Už jste se s novou roli sžil?

Začátek byl takový, že člověk nevěděl, do čeho jde. Přece jen komentování hokeje, nebo sportu jako takového, je úplně jiná činnost než to, co dělám já. Oni tomu říkají „expert“, já se spíše beru jako člověk z oboru, který tam vidí něco, co ten, kdo hokej nehrál, nezná ho tolik, tak nemůže vidět. Nemůže vědět, proč se stalo to, co se stalo. Že třeba zkažená nahrávka nebyla zkažená nahrávka, ale dobře vyhozený puk. A tak dále. Je to spíš jiný úhel pohledu k celé věci. Komentátoři jsou úplně jinak připravení, jejich slovní zásoba, informace, statistiky… Vše k tomu sportovnímu utkání je úplně jiné, než v našem případě.

Uměl jste si představit, že budete někdy pracovat v televizi?

Nikdy jsem si to nepředstavoval, ale když ta možnost přišla, zaujala mě. Dobře bylo, že jsem prostor dostal už v projektu České televize Chance liga na ČT Sport, nebo na ČT Sport Plus. Tam byla možnost se oťukat, rozmluvit, získat zpětnou vazbu, co člověk dělá dobře, co ne, a v čem se zlepšit. Třeba které tlačítko má zmáčknout, ať mluví na režii. Já to vůbec nevěděl, když jsem k některým záběrům říkal, že to, co potřebuji, na něm není vidět. Tím jsem veřejně režii popichoval, ať nám něco dají, jenže jsem měl zmáčknout tlačítko, které mi potom po několika přenosech ukázali. Učíte se každý den a hlavně je to sport, který je strašně živý a nepředvídatelný. Není jasné, jak dopadne.

Takže to není jen mluvení do mikrofonu a na kameru?

To ne. Co si budeme nalhávat, nejtěžší na tom je, že ne vždy je ten zápas koukatelný, ne vždy je sportovní úroveň týmů a podmínek taková, že hra má spád, nějaké zábavné, gólové či bojové prvky. Nejtěžší na tom je někdy mluvit o něčem, co tam není a přiblížit to divákovi tak, že je to vlastně super.

Přednést to lidem tak, že to není tak hrozné, jak to vypadá…

Ano. Že ten hokejový zápas, který je nula nula, je vlastně úplně boží. (směje se)

Jak jste se k tomu dostal?

Když se děly nějaké věci v hokeji, člověk má na to názor a také kontakty, kterým jsem to prezentoval. A pak mě oslovili, jestli bych nechtěl komentovat v televizi. Říkám, že dobře, můžu to vyzkoušet, jestli mě za chvíli nevyhodí. Přece jen já se tam cítím lépe, když si s komentátorem o hokeji na ledě povídáme. Že tam nemluví tři minuty, aniž bych ze sebe vysoukal slovo. To mi nesedí. Chci, aby to bylo atraktivnější. Ale když jste se ptal, tak doba se hodně změnila, funguje spousta podcastů, kde se každý vyjadřuje ke všemu, každý má nějaký dosah na sociálních sítích, a hned rozebírá extraligová kola. Není to jen v psané podobě, ale je zde možnost i poslechu. Pro lidi je to i zajímavější, že si to mohou pustit v autě, když někam jedou.

A váš nástup byla dlouhodobější otázka, nebo to souvisí s koncem Davida Moravce, který šel trénovat na extraligu?

Ne, to vůbec. Ještě jsem to musel skloubit s rodinou a druhou ligou, kterou jsem hrál v Novém Jičíně. Robert Záruba mě oslovil už před sezonou v Ostravě, když byl tady para hokej a přijel tady ještě něco řešit, tak jsme se setkali. Měl se mnou rozhovor, debatu o tom, kde mi řekl, jak to probíhá, co ode mě očekává, co chce a naopak i nechce. Určité základní věci musí každý dodržovat a respektovat. Potom mi postupně dával i Chance ligu, kde jsem měl hodně zápasů. Že skončil David Moravec, nemělo na mě vliv.

Co nervozita? Musel jste se s něčím takovým vyrovnávat?

Nervozita nebyla taková, jako když hrajete. Přece jen je lehčí o tom mluvit z vrchu, když vidíte víc, některé věci i jinak, protože mám zpomalený i zpětný záběr. Někdy je ten zimák tak malý, že sedíte třeba s delegátem rozhodčích, takže i on má ty záběry a pak se o tom můžeme o přestávce pobavit. Kolikrát se zeptá i na můj názor, já si to zase nechám odborně vysvětlit. Ale hokej se dneska tak strašně rozchází, že je těžké to posuzování. Už to není ten sport, jak jsem ho znal já, jaký byl. Vesměs už to není ten chlapský sport, pořád někdo něco ve videu hledá. Má být výborný pomocník, ale nemůže se to tak zneužívat.

Jaký máte ohlas okolí? Ať už veřejnosti, či hráčů a trenérů?

S kritikou jsem počítal. Když ve Zlíně řeknete, že něco neudělal dobře, nebo že to je jeho chyba, tak hned člověk dostal čočku. Já nemám sociální sítě, abych si to četl a vyhledával. Já se spíš zeptám toho, s kým jsem zápas komentoval, co jsem dělal dobře, co jsem dělal špatně, co se mu líbilo, nelíbilo. Normálně, ať mi to hned řekne. Třeba že jsem skočil do řečí. Někdy v zápase vznikají situace, které jako bývalý sportovec vidím, přičemž někdo jiný nemusí. Ale to je normální. Kolikrát se nad něčím zasmějeme. Pokud jde o ohlas, je to padesát na padesát.

Opravdu?

Ano. Vždy se to někomu bude líbit, někomu ne. Vždy vám někdo řekne, že někomu fandíte, ale já jak jsem v komentátorské roli, tak nikomu nefandím. Musí se mi líbit herní projev týmu, musí to dávat sportovně smysl. To jsme mohli vidět ve finále Chance ligy.

close Hokejové utkání HC Zubr Přerov - HC RT Torax Poruba vysílala z přerovského zimního stadionu poprvé v historii v přímém přenosu Česká televize. Rostislav Olesz info Zdroj: Deník/Jan Pořízek zoom_in Rostislav Olesz.

Byla tam kritika, že jste někomu nadržoval?

To ne, ale byl tam sporný zákrok, někoho vyloučili, a já řekl, že to není ani chyba toho hráče, který dle někoho fauloval, ale faulovaný si do toho najel. Dokud nejste v mužích, je hokej nějaký sport, ovšem potom mezi chlapy nelze být naivní, schovávat se a myslet si, že vás bude někdo chránit. Když mám puk, někdo mi ho chce vzít, nemůžu čekat, že mi pošlou e-mail, zaklepou, nebo poprosí, aby mohlo dojít na souboj.

A už se vám někdo z hráčů ozval?

Když by ano, je to jeho pohled. Ale nestalo se. Spíš mi říkali lidé, že mám mluvit nahlas, nebuď tak zakřiknutý. Ale že bych něco řekl o hráči, který by mi pak volal, co jsem si to dovolil říct, to tedy ne.

Máte nějakou humornou historku?

Párkrát jsem se zakoktal, nebo jsem si spletl hráče, ale to jsou normální věci. Co na tom strašně mám rád, je příjezd na zimní stadion, kde si dám klobásku a místní specialitu. To je úžasné. Když už mi připadl Lapač ve Vsetíně, hned jsem byl šťastný v té udírně a na stanoviště jsem přišel mastný od klobásek.

Člověka by napadla spíše slivovice, než klobásky…

(usmívá se) Chápu, ale člověk tam musí jet autem a je to práce, ke které respekt, přičemž tohle si nemůže dovolit. Jasně, láká to přijet a dát si tři „P“ – pivo, párek, panák – a jít na to, ale to nejde.

Pojďme k mistrovství světa. Jak se těšíte na start turnaje a celý jeho průběh, nyní v jiné roli?

Když to vezmeme, já byl na mistrovství světa v jiné době, než v té, která se odehrává teď. Je to neuvěřitelný kolos, úžasné je, že vše se děje ve městě, kde bydlím. Já se hodně těším. Hráči, soupisky týmů, které jsou v Ostravě, jsou tak nabité, že opomenout můžete nějakého hráče téměř hned. Možnost, že hráči, sportovci a různí lidé okolo hokeje, přijedou do Ostravy a Prahy, tady je. Je to velký svátek pro jakékoliv sportovce.

Jak velká porce práce vás čeká? Pojedete každý den?

Myslím si, že každý den ne, ale nějakých dvanáct zápasů tam mám. Plus nějaké to studio, navíc se může hodně věcí změnit. Základní nástřel rozvrhu je a podle toho se bude dál postupovat. Ale je těžké se připravit na Ameriku, kde ti hráči jsou extratřída jeden vedle druhého. To můžete vzít sbírku básní a básnit o nich, protože to jsou „wauuu“ hráči.

Na Ameriku a Švédy se speciálně těšíte?

Ano. Nebudu lhát, že ne. Hrál jsem v NHL a vím, že to je v hokeji ta největší meta. Když se klukům nepodařilo projít do play off, nebo vypadli v prvním kole, a takoví hráči přijedou, tak je to něco neuvěřitelného, vidět je takhle zblízka.

Co Slováci, Lotyši nebo Poláci? Tyto týmy budou mít obrovskou fanouškovskou podporu…

To bude asi fanatismus ve městě. (usmívá se) Co na to říct? Všechny soupisky jsem ještě pečlivě nesledoval, jsou tam dohady, proč jede ten a ne ten. Ale realizační týmy jsou obrovské, sledování hráčů třeba u Slováků určitě probíhalo intenzivně, uvidíme. Slováci mají dobré mužstvo, ale dnes už v hokeji nenajdete vyloženě špatné týmy, špatné hráče, jak to bývalo. I ty týmy, které postoupí ze skupiny B, vás dokážou potrápit. Je to vždycky o prvním, druhém gólu, který když nedáte, oni chytnou slinu, že mohou něco urvat. Hraje se proti nim nepříjemně.

Mluvil jste o mistrovství světa jako o ohromném kolosu. Je to něco, co jako hráč nevnímáte, že jste si to uvědomil nyní?

Velikost té akce se změnila. Teď už jsou fan zóny, dělá se hodně pro diváky, lidi se lákají, i když nemají lístky a do haly se nedostanou. To dřív nebývalo. Nevím, kde to přímo začalo. Možná před těmi devíti lety zrovna v Ostravě a v Praze. V tom samotném sportu už je vše dávno vymyšlené, tam se to jen kopíruje. Když jdete třeba na NBA v play off, tak je to prostě velká show, které chybí jen sloni. Samotný zápas je prostě jen důvod tam jít, užít si to, pobavit se. Evropa si na to zvyká. A pokud jde o hráče.

close Exhibiční fotbalový zápas osobností, Team Baroš - Team Jankulovski, 17. června 2023, Petřvald. Rostislav Olesz. info Zdroj: Deník/Lukáš Kaboň zoom_in Rostislav Olesz na fotbalovém hřišti.

Povídejte…

Ano, hráči vnímají hotel a stadion, už ale nepociťují akreditační centra a další věci, které s tím vším souvisí a musí se zajistit, protože člověk přijede na mistrovství a všechno má zařízené. Kdežto teď má čas, projde si zimní stadion, zázemí uvnitř i okolo. Nemusí být někde dvě hodiny před zápasem, nemusí tolik dbát na spánek. V tomhle si to teď užívám. Spíše sleduji, jak je vše připravené pro hráče i fanoušky. Mám zajímavost.

Podělte se…

Jsou týmy, které ani nepočítají s rozbruslením. Pamatuji si, jak Slovinci ho měli mít před zápasem ráno a nepřišel nikdo. Potom se jich ptali, kde byli, a oni řekli: Však je večer zápas, ne? (usmívá se) A potom tu máte Ameriku, kluci přijedou, užívají si města v Evropě, poznávají kulturu, a to, co tady lidé dělají, co pijou. Nebo zjišťují zdejší historii druhé světové války. Naposledy tady před pár měsíci byla americká sedmnáctka, pronajali si auto a zajeli si do Osvětimi. Už to není jen o zimáku a hotelu. Umí si užít vše, co region nabízí.

Za vás to ale o zimáku a hotelu bylo, že?

Vesměs ano. Záleží, kde to mistrovství chytnete. Já byl v Rusku, na okraji Moskvy, kde to bylo všelijaké, ale pak i ve Švýcarsku. Tam to bylo jiné, lepší. Šlo to. Na druhé straně já tyto aktivity nevyhledával, tehdy jsem měl hlavu jen pro hokej. Až se dnes divím, že jsem nechtěl poznávat danou zemi. Hodně se to ale změnilo. I tím formátem turnaje. Když ale máte den dva volna, projdete se, vyčistíte si hlavu. To je důležité.

Aktuálně si ji budete čistit od vzruchu okolo, statistik, soupisek a všelijakých údajů…

Já to beru jako radost. Mě to strašně baví. Nemám čas sledovat detailně každého hráče NHL, extraligu, německou ligu, a další, kdo kde hraje, ale potom se podívám na statistiky, ať vím, o kom mluvím. Ale to je spíš u hráčů, kteří mě zaujmou, na které člověk narazil, když oni začínali. Nebo s nimi hrál. To je fascinující.

Vy z těch současných týmů někoho pamatujete?

Když jste zmínil Slováky, tak Petera Čerešňáka. Myslím si, že jsem byl u toho, když přišel poprvé do Vítkovic a dneska je nejstarším obráncem slovenské reprezentace. Je zajímavé, jak ten čas letí. Vidím to i na sobě. Jedno dítě už tehdy, teď malá dcera, která je u toho, když tady děláme rozhovor. Strašně to letí.

S jinou dobou souvisí i zajímavost v Ostravar Aréně, kde budete na zavěšeném studiu. Co na to říkáte?

Zase budu se opakovat, tohle už je vymyšlené. Ano, pro nás je to rarita, pro nás je to něco neskutečného, něco, s čím jsme se nesetkali, všichni nad tím žasneme, ale když si vezmete NHL, Ameriku, tak jsou různé prstence nad ledovými plochami, kde se chodí, kde máte ty různé statistiky, centra, komentátory a tak dále. V hale v Ostravě je to novinka, teď záleží, jaký bude z toho výhled. Je to zase lepší než sedět u stropu a vidět hokej úplně pomalu. To je taky rozdíl. Snažím se někdy převádět pohled hráče na ledě, kdežto v televizi vidíte všechny hráče, kdo se kde pohybuje a máte předvídavost, jak by to mohlo být. Jenže hráč to vidí ve vteřinách.

Nelze se vás nezeptat i na Čechy. Národ po Hrách v Brně zasáhla skepse, tak jak to vidíte vy?

Jste regionální deník, do Prahy se to nedostane, tak to můžeme říct naplno. (usmívá se) Ale ne… Všichni chtějí výhry, tým se ladí od trenérů, přes manažery až po vedení svazu je úspěch cílem. A úspěchem bude na mistrovství světa v České republice medaile. To, jak dopadli v Brně, je jako řešit, kolik spadlo kapek předevčírem v Budějovicích. Už to dneska nikoho nezajímá.

Ale co ta skepse?

Sítě jsou dnes tak silné, že trenérem je kdokoliv, kdo má doma klávesnici. Skrze ní prezentují svůj názor a až se vyhraje, nebo bude úspěch, tak řeknou, že to říkali. Aktuálně realizační tým u české reprezentace je jeden autobus navíc. Oni vědí, koho vybrali, někoho vyzkoušeli, takže jim musíme věřit, těšit se a podporovat je. Já pana Rulíka osobně neznám, nepotkal jsem ho v kariéře, ale kluci jako Petr Nedvěd, Martin Havlát, Marek Židlický, Ondra Pavelec, nebo Tomáš Plekanec jako hráči uspěli, teď jsou z nich „bafuňáři“, a znovu chtějí dojít co nejdál.

close Rostislav Olesz udělal proti Žďáru pět bodů info Zdroj: Deník/VLP Externista zoom_in Rostislav Olesz udělal proti Žďáru pět bodů.

To vám ale úspěch nezaručí…

To ne, ale skepse a negativní názory na nominaci, kdo měl jet, kdo ne, a proč vybrali toho, nikoli někoho jiného… Oni ten tým skládali, oni to vědí, proč tam není nejlepší hráč extraligy v bodování Rychlovský, případně obránce Ticháček. Vezměte si, že trenér obránců je Marek Židlický, jehož minulost známe. Prosím vás, nechte ho dělat svoji práci. Jestli Marek řekne, že z obránců mu tam sedí tenhle, a jiný ne, tak bych mu věřil. Má pro to důvod. Nemyslím si, že ti kluci tam jsou z důvodu nějaké protekce, nebo něčeho podobného. Chtějí uspět, podle toho vybírají hráče. Ano, chápu, že je divné, když tam jsou kluci, kteří od února nehráli ostrý zápas. Sice byli v přípravě, ale to není soutěž.

Máte osobně nějaké výhrady k nominaci?

Nemám. Ano, nad některými jmény jsem se podivil, ptal jsem se sám sebe, proč tomu tak je. Nebudu lhát, jména jako Ticháček, Rychlovský, Vrána, nebo i další z NHL tam nejsou, naopak je tam Beránek z Varů, který právě od února nebo března nehrál pořádný zápas. Tři měsíce trénuje na repre, potom přijede z NHL Vrána, a trenérům se nelíbí, tak ho nevezmou. Ticháčkovi by možná seděl lepší klub, kde by hrál třeba Ligu mistrů a těžké zápasy. Je to ofenzivní bek, ale na té pozici tam jsou třeba v očích trenérů jiní, lepší. Potom ho nemohou vzít do čtvrté obrany tvrdit muziku. Věřím, že ten široký realizák ví, co dělá. A do toho nezahrnuji jen hokejovou stránku, ale i chování v kabině, protože je důležité tam mít hráče, kteří jsou týmoví, vyhoví si a nejde jim o osobní prospěch. Nominaci jsem se podivil, ale otočil jsem list, přečetl jsem si složení realizačního týmu a nemám důvod mu nevěřit.

Jasným cílem je semifinále. Věříte Čechům?

Co si budeme nalhávat, je jasné, že neúspěch bude nebýt mezi posledními čtyřmi. Tlak tam je, trenéři vybírali z velkého množství hráčů, realizák je velký. Od toho se odvíjí velké nároky. Uvidíme, co skupina, může se dařit, nemusí, ale klíčové je se dostat do vyřazovacích bojů. Tam už je to něco jiného, než skupina, ve které nebudu nervózní, když dvakrát nedají ani gól, nebo třikrát po sobě vstřelí pět branek. Úspěch se hodnotí až po mistrovství světa, ne po dvou zápasech v základní skupině. Dejme těm klukům prostor, nic jiného, než jim fandit, nám už nezbývá.

Vy budete mít na očích druhý domácí tým šampionátu – Slováky. Jim věříte, že by mohli prorazit?

Záleží, jak jim to sedne. Velká očekávání jsou od Juraje Slafkovského, na něj se ubírá velká pozornost. Chytne fazónu, formu, bude vám dávat v každém zápase 1+1, a když to zavřete vzadu, máte šanci na úspěch. Plus podpora fanatických střízlivých slovenských fanoušků… (pousměje se) To může výkon posouvat dál. Samozřejmě, když vezmu soupisky a dám na papír, co ti kluci mají za sebou, co odehráli, tak šanci na medaili nemají. Naštěstí medaili nezískáte za to, kolik hráčů z NHL máte. Rozhoduje se na ledě. Momentální forma, rozpoložení, chuť, bojovnost v daný okamžik, kdy se láme chleba. To je důležité. Rozhodně mohou překvapit.

Na koho byste si vsadil jakožto na mistra světa?

Jelikož mám za sebou zápas USA – Švédsko, projížděl jsem si jejich soupisky, které jsou nabité, tak bych vsadil na někoho z těch dvou týmů. Pražskou skupinu jsem však neviděl. Realita ale může být jiná. Ale i ti Slováci to mají zajímavě poskládané.

Na závěr. Absolvoval jste druholigovou sezónu v Novém Jičíně. Jaká byla v amatérském hokeji?

No, amatérský… Takhle bych to nenazýval, protože vytížení bylo jak v extralize. Druhá liga je jedna z nejtěžších soutěží v Česku, vždyť končila o dva dny později než extraliga. Byl to velký zážitek vidět ty kluky tam hrát, poznat to, vyzkoušet. Měl jsem jinou představu o tom, že si jde zahrát po práci. Neříkám vyprdět, ale udělat si žízeň. Ty nároky byly nad očekávání.

Skutečně?

Jsou velké. Čtyři tréninky týdně, dva zápasy, cestování. Klobouk dolů před kluky, kteří to hrají, chodí do práce, a ještě větší dík všem generálním manažerům a městům, kteří tady ten hokej drží. A speciálně musím poděkovat fanouškům v Novém Jičíně během play off, tak i v Hodoníně, kde byla kouzelná kulisa a klobáska vpravo v rohu byly po zápase úžasné. Takhle by to mělo být.

Budete pokračovat?

Já jsem si řekl, že tu výstroj hodím do Ostravice. Člověk má nervy, místy viděl mladé kluky, že nechtějí hrát, že se bojí hrát, takže pak jedněmi vrátky na střídačku vlezete a vzápětí druhými jdete na led. Potom druhý den nemůžete vstát k dětem. Proto už asi ne. Nikdy člověk definitivně neví, hokej je můj život, syn ho hraje, takže bych se mu chtěl více věnovat. Když to vydrží. Každopádně druhá liga nebyl žádný rybníkový hokej. Stačilo se jen podívat na Havířov, který cílil na první ligu. Trénink dopoledne, nabité čtyři pětky silou a energií… Ani jsme nevěděli, kudy ten vlak jede. A to už asi pro mě moc není.