„Přišel jsem se zde učit a na učilišti jsem prakticky začal hrát. Byl jsem v dorostu, po vojně jsme se dali dohromady s Pudlovem, ale po další reorganizaci se z klubu stal opět ŽD Bohumín," popsal bývalý útočník Jiří Bruzl.

Je zřejmé, že prostředí a podmínky jste tehdy měli úplně jiné, než můžeme na této úrovni vidět nyní, že?
Jistě, stadion se postavil až v době, kdy byl ředitelem fabriky pan Liška. Do té doby jsme hrávali na přírodních kluzištích, nebo později v Karviné. Odsud také řada kluků přišla, jelikož Karviná tehdy postoupila do první národní ligy (druhá nejvyšší soutěž). Na hráče, kteří postup vybojovali, nezbylo místo. Měli prachy, tak si nakoupili nové a ti co zůstali, šli k nám a posunuli nás na vyšší úroveň. Hráči jako Karpuš, Opíchal, Starý, Prorok a další… To se pak zvedlo a hrál se tady poměrně solidní hokej. Potom tu přišli kluci, co končili v Havířově jako Franta Kvašný, Berek, Kurovský, Karel Vícha. To jsme pořád hráli v Karviné. Později jsme ale spadli do krajské soutěže. Přesto si pamatuji, že když tady kluci z Karviné přišli, tak jsme měli dobrou partu. Hráli jsme třeba venku a v noci se vrátili. Vždy jsme přijeli s úsměvem, jako bychom vyhráli, což si myslela i vrátná, která se nás pak ptala: Tak co, kolik jste vyhráli? Kolikrát jsme ale prohráli, jen jsme ji chtěli nechat při tom. Později jsme se tomu smáli. Rozhodně máme na co vzpomínat.

Vy jste se ale v klubu angažoval i po skončení kariéry…
Hrál jsem do čtyřiceti, poté jsem trénoval dorost a pak jsem trénoval A-tým. Zajímavé bylo, že jsem začínal jako střední útočník, jenže jak přišli právě Kurovský, Berek či Vícha, tak mě vyštvali z útoku a šoupli mě do obrany (smích).

Řekl byste, že už od té doby uběhlo tolik let?
Letí to strašně. Člověk by se pořád rád sklouzl na ledě. Ještě ho to stále láká, ale holt zdraví už to nedovolí.

Nelitujete, že jste v kariéře nezkusil štěstí také v lepším klubu? Měl jste tuto možnost?
Když jsem byl na učilišti, trénovali jsme na Kotasu a před námi míval tréninky dorost Vítkovic. Trénoval je pan Blažek a ten nás verboval, abychom do Vítkovic šli. Jen nám se nechtělo dojíždět do Ostravy. Zapinkali jsme si to, poté jsme šli na vojnu, ale bohužel jsme se nedostali do místa, kde by byl hokejový klub. Díky tomu jsme prakticky dva roky stáli, a to už je o ničem.

Minulý rok stál také HC Bohumín, respektive jeho áčko. Co jste na to říkal?
Nebyly peníze, tak se holt nehrálo, to tak bývá. Byla to škoda, protože hráčů bylo v té době ještě dost, zejména z řad těch, kteří třeba končili ve druhé lize a měli by zájem chodit a hrát u nás v Bohumíně. Teď klub chce jít nahoru, ale vše záleží na financích. S nimi se dá udělat mnohé.

Třeba koupit nová rolba, kterou nyní klub má.
Už bylo načase, protože to už byl takový prototyp. Příští rok by měla být i nová kompresorovna, tak snad se to zase zvedne. Už jen chybí, aby se tu hokej udržel a hrála se dobrá soutěž.

Zmínil jste peníze. Jak jste to s nimi ve spojení s hokejem měli ve své době vy?
Hráli jsme krajský přebor a měli jsme deset korun startovné. Podle toho, jak daleko jsme hráli, jsme pak měli ještě stravné. Když jsme jeli do Ostravy, bylo to jedenáct korun, v Uničově třeba patnáct. To byly takové symbolické příspěvky. S dnešní dobou se to srovnávat nedá, ale tenkrát za ředitele Lišky nebyly podmínky vůbec špatné.

Opravdu?
Trénovali jsme v Karviné na stadionu, na sezonu jsme měli rozpočet 150 tisíc, což na tu dobu byly velké peníze. To je jako by dnes měl klub dva miliony. A nic jsem nepotřeboval svého. Hokejku, výstroj, brusle… vše jsem dostal. Platil jsem členský příspěvek 25 korun. To bylo o něčem jiném. Myslím si, že na to náš hokej teď trpí. Rodiče nemají tolik peněz, aby si hokej mohli dovolit.

Dnes je z hokeje úplně jiná hra, než kterou pamatujete vy, je to tak?
Ano, ale myslím si, že kdysi byl hokej pěknější. Dneska je to samé bum prásk, rána za ranou, hlavně trefit chlapa, což je viditelné hlavně v NHL, kde je úzké kluziště. Kombinací a techniky už moc není. Takový je holt vývoj. Na druhé straně se ale zavedla řada pravidel, která jsou dobrá, a hokej se tím zrychlil.