Češi jsou mistři nových začátků. Rádi vyhlašují revoluční přelomy, likvidují smetí po předchůdcích, čisté stoly pokrývají stohy smělých plánů. Jistě, nemusí to být vždycky na škodu, potíž je ale jinde. Rubem tohoto neustálého začínání od nuly je bytostná neschopnost dlouhodobé koncepční práce.

Vidíme to všude kolem sebe. To, co jedna vláda horko těžko prosadí, další vláda hned po volbách s velkou pompou likviduje. A kolotoč je k nezastavení. V menším měřítku nám jako názorná laboratoř této nešťastné národní poruchy může posloužit hokejový svaz.

Tam totiž přístup „hlavně překopat všechno, co zavedli ti před námi“ povýšili na absolutní princip.

Ne snad, že by po dlouholetém panování Tomáše Krále a jeho party nebylo co vylepšovat, škrtat a kontrolovat. Jenže Aloisi Hadamczikovi se za šestnáct měsíců ve funkci svazového prezidenta podařilo nemožné – chaos prýštící z libeňských kanceláří na všechny strany způsobil, že předchozí vedení zpětně vypadá jako vzor pořádku a profesionality.

Úctyhodná série přešlapů

Je libo stručný přehled?

Zavření Síně slávy těsně vedle O2 areny a její přesunutí (navíc před domácím mistrovstvím světa) do zastrčené uličky v centru Prahy, aby ji fanoušci za žádných okolností nemohli najít. Ale je to levnější, hurá.

Reforma mládežnických soutěží (kolikátá už?), vyšperkovaná vpravdě dadaistickým argumentem, že rozšíření juniorské extraligy vlastně znamená její zkvalitnění. Odborníci v tom vidí přesný opak - rozmělnění už tak pochybné kvality.

Trapně alibistický vyhazov finského gentlemana Kariho Jalonena od národního týmu, protože žádný cizák přece nesmí zpochybňovat „ten náš chytrý hokej“.

Blazeovaná suverenita, s níž se Hadamczik a spol. nechali klidně připravit o dlouhodobě budované účty na sociálních sítích. Svazová komunikace (s médii i s fanoušky) je vůbec něco, co balancuje na hranici sebedestruktivního šílenství.

Schází odvaha

Vším se jako zpuchřelá nit táhne jeden dominantní dojem: hlavní jsem Já, který právě přišel ke korytu, a všechno si udělám po svém a bez sebemenší návaznosti na minulost. S tím souvisejí i nové reprezentační dresy, na něž Hadamczikova skvadra vysloveně populisticky vrátila státní znak, protože „lid si to žádá“.

Předchozímu vedení nelze upřít odvahu (finančně motivovanou), s níž se rozhodlo změnit logo na dresech a trochu ho přiblížit zvyklostem panujícím v dalších hokejových velmocech. To, že vybraný design se lvem se moc nepovedl, je jiná věc, a fanouškům k srdci nepřirostl. To se stává.

Současný svaz mohl pokračovat v započatém trendu a zkusit to jinak, nově a neotřele. Místo toho poslechl křiklouny z internetových diskusí a ještě se za to pochválil.

Tak snad bude za co chválit i po květnovém mistrovství světa.