Roman Szturc: Hokej jsem jako malý hrát nechtěl

„Jsem z Karviné, vyrůstal jsem tady a když byla možnost něčím přispět k dobré věcí, tak jsem neváhal. Máme teď s Vítkovicemi volno, rád jsem přijel celý projekt podpořit," přiznal sedmadvacetiletý forvard ostravského mužstva.

Jaká byla vaše role při této náborové akci?
Šel jsem na led, s dětmi jsme provedli nějaká cvičení. Měly možnost se něco naučit. Je super, že se podobné akce pořádají. Děti, které dosud k hokeji neměly vztah, si ho právě tady mohou získat. Základ je, aby si vše vyzkoušely na vlastní kůži.

Zdroj: Ivo Dudek

Vy jste si vztah k hokeji našel také v tomto věku?
Také, i když to zprvu nebylo tak jednoznačné. Mám doma spoustu fotek, jak na nich řvu, že hokej hrát nebudu. Nebavilo mě to a vůbec jsem ho hrát nechtěl (smích). Vždycky je přitom důležité, aby rodiče svého potomka podrželi ve chvílích, kdy mu to třeba tolik nejde, jako tomu bylo u mě.

Jaké byly vaše první hokejové krůčky?
Tady na karvinském zimáku, zhruba ve třech letech. Starší brácha už hokej hrál, takže mě mamka vozila v kočárku po stadionu, nebo jsem se bavil tím, že jsem chytal pingpongový míček. Pomalu jsem nasával atmosféru a bylo jasné, že taky skončím u hokeje.

Na svého prvního trenéra si ještě vpomenete?
Jasně, to byl pan Šveda. Zrovna on mě jako plačícího caparta odváděl z ledu k rodičům (smích).

Postupně vás ale hokej pohltil…
Člověk si pak k němu vztah najde. Pohyb a kamarádi vás ovlivní a v určitou dobu se to změní. Aspoň u mě to tak bylo. Ten pomyslný zlom nastal někde v přípravce, kdy se hrály zápasy na malém hřišti. Vykazoval jsem jistý pokrok, hrál jsem mezi staršími a stačil jsem jim, takže mě to začalo víc bavit, zvlášť, když jsem dával góly. Pak už hokej zůstal sportem číslo jedna. V období střední školy už jsem zamířil do Vítkovic, kde je jedna z nejlepších mládeží v republice a nakonec jsem se dostal i do extraligy, čehož si velmi vážím.

Zdroj: Ivo Dudek

Jak byste vy tak malé děti motivoval k hokeji?
Prvořadé je, aby je to bavilo. Spíš než na děti bych se snažil apelovat na rodiče, ať na děcka zbytečně netlačí a dopřejí jim pohyb a radost z něj. To je základ.

A co říkáte na karvinskou akci?
Předpokladem bylo, aby děti přišly, viděly, co takový hokejový trénink a hokej samotný obnáší a měly možnost si to zažít. Sám jsem byl ale překvapen, kolik jich přišlo. Myslím, že rodiče udělali dobře, vždyť za to nic nedají, tak proč si to nevyzkoušet a neotevřít dítěti další výhledy. I kdyby to mělo být jednorázově, je pořád lepší, když je dítě v kolektivu a v pohybu, než aby trčelo doma.