Devětatřicetiletý rodák z Šumperku, držitel ceny Thálie, původně do Ostravy jít nechtěl. Jak sám říká, osud tomu ale chtěl jinak. Proč se rozhodl zůstat? A jak dnes vnímá zdejší kulturní scénu ve srovnání s pražskou? Co ho opravdu baví na filmovém natáčení?

Máte cenu Thálie a hrajete v seriálu Ulice – dvě absolutně odlišné umělecké roviny – z čeho máte větší radost? Z prestižního ocenění, nebo z toho, že vás takřka denně vidí milion diváků v televizi?
Obojí je skvělé, nejde to srovnávat, jsou to dva odlišné světy. Mnoho diváků Ulice jsou třeba lidé, kteří divadlo znají, ale nechodí do něj nebo chodí jen velmi okrajově. A někdy je to i tak, že díky tomu, že se začnou zajímat o nějakého pana Melníka, objeví i Divadlo Petra Bezruče v Ostravě.

Stalo se vám někdy, že na vás někdo na veřejnosti reagoval negativně kvůli nějaké roli? Například proto, že jste v Ulici přebral Jindru Bédovi?
To se mi naštěstí nestalo. Byl jsem ale připraven se veřejně obhájit. Je to prosté, jsem jenom herec, jehož náplní práce je, naučit se text napsaný scénáristy a zahrát jej. Vše pod drobnohledem režisérů a mocné produkce. Chápu, že to svádí si „vybít“ zlost na tom kdo je první na ráně, ale bohužel právě herec, za to, co se na obrazovce děje, je nejméně zodpovědný.

Umíte i vy sám hrát na nějaký nástroj? A kdybyste nebyl hercem, chtěl byste být muzikantem jako Honza?
Já jsem dokonce studoval za svých mladých let hru na kytaru, ale to už je dávno. Hudba a hudební nástroje mi nejsou až tak cizí, ale považovat se za muzikanta, by bylo velmi troufalé. Nicméně v divadle Petra Bezruče v představení Škola základ života mimo jiné zpívám a doprovázím několik písniček na bicí. A to si hodně užívám.

Vaše seriálová partnerka z Ulice – Jindra – není zcela typický jemný ženský prototyp. Jaké ženy se vám líbí ve skutečném životě?
Samozřejmě moje manželka Lucie a nikdo jiný. (smích)

V seriálu Místo zločinu Ostrava hrajete patologa. Dovedete si představit, že by to bylo vaše civilní povolání?
To nedovedu, ale díky své práci jsem mohl tento obor okusit a věřte mi, bylo to hodně výživné. Smekám před lidmi vykonávající tuto činnost. Víme z historie, že člověk se umí přivyknout na ledasco. A i ta nejhorší zvěrstva, brát jako naprosto přirozená. Naštěstí jsme se jako lidstvo, alespoň v některých koutech světa, posunuli dál. Proto si dovolím považovat patologii jako nejzazší hranici civilního povolání.

Vyžadovala tato role nějakou speciální přípravu, mám na mysli například pozorování práce skutečného patologa?
Ano měl jsem přípravu, protože jsem nechtěl nechat nic náhodě. Česká televize mi dokonce nabídla odbornou konzultaci. Skutečnou pitvu jsem však neabsolvoval. Neměl jsem na to žaludek.

V relativně krátké době jste se objevil v hned v několika sledovaných televizních projektech – nejen v seriálu Místo zločinu Ostrava, ale i ve dvoudílné minisérii Dukla 61 nebo Stockholmský syndrom. Baví vás věnovat se takto tematicky i výpravně rozdílným věcem?
Já si myslím, že nejkrásnější věc na natáčení a vůbec, je právě ta různobarevnost. Ačkoli divadlo má také výpravu, scéna nikdy nepojme to všechno, co dokáže kamera. Navíc je hezké, že člověk si zahraje současnou i historickou roli, s tím, že je vše koncipováno tak, aby měl herec alespoň na chvíli opravdový pocit té dané doby a situace. Kromě maškarních bálů je to jediná možnost, jak se za někoho legálně převléct. (smích) Takže mě to rozhodně baví. V každém případě, oba světy, jak film, tak i divadlo, mají to své kouzlo okamžiku. A nedovedu si představit, že bych už zůstal věrný jen jednomu z nich. Je to silně návykové povolání. (smích)

Máte pocit, že když chce dnes někdo na poli hereckého umění uspět, musí se mihnout i v televizi a filmu?
Myslím si, že je to v dnešní době dokonce nevyhnutelné. Jinak je samozřejmě mocná také funkce sociálních sítí, ale to na nich musí být člověk aktivní. A to já zrovna nejsem. Pokouším se trochu rozhýbat instagram, což mi poradili a doporučili kolegové, ale jinak na to opravdu nejsem ten správný typ. Ale zpět k otázce. Je to nevyhnutelné. A to i přesto, že Ostrava je v současnosti na skutečně vysoce vyspělé kulturní úrovni. V Praze navíc na ostravskou kulturu velmi dobře slyší. Já mám výhodu i nevýhodu v tom, že působím v Divadle Petra Bezruče, což je skvělé divadlo, ale zároveň je to komorní scéna, kam se vejde jenom určitý počet diváků. A abychom oslovili tisíce dalších, je nutné přijímat i nabídky z filmu a televize.

Myslíte tím, že i do toho divadla přijde více lidí, když vědí, že tam hraje herec, kterého znají z televizního seriálu?
Ano, myslím si, že to tak funguje. Tedy v mém případě to tak zabralo. Nevím, jestli je tato skutečnost smutná. Spíše je přirozená. Já měl naštěstí vždy krásné role, za které jsem byl oceněný i jednou z nejprestižnějších cen u nás. I tak to nemělo očekávaný efekt, jako když jsem se třeba objevil v Ulici. (úsměv)

Zdroj: Youtube

Roli Lenského v divadelní hře Evžen Oněgin uvádíte jako jednu ze stěžejních ve svém životě v rámci dráhy divadelního herce. Máte tudíž radši klasiku, nebo se rád vyžijete i v moderně?
K té roli, kterou jste zmínila, mám hodně blízký vztah. Byla to má první velká role, když jsem nastoupil do zdejšího divadla, ještě za působení Honzy Mikuláška. Jemu vlastně vděčím za to, že jsem v Ostravě, protože si mě vybral do souboru. Co se týká výběru žánru, nemám to nijak nastavené. Mně se líbí, že můžu dělat všechno. Ani nemám na nic z toho doslova vyhraněný názor. Mám rád nové výzvy.

Co vás baví na městě Ostrava, kde působíte jako herec již dlouho? Jste rodák z jiného kraje, bylo už kdysi úmyslem zůstat u Divadla Petra Bezruče tak dlouho?
Úmyslem to tak dlouho určitě nebylo. Upřímně jsem v prvopočátku do Ostravy nechtěl vůbec. Jako každý jiný student divadelní fakulty jsem znal jediné slovo – Praha. Osud tomu ale chtěl jinak. V určité chvíli, kdy mě spolužáci přesvědčovali o kvalitách divadla, jsem pak nad nabídkou neváhal a přijal ji. To, že jsem tady dosud, je hlavně díky divadelnímu kolektivu, který je, dalo by se říct, skoro rodinný.

Znamená to, že jste mezi svými kolegy našel i přátelské vztahy? Koho máte rád a koho si vážíte?
Mám to štěstí, že si s kolegy herci většinou velmi dobře rozumím. Nemám sice tu povahu „baviče“, který na sebe strhává pozornost, ale spíše naslouchám. A koho jsem z týmu neznal, mile rád jsem poznal. Se Standou Majerem se znám asi nejvíce, točili jsme spolu už několik projektů, je opravdu na co vzpomínat.

Zdroj: Youtube

Kdy nastal přesně ten zlom, že jste se rozhodl zůstat v Ostravě? Alespoň prozatím.
Ano, to je přesně to slovo – prozatím. Stále zůstávám, mám tady práci rodinu a přátele. Nicméně práce, která mě zaměstnává nad rámec divadla čili natáčení, se zatím dá skloubit. Je to všechno o lidech a jak se dokáží domluvit. Vedení divadla Petra Bezruče mi zatím vychází vstříc, proto není nutné abych se stěhoval.

Ve výčtu vašich divadelních rolí jsou například role v dílech, která jsou nezapomenutelná svou knižní předlohou i filmovým zpracováním, například Petrolejové lampy. Je v takovémto případě těžké už vůbec dostat lidi do divadla?
Samozřejmě, že to není vůbec jednoduchá věc. Konkrétně tento titul se dělal už mnohokrát a vždy se srovnává s filmovým zpracováním v titulní roli s panem Čepkem. Je potřeba se nad tím povznést a jít do toho, nebát se. My jsme v Ostravě lákali na zpracování, a hereckou oddanost tomuto titulu. Naštěstí jsme měli dobré recenze, které byly umocněny diváckým nadšením. Co víc si přát. Ještě taková zajímavost – mého otce mi hrát bratr pana Čepka, a z toho mě mrazí ještě teď. Je to úžasný herec, ale hlavně člověk s velkým srdcem.

Další zajímavou rolí byl Petr Bezruč v inscenaci Ivana Motýla a Jana Balabána. Máte vztah k Petru Bezručovi, který je se zdejší scénou spjat dodnes v mnoha modifikacích, přestože nejste narozen v Moravskoslezském kraji?
Měl jsem to štěstí, že jsem zažil oba dva tvůrce ještě spolu dohromady, za což jsem rád. S oběma autory této původní hry, i s herci a režisérem jsme putovali po stopách dávno minulých, kde sedával Petr Bezruč. Tato cesta měla nejen rázovité kouzlo oněch navštívených míst, ale hlavně Jan Balabán s Ivanem Motýlem nás okouzlili svým vyprávěním o tom, co bylo, je a bude. A díky nim, jsem tento kraj konečně pochopil.

Máte nějakou konkrétní vtipnou historku z tehdejšího zkoušení nebo přímo hraní?
Byla to citová záležitost. Jak provedením, tak i naplněním. S Honzou Vápeníkem jsme byli jedno tělo, jedna duše. Opravdu nás to stmelilo v jednu bytost. Bylo to až děsivě magické. Samozřejmě jsme se taky hodně nasmáli. Snad se nebudete zlobit, ale tyto historky jsou spíše na posezení v soukromém kruhu.

Získal jste touto „bezručovskou“ zkušeností nějaké oblíbené místo nebo podnik?
To ani ne. Nacházel jsem si je s postupem času sám. A abych pravdu řekl, nejsem až tak úplný hospodský vysedávač a kritik všeho co kde šustne. V létě, ale milerád posedím s přáteli na zahrádce s pěkně oroseným půllitrem. V divadle máme moc pěknou novou zahrádku na posezení s diváky po představení. Někdy se stavte. (smích)

Když se zastavíme u zdejší umělecké scény, máte ji rád? Připadá vám Ostrava, co se týče umění perspektivním místem?
Ano a je to jeden ze stěžejních důvodů, proč jsem tady zůstal. Jak už jsem zmínil, Praha je samozřejmě multi kulti a bezesporu jsou tam mraky možností a divadel, ale mám pocit, že Ostrava se jí velmi snaží připodobnit, což vnímám velice kladně. Například teď je skvělé, že se v rámci nových menších scén vytváří například Studio G. Je tady spousta možností a člověk si může opravdu vybrat.

Opravdu máte pocit, že se chce Ostrava připodobnit Praze?
Samozřejmé je, že Ostrava byla, je a bude vždy naprosto svá. Chtěl jsem to spíše přirovnat ve smyslu té četnosti výběru umění, která se zde nabízí. Ostrava si ale razí svůj směr, v jistém smyslu originální a ojedinělý. I proto mnoho lidí, a nejen z Prahy, jezdí za kulturou sem, protože tam některé věci, které jsou naopak u nás, nenajdou. Například představení nebo jakákoli jiná akce, která se koná v oblasti Dolních Vítkovic, je zážitkem, který se jinde nenabízí.

Máte tu schopnost, že nejste pouze hercem, ale i scénáristou. Jak moc se herecké zkušenosti pro tvorbu textů a scénářů hodí, když byste měl tyto dvě různé pozice popsat laikovi?
Mně osobně to dost pomáhá, protože to, co si napíšu, si i přehraji. A myslím si, že to je standardní postup u všech. Slyšet, jak daná slova zní, je v tomto případě ta nejlepší výpomoc. Každopádně být někdy obojím je stoprocentně výhoda.

Máte za poslední období za sebou nějaký zajímavý scénář, který jste někde uplatnil?
Momentálně na to vůbec nebyl čas.

A plánujete v tomto směru něco?
Ano, plánuji.

Můžu vědět, co to je?
Zatím ne. (úsměv)

Kam rád chodíte, když nemusíte být nutně v divadle? Vyhledáváte kulturu i mimo práci?
Řídím se náladou i časem, ale nejvíce se snažím věnovat rodině. To je momentálně pro mě hlavní priorita. Kultura nejde stranou a člověk občas zajde na nějaké představení svých kolegů, ale přesto nejde stíhat vše.

Na co se momentálně ve svém životě nejvíce těšíte, ať už se to týká práce nebo osobního života, případně pak propojení obou těchto složek?
Nemám nic konkrétního, na co bych se těšil – těším se na to, co přijde, co bude. A hlavně na to, jak to všechno dopadne. Ve světě se děje tolik věcí, že člověk nemá jistotu už v ničem. (smích)

Takže takový přístup „carpe diem“?
Ano.