Amerika je drsný film. Ale na jeho konci je světlo, říká režisér Ofir Graizer

Ve vašem filmu hrají klíčovou roli příroda a barvy. Co vás k tomu inspirovalo? Čas pandemie?
Tenhle „zelený“ moment ve filmu se až nečekaně prolnul s realitou. Během pandemie začali lidé oceňovat mnohem více přírodu a výlety do krajiny. Uvědomili si, že chodit v lese a dívat se do korun stromů, na oblohu a louky jim dělá dobře.

Psal jste scénář v té době?
Ne. Už dříve. Byla to čirá náhoda, že květinářství a svět rostlin mé hrdinky se na plátna kin dostal po pandemii a že asi diváky oslovuje i díky té barevné květinové podívané. Důvod, proč jsem psal tenhle scénář, byl jiný. Příběh tří postav, který vyprávím, je vlastně docela drsný. A já ho chtěl točit optimistickým způsobem. Zdůraznit esenci věcí, smyslů, krásy.

Sexuální násilí na plátně. Film Když promluvila se vrací ke kauze Weinstein

Filmový obchod s květinami a bylinami je jako z jiného světa. Má zvláštní očistnou sílu. Je původní?
Ne, nechal jsem ho postavit. Navrhl ho náš filmový architekt a můj manžel. A pokud jde o tu sílu a očistu, tak ano. Tak jsem to chtěl. Před natáčením jsme navštívili řadu podobných květinářství v Tel Avivu. Ale žádné nebylo podle mých představ. Tak jsme ho vybudovali. A evidentně budilo pozornost i u lidí mimo štáb. Během natáčení nakukovali dovnitř kolemjdoucí lidé a chtěli si koupit květiny. To nás těšilo.

Ve filmu Amerika dojde stejně jako u Cukráře k nehodě, která zamíchá a navždy změní vztahy hlavních postav. Baví vás tímhle způsobem rozvíjet zápletku?
Ano. Je to dobrý odrazový můstek k tomu, aby hrdinové konfrontovali realitu se sebou samými a se světem, aby si více vážili toho, co mají. Proto musí projít určitými dramatickými událostmi a musí trpět, ale v dobrém – protože utrpení je pro ně hojivým procesem a na konci je vždycky nějaké světlo.

Proč Amerika? Proč Eli neodjel třeba do Velké Británie nebo na Island?
Protože Amerika je dostatečně daleko. Když odněkud utíkáte – jako Eli – potřebujete být hodně daleko, mít velký odstup od toho, co vás bolestně zasáhlo. Proto si změnil jméno, profesi, životní způsob. Amerika je pro něj jako pro řadu lidí zem velkých možností, zemí, kde si můžete plnit sny…

Nebo také ne.
Nebo také ne, to je pravda. Ale ve filmu ztělesňuje velkou zemi, kam Eli přichází z malého izraelského městečka, vnímá ji jako krajinu plnou výzev – zemi hollywoodských filmů, televize, hudby, profesních možností, jde za jiným životem a identitou - a také ji nachází. V Chicagu. Udělá si tu zkoušky, živí se jako plavecký trenér dětí, které ho mají rády a jejichž svět je ještě upřímný a otevřený. Má hezký klidný byt, je mu dobře.

Má to vlastně podobně jako vy. Také jste tak trochu utekl, že? Do Berlína. Jaký je tam život?
Dobrý. Je tam vyšší kvalita života, mnoho věcí, které můžete dělat. Navíc, i když se to možná nezdá, za méně peněz než v Tel Avivu. Tam je teď hodně drahý život. V Berlíně nemusíte být manažerem, abyste měla klidnou a pohodlnou existenci.

Důvodem odchodu byl asi i váš vztah s přítelem?
Ano. V Německu je větší svoboda v mnoha ohledech, i v soukromých vztazích, to máte pravdu. Izrael je tradičnější země. Já navíc pocházím z malého města, podobně jako Eli. Ale s Izraelem mám těsné pouto, pravidelně se tam vracím, žijí tam moji rodiče a bratr.

Most ani Okresní přebor Prušinovský nepřekonal. Grand Prix chybí větší zrychlení

Ameriku jste točil v koprodukci s německou a českou stranou. Jak pražská spolupráce začala?
Díky producentovi Janu Macolovi. Zaujal ho můj debut Cukrář, o kterém jsme mluvili. Jeho společnost film distribuovala ve vašich kinech. Asi rok po premiérách Cukráře po světě mě oslovil na festivalu Berlinale a ptal se, jestli nechystám nový projekt. Že by se na něm rád podílel. Vyprávěl jsem mu příběh Ameriky, jemu se líbil, a tak se zrodila naše spolupráce. V Praze jsme dělali postprodukční práce, obraz, barvy, zvuk. Pracovalo se nám tam moc dobře. Nemluvě o tom, že Praha je nádherné město k životu. Nějaký čas jsem tam díky postprodukci mohl žít a uchvátila mě. V té době už propukla pandemie a město bylo vylidněné, byla to krása procházet se starými uličkami a nořit se do historie domů, erbů, představovat si, co všechno zdejší dlažba zažila. Evropa má úžasnou historii a starobylou kulturu. O to víc je třeba se teď o ni bát.

Kvůli válce na Ukrajině?
Ano, Evropa zažívá těžké časy, nebezpečí číhající z východní strany je velké, to není legrace. Padesát let jsme měli iluze o své svobodě, bezpečí a demokracii. Ale to strašlivé propojení peněz a společností s ruským diktátorem a tamní mocí, to není dobré. Stejně jako chování světového systému a průmyslu. Z toho, jak je nastavený, jde na člověka tíseň.