Když takhle s Hamletem nebo jinou hrou objíždíte republiku, poznáte podle reakcí publika nějaké regionální odlišnosti?
Regionálně to ani moc nevnímám, vždycky víc záleží na tom, co přijde za diváky. Jde velmi dobře poznat, kdy si diváci sami koupí lístky, protože chtějí představení vidět, a kdy přijdou ti, kteří je dostali v práci zdarma. Líp se mi samozřejmě hraje pro ty, kteří si představení vybrali a těší se na něj. Myslím si ale, že občas překvapíme i ty, jež by jinak do divadla nešli, díky tomu třeba přijdou příště a najdou si k divadlu cestu. Takže je to vlastně docela dobrý systém.

Tato jedna inscenace se uvádí na festivalu v Ostravě, v Brně a v Praze hned čtrnáctkrát, a to v patnácti následujících dnech. S tímhle systémem hraní už máte zkušenosti, jak to zvládáte?
Samozřejmě je potřeba hlídat si zdraví, aby mi vydržel hlas a měl na každý večer dost síly. Já teď v Hamletovi ale naštěstí nemám nijak zásadně fyzicky či herecky náročnou roli. Největší úkol je to asi pro Hamleta, tedy pro Jaroslava Plesla – ten když hraje tuhle roli, tak žije dost asketickým životem a už má odzkoušeno, že musí spát minimálně deset hodin denně, správně jíst, doplňovat vitaminy a dobře se před každým představením rozcvičit. Pro něj je to rozhodně hodně náročná práce, ale já to letos takhle intenzivně s rolí Claudia nevnímám. A na to každovečerní hraní i opakované uvádění jedné inscenace už jsme docela zvyklí z běžného divadelního provozu, to už prostě patří k naší profesi.

Na jevišti se potkáváte se svou manželkou Veronikou Čermák Mackovou, která hraje Ofelii zamilovanou do Hamleta. Nosíte si občas práci domů a navzájem si komentujete svá vystoupení?
V hereckých párech už to tak asi bývá, že se zkoušené společné hry nezbavíte a pořád o ní mluvíte, to se nedá nic dělat. Má to ale i své výhody, máme spolu například mnohem více času vše podrobně probrat než jen na zkouškách. A já se moc rád a velmi často řídím připomínkami své manželky.

Momentálně nepochybně hrajete v jedné ve světě z nejznámějších divadelních her vůbec, zároveň se ale nebojíte pouštět se do nových projektů. Čemu byste tedy v práci dal přednost – ověřené klasice typu Hamlet, nebo čerstvě napsané současné hře či filmu?
To je mi úplně jedno, obojí totiž vnímám jako stejnou disciplínu. Jsem prostě herec, který jen zpracovává text, a nemívám k tomu výsady. Mezi současnou hrou a hrou před dvaceti nebo pěti sty lety jsou podle mě stejné rozdíly jako v dnešní tvorbě. Něco je prostě dobré a něco špatné. Mně záleží především na scénáři a na tom, jak je to udělané a napsané, a jestli to tím pádem já osobně považuju za dobrou hru nebo film.

Za poslední dobu jste natočil dva filmy podle bestsellerů české literatury, tím mám na mysli minulý rok uvedenou Poslední aristokratku v režii Jiřího Vejdělka podle knihy Evžena Bočka a připravovaný film Prvok, Šampón, Tečka a Karel od Patrika Hartla. Odpovídají předlohy k těmto filmům, ve kterých hrajete, vašemu vkusu na knížky?
Vůbec ne. Poslední aristokratku bych si sám nikdy nepřečetl a popravdě jsem ji nečetl ani kvůli tomu filmu. Knihu Prvok, Šampón, Tečka a Karel napsal můj kamarád, to bych si možná časem přečetl, ale stejně jsem ji ještě neotevřel. U obou těchto filmů jsem čerpal jen ze scénáře. Když víte, že na tom filmu budete pracovat, tak podle mě není moc dobré tu knihu číst. Máte potom tendenci tam přenášet příliš mnoho informací nebo vám může být líto, že tam není ta a ta scéna a vy s tím nemůžete nic udělat, a tak podobně. Pracovat jen se scénářem je podle mě lepší, protože se tak herci nemusí zaobírat hloupostmi kolem. Každý to samozřejmě dělá jinak, ale tohle je moje strategie. Nechci se zahlcovat zbytečnostmi, takže mi to takhle vyhovuje.

Víte, zda vaši kolegové Martin Pechlát, David Švehlík a Martin Hofmann z aktuálně připravovaného filmu Prvok, Šampón, Tečka a Karel razí stejnou strategii nebo jestli knihu četli?
To jste mě zaskočila, já nevím, jestli to kluci četli. Možná Martin Hofmann ano. Ale to mě nenapadlo, bavili jsme se spolu už jen o scénáři.

Režisér filmu a autor knihy Patrik Hartl ve vašem případě mluvil o obsazení snů, cítíte to stejně?
Určitě, kluci jsou výborní. Byli jsme dobrá partička, takže ho chápu. Už jenom když si to představíte – pět chlapů pohromadě plus režisér, to se vždycky líp dohodnete. Ženský by nám to tam rušily. Jak říká jedno japonské přísloví: děti, psi a ženy ruší atmosféru.

Důležitou součástí knihy a předpokládám, že i filmu, jsou scény, kdy se hrdinové musí donaha svléknout ve chvíli, kdy se to nejméně hodí. Točili jste tyhle momenty v reálném prostředí?
Ano, dnes produkce většinou nemají peníze na to, aby si pronajaly prázdné nákupní centrum nebo podobně. Já jsem tuto scénu natáčel na policejní střelnici, ale vnímal jsem to jako normální hereckou práci. Velmi brzo jsem ve své profesi zjistil, že nahota je taky jenom kostým a nemá nic společného s realitou, a docela rychle jsem se s tím vyrovnal.

S nahotou pracujete i v jiné umělecké oblasti, a sice když fotíte ženské akty. Je to pro vás pořád jen zábava, nebo fotografování vnímáte i jako svou práci?
Určitě jen zábava. Jsem amatér, jenž fotí ve svém volném čase, a už jím asi vždycky zůstanu. Celoživotně jsem vědět, že bych rád fotil akty, jen byla potřeba najít správný čas a správnou chvíli. Přivedla mě k tomu láska a můj obdiv k ženám, to byla zpočátku vlastně jediná aprobace, kterou jsem k tomu měl. Potom jsem se teda ještě musel naučit fotit. Teď už to dělám dvanáct let, tak se mi občas podaří něco vystihnout.

Vystavujete své fotky?
Ano, výstavy probíhají. Za poslední tři roky jich mám za sebou asi třináct, včetně některých zahraničních.

Už deset let jste významnou součástí souboru v Dejvickém divadle. Považujete tohle divadlo za místo, kde chcete strávit celý zbytek své profesní kariéry?
To vůbec nevím. Divadlo je živý organismus, který se neustále někam vyvíjí a herci v něm taky. Kdybych vám teď řekl, že v Dejvickém divadle zemřu, dost možná bych lhal. Každý rok čekám, co bude dál, ale dokud mě bude tahle souborová práce někam posouvat, tak tam budu nadále milerád zůstávat. Kdybych to tak ale přestal cítit, posunul bych se někam dál. Do roku 2010 jsem přece jen taky prošel asi sedmi angažmá v různých divadlech, takže je klidně možné, že jednou odejdu i z Dejvického.

V Dejvickém divadle jste pro Českou televizi natočil i dva seriály – Dabing Street a Zkáza Dejvického divadla. V prvním z nich hrajete nadšeného technika v dabingovém studiu, který na český dabing nedá dopustit. Máte k dabingu podobný postoj?
Rozhodně dabing vnímám jako zajímavou profesi a svým způsobem ho také obdivuju, stejně jako moje postava Karla v seriálu. Není to vůbec jednoduchá práce a musí se to opravdu umět. Nicméně si taky myslím, že kdyby dabing neexistoval, tak bych dneska třeba uměl pořádně anglicky.

V druhém seriálu s herci představujete sami sebe jako členy souboru. Jaké to pro vás bylo zahrát si Hynka Čermáka?
Byla to trochu nadsázka a scénář naschvál vypichoval naše nejhorší vlastnosti, kterých jsme se chytali. Ty do scénáře zapracoval Miroslav Krobot podle toho, jak nás dobře zná, a myslím, že to dost odpovídalo skutečnosti. Hrát sám sebe nebylo tak zvláštní, ale nikdy nezapomenu na moment, kdy jsem přišel do kostymérny, kde visel výtvarníkem vybraný kostým Hynka Čermáka pro Hynka Čermáka, to jsem se zděsil. Díky práci na tomhle seriálu jsem se hodně dozvěděl, jak mě ostatní vnímají.

Klára Huvarová