Frontman Kapela Mirai: Zpívat mohu jen v jazyce, v němž dokážu i kriticky myslet

Na hudební scéně jsou v tomto složení něco málo přes tři roky, ale po singlech Když nemůžeš, tak přidej a Pojď, zapomenem se stali jednou z nejhranějších kapel v Česku. Mirai, hudební skupina z Frýdku-Místku, má našlápnuto k zářné budoucnosti, o níž napoví i jejich připravovaná druhá deska.

„Děláme mainstreamovou hudbu v češtině, kde je možnost oslovit masu lidí. Kdo dělá žánrovější muziku, může tak činit s cílem, že jej to baví, ale zdaleka nemůže dosáhnout takto kýženého efektu a oslovit takové masy lidí,“ říká o směřování kapely její frontman, zpěvák a kytarista Mirai Navrátil.

Pohromadě jste přes tři roky, ale po hitu Když nemůžeš, tak přidej jste na hudební scéně vystřelili k úplnému nebi. Čekali jste to?
Byla to taková postupná práce na kapele. Je nesmysl, aby skupina vydala první song a hned se etablovala na hudebním poli. Bavil jsem se o tom s předním českým manažerem a skautem kapel Martinem Červinkou, který říkal, že tři roky jsou minimální doba k tomu, aby nastal průlom v kariéře kapely.

Zdroj: Deník / Pavel Sonnek

Takže jste takový tabulkový případ…
Nám to právě ty tři roky trvalo a myslím si, že to bylo tím, že jsme stále skládali další písně, že se lidem líbily a hlavně že to pořád eskalovalo. Že nejsme kapela jedné písničky, přestože právě Když nemůžeš, tak přidej je v oblíbenosti mezi lidmi extrémně úspěšná. Možná kdybychom ji vydali jako první song, tak už od startu to má jiné grády. Nicméně jsem rád, že už předtím jsme vydali spoustu singlů – Cestu z města, Dítě robotí a další. Byly to velmi hrané písně v rádiích, ale až singlem Když nemůžeš, tak přidej se to úplně odpálilo. Teď je na nás, abychom na to svou druhou deskou nějak navázali.

Zejména pro mladou generaci posluchačů, pro teenagery, jste se stali hudebními idoly. Jsou právě oni těmi, na koho chcete cílit a postupně si je na své hudbě odchovávat?
Realita je taková, že podle analytických dat z naší facebookové stránky oslovujeme nejvíce lidí ve věku od 18 do 24 let, v druhé fázi od 25 do nějakých 30 let a až potom ty mladší. Řekl bych ale, že cílovou skupinou jsou všichni. Je pravda, že když jsme na začátku vydali Dítě robotí, tak to chytilo hodně mladých lidí, možná došlo i k lehounké dezinterpretaci té písně, protože nebyla o dětech nebo pro děti. Byla to písnička směřující k tomu, že lidé jsou často společností, svým okolím nebo rodiči, donuceni k tomu, že si neplní svoje sny, ale snaží se naplnit jakýsi společenský konsenzus. Pak vlastně přišly další písničky a singly a v zásadě to publikum s námi pořád stárlo a stárlo. Teď si myslím, že to zdaleka není jen o mladých lidech.

Ostravu v červnu čeká 7 velkých festivalů. Podívejte se, které to jsou!

Ale pořád zůstávají jádrem vašich posluchačů…
Jsem samozřejmě rád za každého člověka, který na koncert přijde, ale především jsem rád, když na ně chodí lidé hlavně v našem věku, protože prožívají třeba podobné radosti a starosti, jsou v podobné životní fázi a rozumí textům více než někdo, komu je pět let, nebo to naopak prožil už dávno.

Kde se vidíte za deset let? Máte ambici stát se českou jedničkou mezi kapelami?
Cíl je, aby nás to stále bavilo. Abychom nežili z podstaty pár hitů z minulosti, abychom byli i nadále aktivní a kreativní a z tohoto primárního cíle podle mě plyne, že kapela je následně úspěšná, že na ni chodí lidé, že vyprodává koncerty. Dokázali jsme, že když děláme mainstreamovou hudbu, muziku v češtině, tak že máme možnost oslovit masu lidí. Někdo, kdo dělá žánrovější muziku, tak ji může dělat s cílem, že jej to baví, ale zdaleka to nemůže dojít k takto kýženému výsledku. U nás si myslím, že když se tím budeme nadále takto bavit, nesedneme si z toho na zadek a budeme hrát v klidu, tak že by to mohlo mít dlouhodobý úspěch.

ON-LINE rozhovor s Petrou Hradilovou k Festivalu v ulicích 2018 v Ostravě

Šli jste do toho už od samého počátku s tím, že budete zpívat a hrát v češtině?
Dříve jsem míval kapely, které zpívaly hodně v angličtině, já v tom jazyce ostatně fungoval asi osm nebo deset let. Pak najednou přišel zlom s kapelou Dolls in the Factory, kdy jsme v roce 2014 hráli jako předkapela Kryštofům na jejich turné. Tam se to zlomilo. Jednu naši anglickou píseň jsem tehdy přetextoval do češtiny a mezi lidmi se to nějak chytlo, fungovalo to.

S angličtinou byl konec?
Vyeskalovalo to v pocit beznaděje, že v angličtině to nemá smysl. Že právě čeština vede k tomu, aby ty písničky zlidověly, lidi je měli rádi a měli k nim blíž. Pokud chce někdo hrát anglicky, což – když to dělá dobře – je samozřejmě skvělé, tak bych preferoval spíše globální cestu. A je tady pár velmi úspěšných interpretů, kteří se snaží jít tou mezinárodní cestou, což je samozřejmě takový vznešenější cíl než ten, za kterým jdeme my. Mám k tomu veškerý respekt a úctu, protože já jsem na tuto cestu zanevřel nebo jsem na ni možná nebyl dostatečně silný a sebevědomý.

Není tedy moc pravděpodobné, že ve vaší hudbě nastane v budoucnu zlom a začnete zpívat i v jiných jazycích?
To si nemyslím. Čeština je mou rodnou řečí. V podstatě je jí sice japonština, ale česky dnes umím už rozhodně lépe. V češtině, myslím si, mám i takový ten kritický pohled na jazyk, v češtině jsem studoval veškeré školy až po vysokou, což o japonštině ani angličtině zkrátka a dobře nejde říct, a tím pádem u sebe nevěřím v jinou cestu, než v jazyce, ve kterém jsem schopen kriticky přemýšlet, ve kterém jsem schopen hodnotit, jestli je daný text brak nebo má nějaký smysl. Tedy myslím si, že toho jsem schopen.

Zdroj: Deník / Pavel Sonnek

Kolikátou vaší kapelou vlastně Mirai je?
Asi tisícerou, já vážně nevím. (směje se) Prošel jsem spoustou garážovek s různými přáteli, dodnes se bavíme a vídáme.

Ovlivnila kapelu nějak tragická zářijová smrt manželky bubeníka Šimona Bílého? Změnily se poté třeba vaše texty?
Tím, že je většinou píšu já, tak spíše ne. Ono kdyby se na nich podílel bubeník, tak by se to možná projevilo. Každopádně nás to zasáhlo, nějakou dobu jsme nehráli, bylo to takové podivné období. Nevěděli jsme, jak to se Šimonem dopadne, začal si uvědomovat jiné věci v životě, které ho zajímají, měli jsme i strach, že hudba pro něj už nebude prioritní, že ji – že nás – opustí. Bylo to zkrátka takové podivné období nejistoty, které věřím, že už je za námi. Pokud jsme zvládli tohle, tak bychom byli s prominutím hňupi, kdybychom se nechali položit nějakou jinou blbostí.

Devítinásobná slavice Hana Zagorová: Návraty domů nemám moc ráda

Populární zpěvák Martin Chodúr dokončil už teď své první vánoční album