„Už to ale občas ráno cítím. A lepší to nebude,“ říká pro Deník s úsměvem hráč, který pamatuje ještě československou ligu, do níž vkročil v revoluční době na přelomu let 1989 a 1990. 

V tuzemské extralize odehrál v dresech Vítkovic, Zlína, Jihlavy, Opavy či Havířova 568 utkání, v sezoně 1992/93 získal s Vítkovicemi stříbro. Dalších 335 duelů přidal na Slovensku (Slovan Bratislava, Poprad, Žilina, Košice, Zvolen), pětašedesát pak i v Polsku. V obou zemích tamní nejvyšší soutěže vyhrál. 

On se ale podle svých slov nad svou hokejovou dráhou nijak nerozjímá. „Moc nevzpomínám. A když ano, tak s radostí. Z mého pohledu jsem měl výbornou kariéru, moc se mi to líbilo, a vážím si jí. Nemůžu si na nic stěžovat. Ani bych nikdy nečekal, že bych to mohl tak daleko dotáhnout,“ přiznává Miroslav Javín.

Do A-týmu ho vytáhl legendární Vůjtek

Přitom v mládí měl úplně jiné priority než hokej. Chtěl studovat, vzdělávat se, což se povedlo. Stal se ekonomem, až pak uvažoval nad sportovní kariérou.

„V osmnácti jsem nečekal, že mě bude sport živit. Studoval jsem, chodil do školy, a hokej byl na druhé koleji. Pak se to zvrtlo, nebo spíš zlomilo,“ krčí rameny.

Čím? „Do áčka jsem šel v době, kdy se odcházelo na vojnu. Já měl štěstí, že jsem se na školu dostal, pak mi dal šanci pan trenér Vůjtek, tam se mi to otevřelo a začal jsem hrát,“ popisuje začátky v devadesátých letech Miroslav Javín. 

Ve Vítkovicích se potkal s řadou osobností. V obranném páru dokonce nastupoval s Milošem Holaněm. „Stále jsme kamarádi,“ podotýká Javín a vybaví si právě „stříbrnou“ sezonu 1992/93, kdy Holaň s 68 body (35+33) ovládl kanadské bodování ligy.

„V kádru byl asi nejmladší, ale o parník převyšoval ostatní hráče, obránce i útočníky. Byl to fenomén, který co měl, to si tvrdou dřinou a přístupem vybojoval,“ vzpomíná Javín.

„Už v té době byl hodně sebevědomý. Nebál se seřvat i starší hráče, diktovat si, jak a kam mu to mají nahrát. Dá se říct, že už v té době ho všichni respektovali. Na ledě byl osobnost,“ dodává zkušený obránce.

Poslední sezona? Uvidíme

Holaň byl český reprezentant, o Javínovi koluje na internetu informace, že mohl hrát v barvách Polska. On sám se tomu směje. „Nevím, kdo to vytáhl, asi nějaký novinář, ale je to nesmysl. Nikdo mě neoslovil,“ vylučuje.

„Ani jsem nikdy nad žádnou reprezentací nepřemýšlel, takové ambice jsem nikdy neměl, protože v mém ročníku byla určitě řada lepších hráčů,“ připouští Javín.

Jenže zatímco jeho někdejší parťák už dávno skončil a věnuje se trenéřině, Javín uvažuje, co dál. „Poslední sezona? Už si ani nevzpomínám, kdy jsem si to řekl poprvé,“ zasměje se a prozradí, co ho u hokeje drží.

„Pouze kamarádi. To oni mě oslovují, abych ještě pomohl a hrál. Teď je to třeba Marek Ivan v Bohumíně,“ poukazuje Javín na své aktuální působiště v krajské lize, čtvrté nejvyšší soutěži.

Věk mu v šatně nikdo nepředhazuje. „Kdybych hrál špatně, tak jsem pro srandu. Věřím ale, že to tak není, protože i na této úrovni si musím o místo v sestavě říct svým výkonem,“ upozorňuje. 

Jinak se rád věnuje zahradničení, dokonce v tom začal podnikat. Hokej bude mít však v jeho paměti a životě vždy své místo.

„Je to primárně o zdraví a o tom, aby vás někdo oslovil. Určitě se nikde nebudu vnucovat a za každou cenu hrát. Mám jiné možnosti sportovně se vyžít, třeba tenisem či fotbalem. Uvidíme,“ nechává vše otevřené.

„Opravdu nevím, co bude, ale asi jde o mou poslední sezonu. Ostatně jako vždy,“ uzavírá s úsměvem Miroslav Javín.