Vaše filmové hororové začátky nejsou spjaty přímo s filmem, ale s muzikou, protože nejprve tady byla thrash metalová kapela Pátek XIII, kterou jste mj. založil s karvinským zvukařem Digazem, který s vámi spolupracuje dodnes i na filmech. Ovlivnila nějak kapela to, že jste se pak rozhodl hororu věnovat i jako filmař?

Patek XIII vznikl na jaře 2006 a jeho prvotním cílem bylo prezentovat právě staré poctivé horory nebo mysteriozní filmy. Spojit tyto příběhy s úderným rytmem thrashmetalových kytar bylo hodně zásadní dobrodružství. Říkali jsme tomu Strash Metal. Na každý koncert jsem podle dané skladby vymýšlel i pódiovou scénografii. Bylo to někdy hodně zábavné, ale šlapalo to a lidi na to s nadšením vzpomínají dodnes. Takže to byl zároveň i jeden z prvotních kroků, jak vyměnit mikrofon za kameru.

Krom napětí a hrůzy hraje ve vašich filmech velkou roli i humor a nadsázka. Jak je náročné pohybovat se na tak tenkém ledě, jako je skloubení hrůzy a humoru tak, aby to nakonec hrálo dohromady a nerušilo to výsledný dojem z celého díla?

Výstřední humor je součástí našeho regionu. Je to velmi spjaté s charakteristikou lidí, kteří se zde pohybují, a to nejen v kulturních sférach. Při natáčení vycházíme ze spontánních situací. Už jsem to jednou někde říkal, že amatérská a nezávislá tvorba, zvláště z našeho města, by bez tohoto humoru byla velice smutná až vážná. Prezentovat rázný humor je tedy jednou z priorit a jde to tak nějak samo, přirozenou cestou.

Vaši herci jsou v naprosté většině lidé z Karvinska a okolí, lokace také, ve filmech se mluví tak, jak to slyšíme kolem sebe v obchodě, hospodě a podobně. Vím, že někteří kritici vám toto vyčítali a měli názor, že prý by filmy byly více profesionální, kdyby se v nich mluvilo čistě a spisovně. Vy ale máte pokud vím zcela opačný názor…

Mé dosavadní filmy se dějově odehrávaly v našem kraji. A já věřím, že právě v používání mluvy a způsobů vyjadřování, které tady přeci běžně denně slyšíme okolo sebe, je právě to kouzlo. Někomu to sice může až vadit, ale mě se s těmito atributy filmově pracuje náramně.

Další vaší „obsesí" jsou 90. léta minulého století, svět filmů na VHS videokazetách, tehdejší filmoví hrdinové, hudba, estetika, móda a další. Co vás na té době pořád tak baví a přitahuje natolik, že právě 90. léta budou i prostředím vašeho nejnovějšího filmu Kyselý dech?

Nejenom 90.léta, ale z velké části především zlaté osmdesátky. Co se žánrových filmů týče, jsem s tou dobou pořád hodně spjatý. Nikdy jsem na to nezanevřel a dodneška si pouštím VHS kazety s královským jednohlasým dabingem. Filmy tohoto typu se dávno v takovém měřítku netočí, a je o to vzácnější, když se dnes objeví tvůrci, jako třeba Joe Begos nebo David Sandberg, kteří svá díla staví právě kompletně na atmosféře z 80 - 90.let.

Taky já jsem si vždy přál natočit film zasazen právě do této doby. Je to u mě přirozený vývoj a už kdysi jsem cítil, že právě tohle je moje parketa. Plakáty s monstry, kazety, oblečení jako vystřižené podle kapely Suicidal Tendencies. To vše jsem viděl na začátku 90. let v pokoji mého souseda Vladimíra Timčáka. Jeho nejmladší brácha spolu s mým bratrancem mi také nahrávali první metalové kazety. Vzpomínám dodnes, jak tehdy jednou moji mámě došly nervy a řekla: „Jo tu niechcym v chalupie tego Kinga Diamonda." Byla to nahrávka Abigail z roku 1987.

A můžeme tedy trochu nalákat diváka, o čem tedy Kyselý dech bude?

Kyselý Dech je zasazen do poloviny devadesátých let. Svou atmosférou ale připomíná spíše děsy z let osmdesátých. Je to, jakoby Neon Maniacs potkali Zombi Holocaust. Jde o příběh dvou sester, které začínají natáčet svůj nový horor právě jménem Kyselý Dech. Start natáčení se ale záhy stává tou nejhorší noční můrou, a ony samy se ocitají v hnisajícím světě doktora Ericha Karpiho… Připravte se na výlet do dob videopůjčoven, školních gangů, domácích dabingů, exploze hlavy, stylového oblečení, temných lokací, sečných zbraní, bizarních postav a hlavně poctivých ručních efektů, na kterých je film z části založen!

Jak známo, film je v podstatě natočený. Na čem tedy pracujete teď?

Celý film byl dostříhán nedávno a zrovna nyní jsem dokončil jeho trailer. V karvinském studiu Digaz Recordings se v nejbližší době budeme věnovat postsynchronům a hudbě k traileru, na který pak společně s úvodní skladbou a plakátem vytvoříme crowdfundingovou

Co se postsynchronů týče, když jsem mluvil s vašimi herci, vykládali mi, jak náročná disciplína je ve studiu svou roli namluvit…

S dabingem nemám až tak velké zkušenosti, protože Kyselý dech je teprve můj druhý film, který si celkovou zvukovou postprodukcí projde. Herci se musí poprat s tím, že se obrazně vrací zpět do natáčení, což někdy bývá i odstup dvou měsíců. Musí znovu najít stejný tón a barvu svého hlasu, jako když se scéna točila a další tyto věci. Ale není to jen o dabingu. Například některé zvuky zkrátka nejde vytvořit tak, jak vznikají přímo v praxi. Aby byl výsledek zvukově skutečně kvalitní, musí se některé vytvořit něčím jiným a pak znovu nahrát. Ale právě i to je zkrátka další dobrodružství, které mě na filmech baví. Improvizace, fantazie a získávání zručnosti a praxe pro další filmy.

Ve světě nezávislého filmu se pohybujete již několik let. Sledujete tedy i nezávislou filmovou produkci svých kolegů u nás? Jaká je vlastně její celková úroveň a jsou zde tvůrci či snímky, na které byste rád upozornil?

Samozřejmě že sleduji. Ne úplně všechny filmy, protože amatérská tvorba u nás je velice rozsáhlá, ale co se týče temného žánru, jsem rád za každý zářez. Český horor má skromnou historii a zároveň zajímavou budoucnost. Netrpělivě čekám na film Robina Kašpaříka Jsem brána, který je podle povídky Stephena Kinga. Film vzniká už nějaký ten pátek, ale nejen já věřím, že bude magický. Co se týče zahraničních nezávislých filmů, tak sleduji a vychutnávám si tvorbu Joe Begose, který loni doslova vychrlil pořádnou dávku inspirace v mixu Scanners a Ramba, a to ve svém druhém počinu The Minds Eye.