik vidět. Měli jsme asi dobrou obranu (smích). Musím ale říct, že v pátek to bylo šílené. Ještě v první třetině jsem začal cítit, že mi chybí fyzička a od desáté minuty jsem spíše bojoval o přežití. Musel jsem tedy zvolit takový ten „Hašek styl". Vždycky jsem sebou plácnul na led a doufal, že mě puk trefí.

Dominik Hašek často vyjížděl za bránu, což jste od druhé třetiny začal také praktikovat…
Často sleduju NHL a vidím, že to tak dělají. Tam ale mají víc odvahy, jsou schopni rozehrát či asistovat na gól a tak. Říkal jsem si ale, že to k tomu patří, tak to zkusím. A musím přiznat, že mi teda moc nešlo (smích). Celkově jsem si to ale užil a chytalo se mi skvěle. Mám to strašně rád, je to týmový sport a je mi vcelku jedno, kolik dostanu gólů.

Co je pravdy na tom, že jste se bál Jana Peterka, který nakonec vstřelil jeden gól a jednou asistoval?
Fakt jo? To je škoda, já jsem doufal, že neměl nic, že se vůbec netrefil. Ale to tak musí být, že brankář věří, že nedostane ani gól.

Také jste si tam spolu něco vysvětlovali…
To ano, protože jsem ho podrazil takovým způsobem, že bych měl jít sedět, tak jsem se mu za to omlouval, jenže jsem byl hned potrestán gólem. Prostě mi tam někdo „fiknul" branku. Byl samozřejmě můj, ale takových tam bylo víc, spíš možná všechny (smích) Co mě ale těší, že jsem chytnul trestné střílení. Nějak jsem se tam zhroutil a trefilo mě to do betonu. Měl jsem štěstí. To bylo ještě předtím, než všichni zjistili, že se vždy skácím, takže to pak všechno stříleli nahoru.
Bohumínský hokej má dobré zázemí a chtěl by nahoru.

Sám jste přiznal, že jste se po letech k hokeji vrátil. Proč?
Na jednom natáčení mě oslovil Martin Dejdar s tím, jestli bych si nechtěl s jeho týmem Olymp Praha chodit zahrát. Kývnul jsem na to, ale je to teprve měsíc, kdy jsem šel poprvé na trénink. A bylo vidět, že jsem dvanáct let nestál na bruslích. Ale je to totální relax. Člověk se soustředí jen na ten černý nesmysl a snaží se ho chytit. To najednou zapomenete na všechno, co máte do té doby v hlavě. Jakýkoliv sport bych doporučil všem.

Z aktivní dráhy hokejisty znáte bohumínský stadion jinak, že?
Znám ho hlavně jako nezastřešený, ale později jsem chvilku hrál, když už tady střecha byla. Celkově je to ale úplně něco jiného. Je zde zázemí, kavárna, plexiskla… To tady vůbec nebylo. A hlavně je zde super tým lidí, kteří se o to starají.

Dovedete si představit, že byste natáčel seriál z hokejové prostředí, jakým byla třeba Poslední sezona?
Jééé, to by byla nádhera a strašně bych si to užil. Ale je nutné si uvědomit, že samotné natáčení je o něčem jiném. Příliš si nezahrajete, je to kouskované, jedna scéna se natáčí pořád dokola. Není to taková zábava jako přijet do Bohumína, kde se dostanu tak jednou za půl roku, a zahrát si. Ale rád bych.