Při vzpomínkovém odpoledni nechybělo zpívání, ani předčítání z jeho veršů a aforismů, nechyběl Šeinerův osobitý humor, který vkládal jak do slov, která psal, tak do veškeré své lidské komunikace, jež ho dělala originálním.

Na setkání v Základní umělecké škole Bedřicha Smetany v Karviné vystoupil Koncertní sbor Permoník, Mužský komorní sbor i Sbor přátel zpěvu.

Na klavír zahrála také dlouholetá korepetitorka Permoníku Wanda Miech. „Ivánku, zařiď mi tam nahoře, abych to dnes zahrála dobře,“ řekla s dojetím publiku.

Texty Ivana Šeinera četl současný prezident sborového studia Petr Kazík nebo například klavírista a pedagog Lukáš Michel. Ačkoli mnohým bylo spíše do pláče, našly se momenty upřímného smíchu, které celá léta ke sborovému zpívání neodmyslitelně patří.

„A strojek života se otáčí dál,“ bylo řečeno v jednom z Šeinerových básnických textů. Manželka a zakladatelka Permoníku Eva Šeinerová tento úryvek použila ve své závěrečné řeči, a přestože pro ni samotnou byla tato chvíle nejtěžší, jako vždy dokázala hovořit s elegancí a zdravým životním přístupem.

„I když víte, jak je to pro mne těžké, život jde dál a já vám všem děkuji za to, jakou jste pro mne byli oporou,“ řekla Eva Šeinerová.

A tak stejně jako v jednom z textů, ve kterém Ivan Šeiner s lehkostí rozjímá nad „soudem posledního blues“, se s určitým nadhledem naposledy s touto osobností rozloučili lidé, kteří k ní měli vztah. A o tom, že jich nebylo málo, svědčila i závěrečná společná píseň, kterou se tentokrát nestyděl zazpívat vůbec nikdo.

Nová jáma, smuteční průvod.
Výbuch na Lazích připravil o život 92 horníků, od neštěstí uplynulo 100 let
 Kolonie s dědečkem Mirkem.
Příběh horníka Pavla Petráše: Když se z podzemí ozval výbuch...