A zatímco my jsme na mostě ve starém Darkově hovořily o knize a její symbolice, kousek dál se opět psala historie. Dalo by se říct, že krajina sice hýbe šikmým kostelem stále dál, ale Šikmý kostel hýbe s věcmi, nad kterými se už málem zlomila hůl. Doufejme, že mnoho následujících myšlenek čtenáře odjinud podnítí o regionu přemýšlet stejně hloubavě jako sama autorka.

Karin, vaše kniha způsobila v našem kraji hotovou davovou psychózu. Lidé, především ti, kteří mají nějaký vztah ke Karvinsku, se s knihou fotí, jsou aktivní na sociálních sítích a oceňují ji samými superlativy. Čekala jste tak masový úspěch s knihou, která je zasazena do něčeho, co už není?
Bylo by ode mě namyšlené, kdybych řekla, že jsem úspěch čekala. Já jsem Šikmý kostel psala především pro zdejší lidi a vůbec mě nenapadlo, že by se mohl setkat s tak ohromným ohlasem v celé republice. Naopak, možná jsem ji vypouštěla do světa s částečnou obavou, jestli mé zpracování Karvinští, Orlovští a Stonavští přijmou. Jestli jim zkrátka nějaká naplavenina nemluví do něčeho, co je pro ně vzácnou vzpomínkou. I proto jsem si dávala záležet na sebemenších detailech. Ve chvíli, kdy kniha vyšla a lidé ji takto vřele přijali, mi spadl obrovský kámen ze srdce.

Co bylo vlastně prvním impulsem k napsání takovéto knihy? Byť to byla jen pouhá myšlenka.
Když jsem ještě bydlela v Havířově, často jsem místy, kde se kniha odehrává, projížděla. Přiznávám, že bez znalosti historie mi tehdy trosky staré Karviné připadaly ošklivé a smutné. Impulsem k napsání knihy ale bylo něco úplně jiného. Sbírala jsem před několika lety materiál na povídku, ve které hrál hlavní roli kostel oddělený od hřbitova čtyřproudou silnicí. A právě tehdy jsem potkala paní Evženii, která mi povyprávěla malý kousek ze života svých prarodičů. Ten příběh je zakomponován do knihy a tenkrát mi z něho opravdu spadla čelist. Když jsem vyprávění pamětnice vstřebala a rozchodila, řekla jsem si, že tohle místo rozhodně neskýtá jen námět na pouhou povídku, ale na román.

Myslíte si, že se díky knize i spousta Karviňáků a lidí z přilehlých obcí, které jsou v knize zmíněny, začnou více zajímat o historii regionu?
To bych si moc přála. Čtenáři mi píšou, že tady bydlí třeba celý život a o některých věcech neměli tušení. To samozřejmě není jejich vina, protože se o těchto věcech v mnoha rodinách prostě nemluví a ve škole se o nich neučí. Také jsem prý některým lidem v Šikmém kostele doplnila detaily ke znalostem, které měli už dřív, ale neznali k nim širší kontext.

Knihu jste pokřtila oficiálně také na Knižním festivalu v Ostravě za přítomnosti spisovatelky Aleny Mornštajnové a primátora Ostravy Tomáše Macury. Krátce poté nastala karanténa. A já se ptám, nyní, ve chvíli, kdy máme v Karviné v Dole Darkov nové epicentrum, zdali by to nebylo na námět pokračování Šikmého kostela v té nejaktuálnější podobě?
V plánované trilogii, která bude mít v úhrnu tisíc pět set stran, chci dojít do konce šedesátých let minulého století, kdy stará Karviná fakticky zanikla. Ale to, co jste zmínila, samozřejmě silně vnímám. Myslím si, že situace, která nyní vznikla na Dole Darkov, je naprosto exemplární ukázkou toho, co náš region trápí a provází celá desetiletí. Je příliš daleko od centra, než aby si někdo jeho problémů všímal, i když je na ně opakovaně upozorňováno. Teprve ve chvíli, kdy nastane průšvih, se to začne řešit. A navíc se za tím mnohdy skrývá naštvaný podtext: „No jo, už zase jsou s nima problémy!“

Z čeho pramení tento problém? Je to o představě, že jsme v podstatě zanedbatelný region? Co si o tom myslíte?
Opravdu si myslím, že jsme příliš vzdáleni centru dění. Tak to bylo ale už za Rakouska-Uherska - daleko z Prahy, daleko z Krakova, daleko z Vídně. Když se k odlehlosti posléze připojilo nerostné bohatství tohoto regionu a kvalifikovaná pracovní síla, začaly vznikat problémy další. Z toho, kam současná situace dospěla, nemůžeme ale přece vinit horníky. To měl řešit majitel dolů, a tím je stát. Je pro mě obtížně pochopitelné, že zatímco všude jinde během karantény platila velmi striktní, někdy až přeúzkostlivělá pravidla, na Darkově se jelo dál, ačkoli každému muselo být naprosto jasné, že je to časovaná bomba.

Tím se dostávám k otázce, která je v knize nastíněna hned několikrát – obyčejný člověk versus ten nahoře. Ten obyčejný si toho odjakživa nemohl příliš mnoho dovolit.
Možná i mohl, ale potřeboval k tomu vynaložit mnoho vůle a úsilí, a to každý neumí nebo ani nechce. Celé řadě lidí vyhovuje, když jim někdo řekne, co mají dělat, oni tu práci vykonávají a jejich život ubíhá v poklidných kolejích. Je to jejich volba, a je naprosto legitimní. Nikdo z nás přece nemá právo soudit, jaký způsob života si jiný zvolí, tedy pokud je to v souladu se společenskými pravidly a zákony. Spor s vrchností, který jste nastínila, bych neviděla zas tak vyhroceně, protože zrovna Larisch nebyl podle mého názoru vykořisťovatel, i když některé postavy v knize ho tímto proletářským prizmatem vidí. Larisch-Mönnichové byli velmi dobří hospodáři, kteří tento kraj významně pozvedli a zapsali se do jeho historie. A zmiňme i to, že se velkoryse věnovali dobročinnosti.

Spisovatelka Karin LednickáZdroj: Gabriela Stašová

Ano, ale onen obyčejný člověk, jak bylo v knize nastíněno, byl rád, že má na chleba a bylo mu vlastně jedno, zda žije více v Polsku nebo v Česku. Šlo mu v zásadě o to, aby uživil sebe a rodinu, ne o jakékoli politické teorie a filozofování. V tomto kontextu možná ani nechtěl příliš brojit.
Naprosto souhlasím. Podle mě drtivá většina lidí chce zkrátka vést poklidný život, ve kterém budou mít rodinu a dokážou ji zaopatřit, vychovat děti a umožnit jim zase o něco lepší život. Taková je lidská přirozenost. Někteří lidé samozřejmě mají i nějaké ty vyšší ambice a cíle, sama patřím mezi ně. Ale to přece vůbec neznamená, že má kdokoli právo ohrnovat nos nad člověkem, který je vrchovatě spokojen se svým každodenním obyčejným bytím. Naprosto rozumím lidem, kteří chtějí prostě jenom normálně žít, a proto jsem do knihy tuto rovinu vložila.

Pojďme dále ke knize. Osudy lidí v hornickém kraji zasazené do historických okolností, které nikdy u nás nebyly růžové, jsou tak trochu popularizačním tahem, jak lidi podnítit k tomu, aby se zamysleli i nad tím, co bylo kdysi. Mám totiž pocit, že lidé často nemají zájem a ve svých životech mnohdy ani čas zabývat se tím, co bylo, když mají problém se svým vlastním životem a existencí právě nyní. Myslíte si, že například Karvinsko v tomto už nikdy nebude jiné? Přece jen obýváme tvrdý region.
Já si nemyslím, že se to vzájemně vylučuje. Naopak, až mě udivuje, kolik lidí mi teď píše obšírné e-maily, jak mají rozsáhlé archivy a hluboké vzpomínky. Myslím si, že lidé, kteří na Karvinsku žijí, mají o historii regionu dost silné povědomí. Samozřejmě ne všichni, ale spousta z nich. Už jen tím, že si moji knížku přečtou, v podstatě projevují velký zájem o dějiny místa, kde žijí. A já jsem naprosto přesvědčená, že zbeletrizovaná historie má obrovský edukační potenciál. Když předložím dějinné události ve formě příběhu, který je napsán zajímavě nebo poutavě, udělá to pro obecné povědomí strašně moc. Lidé se začnou zajímat i o to, co je předtím třeba v učebnici nebavilo. A dobrá zpráva je i to, že Šikmý kostel byl zařazen do seznamu doporučené maturitní četby na několika středních školách v regionu.

Setkala jste se s lidmi, kteří mohli na první pohled vypadat jako lidé, kteří nevědí, a přitom skrývali opravdové archivní poklady?
Na samém začátku práce jsem měla naprosto scestnou představu, že starší lidé si budou pamatovat mnohé, ale že mi své vzpomínky předloží v nesourodé nebo třeba někdy až naivní rovině. V tomto ohledu jsem se nemohla více mýlit. Je obdivuhodné, v jak širokém kontextu a souvislostech dokážou i po desítkách let své rodinné příběhy vyprávět. Jsem pamětníkům upřímně vděčná, že mi věnují svůj čas a vzpomínky. I když se třeba občas později ukáže, že některé události proběhly trochu jinak, je pro mě jejich vyprávění opravdu nedocenitelným zdrojem inspirace. Zároveň je však třeba dodat, že vše, co do knihy dávám, ověřuji v pramenech a literatuře a konzultuji s historiky. A pokud fabuluji, tak jenom tolik, co mi historická fakta dovolí.

Barbora, Ludwik, Julka a Barka jsou hlavními hrdiny knihy, která je i podle nich rozdělena do čtyř částí. Kde byly čerpány náměty pro jejich rozdílné povahy a osudy?
Chtěla jsem v Šikmém kostele poskytnout ucelený obrázek toho, jací lidé tady žili. Hned na začátku jsem si tedy stanovila, jaký kdo bude, abych pokryla celou škálu. Všechny moje postavy jsou vymyšlené, ale dávala jsem si hodně záležet, aby působily autenticky. Soudě podle mínění čtenářů se mi to snad povedlo. Zejména postava Barbory je v této souvislosti zmiňována nejvíce, ledaskomu připomíná jeho babičku.

Ztotožňují se lidé s jednotlivými postavami? Píšou vám, že jsou například podobné osudům jejich předků?
Ano, od čtenářů mi přichází desítky krásných e-mailů. Někdy mě až dojmou. Například věta: „Děkuji, díky vám jsem konečně pochopila, proč byla moje babka taková.“ Jiná čtenářka mi zase napsala, že obraz chlapa ležícího na kanapi jí připomněl tatínka, kterého nikdy svým dívčím rozumem nechápala. Tehdy se na něj zlobila, že se rodině více nevěnuje. A po přečtení knihy mi napsala, že jí teprve teď došlo, jak strašně musel být udřený.

To je také hezký smysl té knihy – něco, co lidé pochopili, přestože předtím to nebyli schopni vstřebat…
Je to přidaná hodnota, která by mě nikdy předtím nenapadla. Víte, někdy opravdu žasnu, co se v souvislosti se Šikmým kostelem děje, jak silné emoce ve čtenářích vyvolává.

Spisovatelka Karin LednickáZdroj: Gabriela Stašová

Navzdory tomu, že vize „šikmého kostela, který trčí v prázdné krajině“ je v knize zmíněná pouze jednou, název dokonale cílí na čtenáře a ty, kteří jsou zvědaví. Nebyl to tak trochu marketingový tah, anebo byl název hotový dříve než kniha?
Chtěla bych předeslat hlavně jednu věc – když jsem začínala psát, uvažovala jsem o publikaci v nákladu dvou set nebo tří set kusů, které by byly dostupné v infocentru. Vůbec mě tehdy nenapadlo, že kniha rozpoutá tak obří ohlas v celé republice. Takže rozhodně to nebyl marketingový tah, spíše místopisné určení děje. Název Šikmý kostel ponesou všechny díly této trilogie. Jediné odlišení bude v letech, kdy se děj odehrává, a v barevnosti názvu na obálce, který bude odpovídat jejímu časovému zařazení. Po hornické zelené přijde hnědá, pak rudá. Děsivá vize staré Žofie o kostele trčícím z pusté krajiny bude v díle druhém už více rozvinuta, a ve třetím díle se pak naplní.

V knize zaznívá několik pokrokových, nadčasových a nosných myšlenek, na kterých by se dalo stavět i dnes. Například postava Julky, která se rozhodne odejít do Ostravy, je v rozporu s bohabojnou Barborou, jež nezná svět velkoměsta vůbec. Spousta lidí z Karviné do Ostravy odchází i dnes. Je to stále kvůli stejným důvodům – neutěšenosti maloměsta a zdejších lidí?
Nevím, jestli můžu za někoho takhle mluvit. Obecně odchází spousta lidí z regionu úplně někam jinam. Příčinou samozřejmě může být to, že tady nenacházejí uplatnění pro veškeré své ambice, profesní zaměření a vzdělání. Odchod je v takovém případě naprosto pochopitelný, nikomu bych to nezazlívala. Spíše je mi líto, že zde uplatnění stále nedokážou nalézt. Samozřejmě dochází k restrukturalizaci po útlumu těžby a těžkého průmyslu. Ale v té souvislosti dodám, že by podle mě bylo velkou chybou udělat tlustou čáru a začít předstírat, že tady nikdy žádné šachty nebyly. Byly, a jsou neoddělitelnou součástí historie i současné podoby celého regionu.

Jinde v knize zase zaznívá velice pádná věta: „Hrdina přece není ten, kdo uteče. Hrdina je ten, kdo zůstane.“ Dá se tím však v problematice Karvinska, kde je čím dál méně práce, ještě stále řídit?
Byť ta věta byla řečena v kontextu doby a v konkrétním čase a situaci, stojím si za ní. Řešit problém odchodem nebo útěkem není úplně ideální. Vůbec nezpochybňuji to, že se někdo rozhodne odejít. Ale stále je větší kumšt zůstat a pokusit se uplatnit tady, i když to může být v mnoha ohledech složitější. Právě tohle je jakýsi leitmotiv mojí knihy – že tady u nás odjakživa všechno vyžadovalo větší úsilí než jinde. A v ledasčem to platí dodnes.

Postava Ludwika zase vyobrazuje charakter obyčejného člověka, který měl život tak zpropadeně složitý, že má averzi na veškeré vznosné řeči „študovaných“ či „velkých pánů“. Tuto averzi vůči intelektuální vrstvě lze v Karviné pociťovat dodnes. Není vám třeba po dlouhodobém bádání, kdy jste knihu psala, líto horníků, kteří jsou momentálně v pozici, kdy si jich málokdo váží? Není v tom trocha nespravedlnosti?
Samozřejmě že je. A obrovská. Dostali jsme se do fáze, kdy uhelná těžba ztrácí smysl a ekonomickou výhodnost. Nediskutuji vůbec o tom, že je ji třeba utlumit, ale regionů, kterých se dotkl tento problém, je více a my se s tím potýkáme tak nějak nejhůř. A náš mediální obraz zůstává pokřivený. Zrovna dnes jsem shodou okolností autorizovala rozhovor novinářce z Prahy, které si velmi vážím. Ale i ona tam užila sousloví „černé srdce republiky“. Navzdory tomu, že už to není několik desítek let pravda. Zkrátka určité nazírání na náš region přežívá. A to podstatné stejně stále uniká pozornosti – totiž to, že tento region dlouho táhl celou republiku. A nejen tu socialistickou, ale i první republiku nebo Rakousko-Uhersko. A dneska se na něj mnozí dívají přes prsty… Mám k tomu jeden zajímavý postřeh. Ve výpravné publikaci Báňské a hutní společnosti z konce dvacátých let minulého století se mluví s obrovskou pýchou o výsledcích ostravsko-karvinských dolů. Kniha vyšla v době, kdy společnost měla hlavní sídlo v Praze. Je zajímavé vidět ilustrace, v nichž se hrdě přepočítává denní těžba na vagony, které zaplní Václavské náměstí. A je to smutný kontrast k tomu, jak se o regionu píše v celostátních periodikách dnes. Třeba i toto dokáže alespoň trochu moje kniha napravit.

Proč tento zvrat nastal?
Myslím si, že za to může i to, jak byl – a vlastně stále je – náš kraj prezentován. Lidé odjinud pochopitelně vnímají věci hlavně na základě informací, které se k nim dostanou. Mají uloženou vzpomínku třeba na to, že horníci dostávali poukazy na pobyty do Jugoslávie, zatímco oni sami museli žádat o výjezdní doložku a devizový příslib. Ale už si k tomu nedosadí souvislosti. Třeba to, v jakém stavu měli horníci plíce a klouby. Tato nevraživost vyrostla na pomýleném základě. Nepochopení pramení z nedostatku informací a bohužel stále přetrvává.

Dalším významným momentem je ke konci knihy česko-polská otázka, u které mnoho lidí záměrně přivírá oči. Nedávno, v čase koronavirovém, se objevily u těšínských hranic transparenty o tom, že je jedné straně po té druhé smutno. Myslíte si, že krize může být v tomto směru i přínosná? Vždyť jsme přece všichni jen lidé, kteří sice nejsou ve své podstatě svatí, ale jsou i tvory společenskými.
Doufejme v to, i když některá vyhrocená stanoviska asi jen tak nic neotupí. Ale pojďme mluvit o pozitivnějších věcech. Jedním z nezpochybnitelných efektů koronakrize může být i to, že si uvědomíme, co jsme dříve nevnímali. Zajít si na pivo s přáteli za hranicí, stavit se do Cieszyna pro krówki, zajet si na víkend do Krakova… to je přece tak fajn. Teprve nyní zjišťujeme, že nám chybí to, co jsme považovali za standard. Beru to jako lekci pokory, za kterou jsem vlastně vděčná. Také si uvědomuji spoustu věcí.

Mohu se zeptat, jaké?
Jak moc mi vadí, že nemám volnost a nemůžu dělat věci, které jsem dělávala úplně běžně. Myslím, že podobně to cítí spousta lidí. V konečném důsledku to ukazuje, jak strašně dobře se máme a jak malinko nám stačí k úplnému vykolejení.

Bylo náročné shánět materiály k takzvané Sedmidenní válce o Těšínsko, když lze na spor nahlížet z obou stran zcela jinak?
To téma mě pohltilo, takže bych neřekla, že to bylo náročné. Spíš nesmírně zajímavé. Ale práce je za tím hodně. Když už jsem si řekla, že se do toho pustím, chtěla jsem to téma zpracovat co nejpečlivěji. Mimo jiné proto, že jsem první, kdo ho v češtině literárně ztvárnil. Přemýšlela jsem dlouho, jak ten stále bolavý konflikt uchopit. Chtěla jsem si zachovat naprostou nestrannost a nadhled, a právě proto jsem se nakonec rozhodla nechat naplno zaznít argumenty obou stran. Na tom celém mě nejvíce zaráží, že lidé, kteří dlouhá staletí žili v naprostém souznění, se najednou začali nenávidět. Udávat. Nebo si začali ubližovat. Vlastně mě to až děsí. Znáte to – kdo se z historie nepoučí, ten ji musí prožívat stále znovu.

Neměla jste třeba na tento popis nějakou kritickou zpětnou vazbu?
Drtivá většina ohlasů je kladných. Lidi jsou vesměs rádi, že jsem to téma otevřela. Ale samozřejmě se mi ozvalo i pár rozhořčených čtenářů z obou stran hranice. Někteří z nich se projevovali dost výbojně. Byla jsem z toho někdy dost nešťastná, ale pak mi respektovaný polský historik Daniel Korbel, se kterým intenzivně spolupracuji, řekl krásnou větu: „Když člověku nadávají obě strany, znamená to, že se blíží pravdě.“ A tohoto výroku se držím, když mě občas zase někdo osočí z toho, že nadržuji jedněm nebo druhým. Nestojím na žádné straně. A pokud přece někoho hájím, tak obyčejné lidi, kteří tu turbulentní historii museli žít. Je mi fuk, jaké byli národnosti. A jsem přesvědčená, že hýčkání starých křivd je cesta do pekla.

Jaký je pro vás v knize Šikmý kostel klíčový moment, při kterém jste si sama pověděla, že stojí za to, aby ji lidé četli a abyste začala psát i další dva díly?
Asi bych neřekla, že tam je nějaký takový moment. Nemusela jsem v sobě naštěstí hledat konkrétní důvod, proč nepřestávat psát, celá ta práce mi dává smysl. Přestože to bude znít trochu pateticky, myslím si, že tento kraj a lidé, kteří v něm žili a žijí, si opravdu zaslouží, aby jim někdo složil alespoň literární poctu.

Na konci knihy je poděkování vašim dvěma dětem. Jak oni přijali, že jste čtyři roky pracovala na knize, o které jste navíc nevěděla vůbec, jak to s ní dopadne?
Davča i Zuzanka jsou uvyklí tomu, že hodně pracuji, protože jsme spoustu let žili sami. Nebyla to tedy pro ně žádná novota, spíše nyní je změna v tom, že dělám věci, které jsem dříve nedělala – například někomu podepisuji knihy nebo poskytuji rozhovory. (smích) Nebo že je dům obložený spoustou dokumentů, map a knížek. A že matka je někdy monotematická a mluví u večeře o tom, co zrovna dneska zjistila v archivu.

Předtím jste pracovala v nakladatelství. Jak ovlivnila tato práce celý proces psaní a vydávání knihy?
Psaní to rozhodně neovlivnilo. Nakladatelství jsem po dvaadvaceti letech prodala, abych mohla psát a měla na psaní dostatečný prostor. Píšu velmi pomalu a rešerše ke knize také zaberou spoustu času. Ale samozřejmě se mi hodily dlouholeté zkušenosti s nakladatelskou praxí. Umím knihu připravit k vydání a vím, co s ní dělat dál, aby byla k mání v každém knihkupectví. To pro mě byla velká výhoda.

Kdybyste se měla ztotožnit s jedinou postavou v knize, lze ji určit?
Nelze. Střípky ze mě jsou vlastně v každé postavě ze Šikmého kostela.

Jak se vyvíjí práce na pokračování dalšího dílu Šikmého kostela? Je to jednodušší, nebo naopak složitější, když chce autor udržet úroveň díla, které je úspěšné?
V branži se pohybuji velmi dlouho, takže vím, že někteří čtenáři rádi srovnávají a budou poukazovat na to, že druhý díl je jiný než první. Jenže druhý díl Šikmého kostela musí být trochu jiný. Ten první jsem psala jako jakousi variaci na realismus devatenáctého století, což se shoduje s časovým rámcem začátku knihy. Ve druhém díle popisuji dvacátá, třicátá a čtyřicátá léta, kdy se život a myšlení lidí v mnoha ohledech výrazně proměnily. Musím k tomu samozřejmě použít i odpovídající výrazové prostředky. Jinak by to nebylo autentické.

Ano, v knize je spousta výrazových prostředků, které jsou opravdu „naše“, navíc i stále ještě soudobé. Čerpala jste z konkrétních zdrojů, aby byl jazyk opravdu realistický?
Čerpala jsem jednak z toho, co jsem odmala slýchávala například od babičky, ale potom jsem všechno ještě konzultovala s jazykovědci a následně jsem dala rukopis přečíst dvěma lidem, kteří tento jazyk běžně užívají. Existují různé podoby regionálního nářečí a s velkým překvapením jsem zjišťovala, jak významné lexikální rozdíly se vyskytují třeba ve vzdálenosti několika kilometrů. Souvisí to i s tím, že lidé kdysi byli mnohem pevněji svázáni s místem, kde žili. A Ostrava? To byl úplně jiný svět!

Jak vy sama nyní nazíráte na Karvinou, kde jste se narodila, ale odkud jste odešla do Ostravy? Vrátila byste se někdy na Karvinsko?
V Karviné jsem se narodila, ale vyrostla jsem v Havířově. Každopádně nemám s tou představou žádný problém. V poslední době jsem v Karviné kvůli knize velmi často a v Havířově mám rodinu a přátele. Vnímám i to, jak se tento region rozvíjí a jak v mnoha ohledech zkrásněl. Myslím si, že pro člověka odjinud, který sem přijíždí s veškerými dříve zmíněnými předsudky, jsou Karviná i Havířov velmi příjemným překvapením. Ale abych odpověděla na otázku – nemám dojem, že bych někdy úplně definitivně odešla, ale dokážu si vlastně představit život kdekoli.

A jste vy sama, byť už kvůli kořenům, tak i třeba díky knize, patriotka?
Patriot zní možná lehce agitačně, tak to řeknu jinak. Za ty čtyři roky práce jsem se naučila karvinskému regionu i jeho lidem tak nějak lépe rozumět. Hlouběji. A mám to tady ráda. Aby taky ne, když jsem si zdejší krajinu osadila vlastními literárními postavami, ne?

Karin Lednická se narodila v Karviné, vyrostla v Havířově a nyní žije a pracuje v Ostravě. Po maturitě, navzdory své touze studovat knihovnictví nebo žurnalistiku, pracovala v široké škále profesí v průmyslových podnicích na Ostravsku a Karvinsku. Poté pracovala v médiích. Po návratu z Anglie, kde pobývala v letech 1993-1994, se dvacet let věnovala vydávání a překládaní literatury. V současné chvíli pracuje na druhém díle románové trilogie Šikmý kostel. Má dvě děti – Davida (18) a Zuzanu (16).